Jason
Zabil jsem Adolfa Hitlera
Přeložil Richard Podaný
BB art 2008, 48 s.
Rukopis norského komiksového autora Johna Arne Sæterøye, publikujícího pod pseudonymem Jason, si nespletete. Jeho lakonický styl kresby s postavami kreslenými jako antropomorfizovaná zvířata, ovšem s lidským oblečením, návyky i příběhy. Nadsázka, vznikající z jakoby samozřejmé konfrontace zvířat a lidí, dodává jeho komiksům specifický, až infantilní humor. Místy se příběhem mihnou i postavy známé z béčkových filmů a hororů, nebo postava z dějin – jako třeba Adolf Hitler v jeho druhé knize vydané u nás. Za sci-fi cestu časem získal Jason letos „komiksového Oscara“, Eisnerovu cenu. A právem. Podobně jako v Pšššt! se i zde stává četba komiksu sofistikovanou záležitostí. Jason si pohrává s příběhem, s časovými smyčkami, opakováním stejných scén v různých kontextech či z jiných pohledů. Složitá narace však díky skvělému načasování i minimalistickému stylu a specifickému humoru neztrácí hravost a tempo. Hlavní postavou je smutný nájemný vrah s psí hlavou, který svým „povoláním“ plní ostatním jejich přání. A dostane za úkol vrátit se o 50 let zpět a zabít Adolfa Hitlera. Mise se však úplně nepovede a Hitler žije mezi lidmi dál. Jak ho poznat? Otázek vzbuzuje příběh víc a časová smyčka se ve výsledku stává spíš zkouškou lásky, která byla ostatně i hlavním tématem beze slov vyprávěného Pšššt!. Teď přibylo barev i slov, ale roztomile infantilní, a přesto sofistikovaná poetika zůstala.
Kamila Boháčková
Pavel Herot
Kus mne v čítance
Psí víno 2008, 32 s.
Kterak se potýkati s méněcenností komputeru, na který z výšky a rád s..u; než se rozjede, inspirace je fuč! A ty zas potom do tmy čuč! Pavla Herota sbírka Kus mne v čítance složena tvořivě, a ne pro žvance – poezie z e-mailů, elektronicky mamutí, složená v jiskřivém pohnutí! Tomu říkám četba: nad všemi čeká kletba, stačí mávnout rukou – a je fuč! A ty zas potom do tmy čuč! Podzime, podzime, zahrado zelená, od Pavla Herota Poezie květy a semena, kde jiný verše ohýbá co Švejky na zeď – leč divadlo hrát nechci pro ten světa hnus, a stále doufám, že jsem složil už poslední kus… a čus!, když není proč a komu, když jenom pejsci štěkají, že lži se vždycky skvěle daří; čtěte si třeba v slabikáři! Fakticky dobrý čtivo – ani veselo, ani tklivo, leč soustředěná korida Básníka s býkem elektronů – jistě proč a jistě komu! Zajisté na papíře písmenek černá hovínka kopytem hrabou – a to zrovínka!, to bych ti věru musel věřit moc – zrazuje den a kotví noc v této mystické tirádě, kde příď naráží na zádě v tepně Ókeánu; až dopijem´, rozluštíme k ránu tu tajůplnou hádanku – jistě ti patří dík za neviditelnou krásu tam, kde jsem klonil zraky v jasu – div, že jsem rýmy vymáčk´, přátelsky kde nakloněn! Zas všechno je jinak, zde není zbytí, ač semtam jeden pecku chytí, což asi k věci patří – žeru a chlastám za tři!
Vít Kremlička
Witold Gombrowicz
Naše erotické drama
Přeložila Helena Stachová
Revolver Revue 2008, 55 s.
