Pokud jste jeli 6. září z Brna do Prahy po D1, mohli jste si všimnout, že velké množství billboardů, které stojí u dálnice, ale i těch obřích uprostřed polí včetně reklam na mostech bylo napadeno růžovou barvou a rozličným způsobem přetvořeno. Jde o jednu z prvních culture jamming akcí, jež se odehrála v České republice a měla upozornit na skutečnost, že někam reklama nepatří. Na význam celé akce a důvody, které k ní vedly, jsme se zeptali dvou osob, jež se na její realizaci podílely.
Považujete se za vandaly?
A: Rozhodně se nepovažuji za vandala, neboť vandalismus je bezdůvodné jednání, přičemž naše akce měla dost vážný důvod.
B: V souvislosti s touto konkrétní akcí se za vandala nepovažuji. Šlo sice o poškození cizí věci, ta ale sama podle mého názoru poškozuje prostředí, v němž stojí.
Jak se zrodil nápad zaútočit na dálnici?
A: Byla to spíše ryze hospodská záležitost, která vyplynula z debat nejrůznějších lidí, kteří se shodli na potřebě nějakým způsobem zaútočit na nekulturní podobu cesty mezi Prahou a Brnem, případně i na jiných místech v republice. Těch nápadů bylo víc a nakonec se uskutečnil tento. Mluvilo se o tom tolik a dlouho, až to lidi donutilo namísto planého mluvení něco opravdu udělat.
Vidíte v České republice nějaké podobné akce, které jsou vám svým charakterem sympatické?
B: Samozřejmě. Jde především o party Ztohoven a Guma Guar nebo třeba uskupení Bestie. Lidí je ale málo, obvykle tak málo, že se vzájemně znají, a v poslední době se může oprávněně zdát, že většinu energie věnují právě řečnění o tom, co je a co není umění, nebo vzájemnému osočování. Až moc sil se spotřebuje na nejrůznější diskusní audity, namísto toho, aby se lidé zvedli a šli něco udělat ven.
A: My sami zcela plánovaně žádnou skupinou nejsme a vystupujeme úplně anonymně. Dá se říci, že nikdo z nás nezná ani polovinu lidí, kteří se v tu jednu noc na D1 ocitli, a tento rozhovor je pouze naším názorem na věc. Nemluvíme za ostatní, ale doufáme, že právě takto pojatá akce může nakopnout další lidi k nějaké aktivitě.
Máte tedy pocit, že co se týče fenoménu culture jamming, se v toho v Česku příliš neděje?
B: Na to, jakým způsobem se česká a především mladá generace cítí být otevřená až alternativní, se toho tady moc neděje. Jde tak maximálně o jednu akci za rok, což je opravdu málo. Ve srovnání s jinými státy je ten rozdíl pořádný.
Proč jste si vybrali právě dálnici D1?
B: Je to nejstarší a nejdelší dálnice v Česku a je billboardy nejvíce okupována. Nejvíce zde také zasahují do okolní krajiny. Klasický dvacetimetrový pruh u dálnic, v němž stojí billboardy, je v případě D1 roztažený až na 50 metrů.
A: Dalším důvodem, o němž nebylo třeba se vlastně ani bavit, je skutečnost, že tahle dálnice je známá svou vysokou nehodovostí. Rozhodli jsme se pro směr z Brna do Prahy, protože právě v Praze se o existenci billboardů na dálnicích rozhoduje.
Můžete říci, kolik lidí se té akce na D1 účastnilo?
A: Bylo to mezi čtyřiceti a padesáti lidmi, přičemž původně se počítalo dokonce se stovkou.
B: Na tom je vidět, že šlo o vyloženě spontánní akci, neboť na ni řada těch, co slíbili, nedorazila, protože se jim třeba v noci nikam nechtělo, atd.
Proč zrovna ta růžová barva?
A: Domluvili jsme se na tom, že by to měla být výrazná barva a že právě barva bude společným jmenovatelem akce.
B: Růžová je veselá a provokativní a přitom není nijak agresivní jako třeba rudá barva.
