Před příletem do Evropy jsem pracoval týden v Chile a Venezuele. V Santiago de Chile mi kolegové tvrdili, že prostě nesmím propást novou hru Armáda (El Ejercito) o převratu v roce 1973. Také jsem „musel“ vidět nové obří kulturní středisko u prezidentského paláce, kresby Allendeho v Národním archivu a výstavu fotografií svého kamaráda Alejandra. Bylo toho samozřejmě víc – a téměř všechno toto umění bylo i angažované, plné elánu, sociální a politické kritiky a satiry. Velký argentinský malíř Alberto Bruzzone již před desetiletími definoval směr, kterým se latinskoamerické umění vydá: „Nemohu a nechci malovat květiny či mateřství, když mi pod okny střílejí do studentů.“ V Evropě se teď do studentů nestřílí, ale mnozí Němci, Francouzi, Italové se zdají být znechuceni turbokapitalismem, upadajícím sociálním systémem i svými politiky a politickými stranami. V galeriích a divadlech to však vidět není. Ve stuttgartské opeře jsem slyšel Mozartova Don Giovanniho v „experimentální“ formě (experimentální v něm byl sex, nikoliv obsah). V Plzni se chystali na Strýčka Váňu a Oněgin byl Rusák. A já se začal těšit na cestu zpět – k umělecké a intelektualní pluralitě Venezuely a Chile.