Hudební skladatel Alois Piňos (2. 10. 1925 – 19. 9. 2008) patřil k nejvýraznějším osobnostem české nové hudby. Byl také významným teoretikem a pedagogem – padesát let působil na katedře skladby JAMU.
Do hudebního života vstoupil v poměrně zralém věku, okolo svých třiceti let, zdánlivě jako outsider (absolvent Vysoké školy lesnické), vybaven klasickým vzděláním a širokými kulturními zájmy. Jeho skladatelský rozvoj byl podnícen objevem racionálních kompozičních technik, jež byly v jeho době aktuální a zároveň konvenovaly jeho naturelu. Záhy si dokázal vytvořit vlastní kompoziční systém, založený na aplikaci univerzálních zákonitostí na hudební materiál, a stal se jedním z nejvýraznějších a nejprůbojnějších autorů generace vstupující na scénu začátkem šedesátých let. Alois Piňos na sebe upozornil dravě dynamickými kompozicemi a osobitým rukopisem, který se nebál příkrého zvuku (Konflikty, Koncert pro orchestr a magnetofonový pásek) ani společenskokritického vyznění (Dicta antiquorum, Gesta Machabeorum).
Objektivizující přístup ke kompozici jej přivedl k myšlence skladatelského „teamworku“, kdy se na rozměrnějších projektech podílela jím vedená skupina skladatelů. Jakkoliv působení původního teamworku (A. Piňos, J. Berg, M. Ištvan, A. Parsch, R. Růžička, M. Štědroň) bylo (z vnějších důvodů) poměrně krátké, myšlenka týmové kompozice v Brně zapustila kořeny a stala se běžnou i u jiných skladatelů.
Spolu s muzikology Františkem Hrabalem a Milenou Černohorskou a skladateli Josefem Bergem, Miloslavem Ištvanem, Zdeňkem Pololáníkem (později se přidal i Jan Novák) vytvořil v roce 1963 „Tvůrčí skupinu A“ jako opozici proti direktivním praktikám tehdejšího Svazu skladatelů a patřil k exponentům obrodného procesu v roce 1968. K vrcholným aktivitám Skupiny A patřily zejména dvě legendární přehlídky domácí i zahraniční soudobé tvorby, nazvané Expozice experimentální hudby (1969, 1970), na nichž byly realizovány také významné skladby brněnského teamworku (Divertissement, Ecce homo, Hlasová vernisáž) i Aloise Piňose samotného – první české audiovizuální kompozice Mříže, Geneze a Statická hudba (výtvarná spolupráce Dalibor Chatrný) či scénická akce na bizarní text Josefa Berga Vyvolavači, v prorocké vizi parodující zhoubné bujení reklamy.
Během dlouhého období takzvané normalizace patřil Alois Piňos k nejproskribovanějším autorům a jeho pedagogické působení na JAMU bylo ohroženo. Přesto se mu podařilo vychovat několik generací skladatelů, kteří později významně ovlivnili podobu české soudobé hudby: mj. Jiří Kollert, Petr Kofroň, Peter Graham, Ivo Medek, Daniel Forró, Dan Dlouhý, Kateřina Růžičková...
V této tíživé době se orientoval zejména na pololegálně vytvářenou elektroakustickou hudbu a sólové či komorní skladby. Teprve po roce 1990 se mu dostalo určitého ocenění (přiznána po léta zadržovaná docentura a udělena profesura) i řady oficiálních poct.
Opora v koncizní a dostatečně obecné teorii mu umožnila překonat stylistická omezení hudby šedesátých let a projít dalšími obdobími (jež přinášela hudbu stylově odlišnou) bez odvržení původních premis. Jako bývalý lesník aplikoval na hudbu princip letokruhů – symbol neustálého růstu a proměny. Kontinuita jeho tvorby, která nepoznala krize a stylové či názorové přemety, je (při veškeré rozmanitosti jejich vnějších projevů) skutečně mimořádná.
Pro Piňosovu hudbu je typická absence depresivních a nostalgických výrazových poloh. Naopak u něj nacházíme jednoznačné přitakávání životu; výrazně zastoupena je oblast milostná (Ars amatoria, Seznámení, Hudba pro dva, Síla a moc lásky, Rozhovory, Euforie I–V, Zelená hora, Přiblížení, Musica affabilis) a jako červená nit se jeho tvorbou vine duchovní tematika, v posledních letech se vyhraňující do podoby boje proti silám Zla (Lux in tenebris, Carmina psalmisona, Music of Good Hope, Nomen omen).
Přestože posledních deset let bylo poznamenáno bojem se zákeřnou chorobou, dokázal si přes všechny těžkosti udržet duševní svěžest až téměř do posledních chvil. Intenzivně komponoval i ve ztížených podmínkách a nedávno sepsal ještě svůj odkaz pro studenty skladby – úvahy o obecných principech práce s hudebním materiálem, nazvané Co je ve hře? (JAMU, Brno 2008). Jeho poslední skladbou je letošní Ohlédnutí, reflektující třiaosmdesátiletý život, jehož závěr byl podle skladatelových pokynů dokončen synem Mikulášem.
Alois Piňos projevoval i v nejtěžších chvílích mimořádnou osobní statečnost, nezdolnost, a přes veškeré fyzické útrapy i životní optimismus, velkorysost a humor. Byl neobyčejně silnou osobností a jeho hudba i teoretické dílo mají v naší hudební kultuře neodmyslitelné místo.
Autor je skladatel a pedagog.