Pro milovníky Witolda Gombrowicze, jakož i pro zájemce o podivnosti literární či o zmizelý svět sexuální cudnosti je určen útlý svazek Edice Revolver Revue. Naše erotické drama vycházelo na pokračování v periodiku Viva cien anos v Buenos Aires, kde polský spisovatel svého času žil pod pseudonymem Jorge Alejandro, a objeveno bylo teprve na konci sedmdesátých let (a vydáno ještě později). Texty měly ve své době Gombrowiczovi zajistit slušné jmění, ale k jejich knižnímu vydání nedošlo. V osvětově laděných článcích autor poučuje mužské i ženské latinoamerické pohlaví, jak ke vzájemnému vztahovému a erotickému štěstí dojít. Jeho texty jsou hravé, zábavné a hlavně neustále balancující na hraně ironie; čtenář je tedy může interpretovat a rozkládat dle své momentální nálady či vrozené povahy. Nechybějí všeliké narážky na vyspělost Evropy či dedukce i dnes poučné. Svazeček dokáže odpovědět na množství záludných otázek, například jaké jsou příčiny erotické krutosti, proč jsou muži tak zlí či co dělat se zdánlivou ženskou slušností.
Marta Ljubková
Egon Bondy
Bratři Ramazovi
Akropolis 2007, 148 s.
Jak by asi vypadala rodina Karamazových v Československu osmdesátých let? Otec Ramaz, bohatý prokurátor, „velké zvíře“ a starý alkoholik, racionální marxista-leninista Ivan, materialistický vedoucí cestovní kanceláře Míša, mentálně zaostalý poskok Ferda a rozjásaný krišnovec Aljoša. Bondy se pouští do ironického dialogu s Dostojevským a nešetří narážkami na sebe, Magora a další. Nejde mu o nadčasový karamazovský příběh, ale o střízlivě podané teď a tady (novela vznikla v roce 1985). Rozhovory bratrů se místy zvrhávají v trapnou parodii, stejně jako dějová zápletka. Těžištěm novely je částečně autobiografická postava Ivana a diskuse, kterou vede s bratry a zejména se svým svědomím. Stále jde o víru, ale nejen v Boha – už neexistuje žádná vstupenka –, řeší se tu také (ne)víra v socialismus a funkční společenské uspořádání. Postavy nejsou černé ani bílé, ale normalizačně šedivé, a s výjimkou Aljoši (z něhož se však nakonec také vyklube pravý Ramazovec) nevěří nikomu a v nic. Všudypřítomná hnusnost a zhnusenost je asi nejsilnější dojem, který po přečtení zůstává. Přesto ale zbývá malá naděje – Ivan při zachraňování věšícího se Aljoši pronese skutečně povzbudivou řeč, která je pádnou odpovědí vlastnímu cynickému svědomí, škoda jen jeho následného zešílení. Bratři Ramazovi vycházejí poprvé knižně, v letech 1985–88 otiskl časopis Vokno nekompletní verzi.
Pavlína Vimmrová
Petr Hrtánek
Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze)
Host, Ostravská univerzita 2007, 144 s.
Po solidní studii Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století vydal ostravský bohemista Petr Hrtánek již svoji druhou knihu, soubor statí o církevní a náboženské tematice v současné české próze. Autor o sobě prozrazuje, že chová sympatie „ke kacířům, rouhačům, ironikům, rebelům a outsiderům všeho druhu, katolická ani jiná církev mu (ale) nijak nevadí“. Tomu odpovídá i zaměření jeho knihy: avizuje, že se nebude zabývat těmi autory, u kterých je téma náboženství ztvárněno v jednoznačně pozitivním světle (jako u V. Mertla). Naopak jej zajímají nejrůznější karnevalové parafráze a ironická převrácení církevních témat – zdůrazňuje přitom spolu s A. Gurevičem, že ve středověku parodie a posvátno byly vnímány jako komplementární prvky téže kultury. Ani u soudobých českých autorů podle něj většinou nejde o prvoplánový antiklerikalismus anebo o radikální odmítání náboženství. Ostatně, jak autor správně připomíná, v současné době jako provokativní a rebelantské působí spíše ostentativní (i když ne zcela vážně míněné) volání po návratu k tradičním katolickým hodnotám (M. Urban) nebo obnovení křižáckých výprav (M. C. Putna). I když Hrtánek vědomě nechává stranou i autory, jejichž tvorba navazuje na evangelickou tradici (Balabán, Payne), může působit až překvapivě, kolik skrytých odkazů na náboženství dokázal tento všestranně erudovaný, sečtělý a nápaditý autor shromáždit.