Kromě růžové barvy tedy nebyly žádné direktivy, jak mají být jednotlivé billboardy znehodnoceny?
B: Původně bylo víc nápadů, například ten, že by se po celé trase vytvořil komiks. Pak se mluvilo o celkovém zakrytí billboardů barvou. Jenže tyhle nápady byly příliš náročné na čas a riziko s tím spojené, takže se nakonec nechala naprostá volnost a jediným pojítkem zůstala růžová barva.
A: Je třeba říci, že se na akci podílelo množství lidí z různých kruhů a každý si na ní našel něco svého. Šlo o to v první řadě znehodnotit a poškodit reklamní plochy. Jakým způsobem se to stane, bylo na každém jednotlivci.
Kolik billboardů tedy bylo zasaženo a kolik se jich na určené trase zasáhnout nepodařilo?
A: Maximum možného bylo 165 billboardů a udělalo se jich zhruba krásných 85.
Jaké formy poškození se na dálnici objevily?
B: Od růžových prskanců přes nějaké konkrétní nápisy, modifikaci původních nápisů, které billboardy hlásaly, až k celoplošnému přetření. Našli se i jednotlivci, kteří vysloveně nechtěli poškozovat cizí věc, a tak na billboardy jen zavěsili růžové strašáky a připojili se k akci po svém.
Je vám vytýkáno, že v žádném případě nejde o umění. Byla ta akce jako umělěcký akt vůbec zamýšlena?
A: V první řadě šlo o protestní akci a vyjádření názoru na billboardy u dálnic.
B: Proč by každá akce, která je nějakým způsobem výtvarná, měla být uměním?
Co říkáte na poměrně malou mediální odezvu, která byla ještě většinou spíše negativní?
A: Kromě elektronické podoby Respektu to bylo opravdu dost strašlivé, což je pro mne hlavním důvodem, proč tento rozhovor vůbec poskytuji. V televizi vlastně ukázali jen ty billboardy, které byly zamazány růžovou barvou, a na ostatní podoby se nedostalo, neboť tam už by se o čistém vandalismu dalo těžko mluvit.
B: Řekl bych, že tam byl i tlak ze strany pronajímatelů reklamních ploch, protože oni opravdu nechtějí, aby se k jejich klientům doneslo, že zadané reklamy na billboardech už nejsou nebo jsou v dost jiné podobě, než v které byly zamýšleny. Stejně tak nepotřebují otevírat diskusi o tom, zda billboardy patří k dálnicím, neboť ta už se vedla v parlamentu několikrát a vždycky skončila na mrtvém bodě. Je jasné, že tam fungují silné lobby a ty celospolečenskou diskusi o potřebnosti reklamy kolem silnic opravdu nepotřebují.
Doufali jste ve vyvolání nějaké širší diskuse?
B: Chtěli jsme rozproudit debatu, která by mohla vyústit v konec billboardů na českých dálnicích, a také lze očekávat, že se třeba někdo někde bude naší akcí inspirovat.
A: Mediální obraz je jedna věc, ale když se podíváte na diskuse pod články, které o tom vyšly, tak zjistíte, že většina diskutujících lidí je na naší straně a s tvrzením médií se neztotožňuje, což nám dělá radost.
Na účastníky této akce byla firmou, jež billboardy spravuje, vypsána až půlmilionová odměna. Jak se cítíte?
B: Je to blázinec, na jedné straně mne těší, že jsme zasáhli evidentně na citlivém místě, nicméně ve „standardní demokracii“ mi tenhle postup moc normální nepřijde. Pokud jsme my tak společensky nebezpeční, že je vypsána odměna půl milionu, tak by mne zajímalo, jaké odměny se vypisují na opravdové velké zločince.
A: Osobně si myslím, že ta částka nemá být vůbec nikdy vyplacena. Oni jistě vědí, že nejde o akt jednotlivce, a věří, že díky velkému počtu účastníků se na nějakého přijde. Jenže ten určitě nebude za půl milionu.