Dolf (původním křestním jménem Adolf) Seilacher se narodil v roce 1925. Geologii vystudoval v Tübingenu. Vyučoval postupně ve Frankfurtu, v Bagdádu, Göttingenu, Baltimore, v Tübingenu a na Yaleově univerzitě v New Haven, USA. Koncem padesátých a na počátku šedesátých let rozvinul do té doby nevýznamné a roztříštěné studie o míšení nezpevněných hornin činností živočichů v úspěšný a dynamický obor, dodnes poutající například pozornost prospektorů ropných ložisek. V roce 1992 byl prvním geologem, který obdržel Crafoordovu cenu, ustanovenou jako obdobu ceny Nobelovy pro ty obory, které v Nobelově závěti zůstaly opomenuty (kromě geologie např. též matematika). Finanční prémie spojená s cenou mu umožnila dlouhé a nákladné cesty po světě s cílem zachytit pomocí odlitků fascinující svět geologických vrstev a ukázat ho způsobem oslovujícím veřejnost jak příběhem, tak estetikou. Výstava již byla instalována mj. v USA, Japonsku, Brazílii, Portugalsku a v Dánsku a postupně se rozšiřuje o nové objekty. Dolf Seilacher mimoto nepřestává publikovat odborné články a nedávno vydal úspěšnou knihu Trace Fossil Analysis, shrnující jeho vlastní objevy v hlavním oboru vědecké působnosti. V šedesátých letech navštívil několikrát i Prahu a její geologicky unikátní okolí.

Dolfa Seilachera znám osobně řadu let, díky blízkosti profesního vědeckého zájmu. V Krakově u příležitosti výstavy Fossil art jsme se potkali už poněkolikáté a tentokrát stočili řeč na vystavené objekty, jejich status a smysl.

Byla výstava zatím vždycky instalována v některé přírodovědecké instituci, anebo ji vzala za svou také umělecká galerie?

Zatím platí pouze to první. Někde mi přímo řekli, že odlitky kamenů nejsou uměním. Nejsem teoretik umění ani se nepovažuji za umělce v běžném smyslu slova, ale trochu se nad tím podivuji. Příprava odlitků přece není mechanický sběr přírodnin. Je nutné najít tu správnou vrstvu, která něco fascinujícího a přitom srozumitelným způsobem ukazuje. Je třeba ji připravit pro odlití a hlavně určit formát, stejně jako fotograf. A nakonec se musí výsledek technicky precizně otisknout, dopravit – často přes půl světa – do laboratoře, tam udělat odlitek a ten kolorovat. Řada věcí by se technicky ani sebrat nedala nebo bych narazil na zákaz vývozu jakýchkoliv přírodnin.

Instalace výstavy vůbec poukazuje stylem provedení na umění…

Ovšem, objekty jsou instalovány jednotlivě, daleko od sebe, a nemají vědecká jména, ale umělecké zkratky, často ve formě otázek nebo hádanek. Ideální je, když se divák pokusí na ně odpovědět sám – moji odpověď pak může najít třeba v katalogu výstavy.

Procházíme kolem objektů. Jeden z nich má název: Medúzy, nebo petroglyfy?. Dolf Seilacher mě vyzývá – po ujištění, že jsem ještě nečetl katalog –, ať se pokusím o odpověď. Dva kotouče s radiálními i soustřednými čarami jsou zahloubeny do zvlněné, jinak ale hladké plochy. Čáry ovšem nesou stopy „ťuknutí“ nějakými, nejspíš kamennými nástroji, a tak odpovídám, že jsou to lidské výtvory. Skutečnost je ovšem zřejmě složitější. Ve vrstvách stejného stáří na jiných místech se vyskytují přírodní otisky medúz. Pravěcí lidé je na místě odlitku – bylo to v severním Španělsku – zřejmě jen zvýraznili. Nějaký podobný, často ještě podivnější příběh – většinou ovšem spojený nikoliv s lidskou činností, ale se stopami dávného života v různých typech prostředí – se váže ke každému odlitku.

Je to v podstatě krásné, fascinující umění. Navíc je autentické, prožité nejen tvůrcem výstavy a pozorným divákem, ale i kýmsi od nás vzdáleným tisíce a miliony let v čase.