Jan Lukavec
Xmag 100
Sté číslo časopisu pro milovníky elektronické taneční hudby přináší kromě CD kompilace (jsou hned tři, asi abyste si koupili rovnou tři výtisky a spoléhali na štěstí, že se vám disk nebude opakovat) knihu francouzského hudebního publicisty Pascala Bussyho Kraftwerk – Člověk, stroj a hudba. Sympatické gesto oslavy kořenů žánru v podobě biografie jeho nejslavnějších předchůdců je trochu zkaleno tím, že atraktivní titulní stránku knížky o skupině, která má v Česku posluchačů až až, z většiny překrývá samolepka. Když už si knihu i přes toto matení stop najdete, připraví vám poměrně příjemné a informované čtení. Kraftwerk preferují práci v anonymitě a na kontakty s tiskem jsou skoupí. Pascal Bussy s jednotlivými členy skupiny ale přesto několikrát hovořil a kromě rozboru jejích alb se pouští i do přiblížení dobového kontextu německé experimentální a avantgardní hudby i dění na světové rockové scéně. Svazek má tři zásadní chyby: pitomé tlachání redaktorů Xmagu v jakési trojí předmluvě, spoustu reklamních fotografií módních oděvů a především překlad. Postarali se o něj, jak hrdě stojí psáno v tiráži, Ing. Tomáš Pártl a Mgr. Zuzana Josková, kteří neovládají základy pravopisu, o hudební teorii nemluvě. V rychlém sledu se prohánějí chybná i/y, čárkami neobložené vložené věty, ignorování rozdílu mezi slovy kvartet – kvarteto, jakož i mezi veršem a slokou, přesvědčení, že hnutí Fluxus je jakási rocková skupina. Bussyho text si zasloužil lepší péči.
Petr Ferenc
Paměť a dějiny 2/2008
Ještě k srpnovému výročí okupace stihl Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vydat druhé letošní číslo svého čtvrtletníku Paměť a dějiny. V čísle, připraveném redakcí v novém složení oproti minulým vydáním, vypadly některé rubriky, jako například Zabaveno! nebo Objektivem tajné policie. Naopak mimořádně přibyla série článků věnovaná zesnulému členovi Rady ÚSTR Ivanu Dejmalovi. K tématu okupace je v čísle vztažený rozhovor s jedním z osmi statečných z demonstrace na Rudém náměstí Pavlem Litvinovem, výbor z dokumentů tajné policie přibližující převzetí moci prokremelského tábora v StB v rozhodujících srpnových dnech a tři krátké studie – o občanské společnosti, „Zlatém pokladu“ Fondu republiky a situaci v StB v roce 1968. Posledně jmenovaná studie se pak svou formou i obsahem do značné míry překrývá s výborem z dokumentů. Číslo opět doplňuje řada fotografií, nepříjemné však je, že je v některých případech nedoprovázejí vysvětlující titulky, jindy jsou pak titulky jen obecné a často je jako zdroj uveden nic neříkající ABS, NA či archiv autora. Obrazový materiál se tak proměňuje v pouhou ilustraci, i když by měl potenciál přinášet samostatnou důležitou výpověď.
Filip Pospíšil
Luciano Canfora
Gaius Iulius Caesar – demokratický diktátor
Přeložili D. Bartoňková, P. Koloušek, I. Radová, H. Sekalová
Vyšehrad 2007, 448 s.
Canforovo dílo je vyčerpávající minimálně ve dvou ohledech. Asi nepřekvapí, že autor, známý italský historik, uplatňuje svou erudici a vytváří Caesarův obraz na základě obrovského množství dobových a pozdějších pramenů. Máme tak možnost sledovat nejenom Caesarovy činy, ale také postupné vytváření jeho obrazu a legendy. Méně radostné je konstatování, že Canforova kniha vyčerpává také čtenáře. Rozdělena do 52 kapitol a pěti dodatků, z nichž ne všechny na sebe logicky a chronologicky navazují, je vhodná snad pro ty, kdo se v době konce římské republiky již orientují, ale rozhodně ne pro čtenáře-laika. Dílu nepřidává ani množství postav, kterými autor knihu zaplňuje, aniž by je mnohdy pořádně uvedl, ani styl, který není zrovna čtivý, ba na mnoha místech je až krkolomný. Nejen laika pak zarazí autorova práce s odbornou literaturou a dosavadním výzkumem. Mezi nejcitovanější práce patří nejenom Mommsen, jehož dílo spadá do poloviny předminulého století (což tolik nepřekvapí, neboť autor se k jeho odkazu otevřeně hlásí), ale také – Napoleon Bonaparte! Studie z 20. století jsou zmiňovány jen jaksi náhodou a na okraji, což završuje bibliografie na konci knihy, která je pro svou výběrovost velkým zklamáním. Škoda také, že redakce nepřipojila přehled českého bádání nebo literatury dostupné v češtině. Tím spíše, že publikace je zpracována nadstandardně, včetně barevné přílohy.
Vladimír P. Polách
Richard Khel
Papír všude a se vším
Mladá fronta 2008, 404 s.
Do jednoho objemného svazku shromáždil knihovědec Richard Khel zhruba půl druhého sta svých drobnějších textů věnovaných úloze papíru v (především české) společnosti devatenáctého a dvacátého století. Jeho zevrubné „papírenské“ čtení světa je v souladu s využíváním papíru v mnoha lidských činnostech výrazně interdisciplinární a dotýká se řady dalších oborů od literární historie a dějin umění přes sociální a kulturní historii po kriminalistiku či recepční estetiku. Autor svou knihu rozdělil na čtyři části, které se částečně překrývají. Nejcennější příspěvky jsou shrnuty v oddílu Časopisy, noviny, v němž vedle jiného představuje nejrůznější časopisy věnované papíru. Tato oblast českého časopisectva spolu s periodiky typografickými a tiskařskými by si zasloužila od dnešních badatelů větší pozornost, než jim byla dosud věnována, a Khelovy poznámky jsou inspirativní. Poutavé jsou také jeho sondy do knihoven různých osobností (Mikoláš Aleš) a institucí (Pražská konzervatoř) a do korespondencí (dopisy André Bretona Vítězslavu Nezvalovi). Zhruba polovina svazku se zabývá široce chápaným vztahem knihy a jejího materiálu. Zde jsou mj. recenzně laděné glosy, komentované edice pasáží excerpovaných děl, drobné i významnější postřehy, vytvářející pestrou a zdánlivě nekonečnou mozaiku moderního přistupování k papíru.
Karel Kolařík
Josef Šmajs
Potřebujeme filosofii přežití?
Doplněk 2008, 100 s.
Brněnský filosof-ekolog a teoretik komunikace vydal další soubor esejů věnovaných vztahu přírody a kultury. Již v úvodu však naznačil, že esejů měl připravených méně, než jich požadoval nakladatel, a tak nějaké připsal. Je to znát, protože některé jeho myšlenky se v knize opakují. Ve většině z esejů staví Šmajs proti sobě kulturu a přírodu. Příroda je mu tím, co vzniklo po velkém třesku, kultura pak prostředím, které vytvořil či přetvořil člověk. Zatímco kultura je na přírodě závislá, protože z ní vzešla, přírodě je kultura šumák. Součástí knihy je dokument Nájemní smlouva se Zemí, který definuje současné ekologické problémy, nicméně příliš nenaznačuje cestu z nich. Problematické je radikální rozdělení na přírodu a kulturu. Kultura přírodu dobývá – je protipřírodní, za přírodu je pak považována jen nedotčená krajina. Uměle vysázený les nebo park už přírodou není. Jinde zase, i když s přiznanou provokativností, uvažuje autor o zrušení televize, protože nás kazí. Podle zmíněné Smlouvy jediným řešením, jak kulturu zachránit, je oddělit a zakonzervovat nedotčenou přírodu, což není dost dobře možné. Jistě, ekologická výuka na školách je nedostatečná a je naší povinností vysvětlit budoucím generacím, že už se nemohou chovat tak nezodpovědně jako my a generace před námi. Těžko jim ale budeme vysvětlovat, ať striktně oddělenou přírodu nechají na pokoji a vystačí si s tou už „zkultivovanou“.
Jiří G. Růžička