Miroslav Drábek (1968), speciální psycholog, terapeut a divadelní režisér, napsal už v roce 2006 do A2 (č. 1) článek o důvodech a podobě své práce s vedením divadla bezdomovců. Text byl tehdy doplněn třemi krátkými rozhovory s aktéry fatálně proměnlivého ansámblu. Z publicistického pojetí očividně vyznívalo, že v divadelním životě našli herci i organizátoři konečně domov a že jejich – nijak ideální – pokusy o umění jsou pro všechny, toho času s domovem, inspirativní: „Bezdomovectví aktivizuje náš latentní i zveřejněný strach ze ztráty domova. Odtud pochází štítivost, agresivita, závist k sladké nezodpovědnosti a nesnášenlivost.“ Nyní vychází Drábkova novela na totéž téma. Literární uchopení je pochopitelně širší, vypravěčsky i vyzněním nejisté.
Kniha Náhradní služba (Revolver Revue 2008, 133 stran) začíná kapitolou nazvanou Manifest, proudem povzdechů nad mentalitou herců-bezdomovců a lidí kolem nich. Vypravěč tu v poznáním znaveném rytmu sází jeden smutný rys za druhým – jsme nesvobodní, opakujeme se, naší spontánností je křeč, všechno prodáme za pochvalu; pěstujeme si mánie a závislosti, fňukáme; nic neděláme; náš zmatek přesahuje všechny meze. A v následujících kapitolách toto přesně evokuje a nenápadně zobecňuje. Silné téma předává v syrové podobě, kde jsou ještě zachovány iritující proporce slov a rozbahněného nicotnění, dob lehkých a těžkých.
Přerývanost, zdánlivě nezvládnutá proměnlivost struktury textu podtrhává události „na scéně“. Například vyšinuté hádky vypravěče (nevyrovnaného dramaturga) a režiséra medúzovitého těla souboru jsou zjednodušenou verzí groteskních sporů Němiroviče-Dančenka a Stanislavského z Bulgakovova Divadelního románu. Drábek pohazuje i jménem apoštola duchovního herectví Michaila Čechova; v počátcích příběhu se zkouší a hraje Daniil Charms, na konci příznačně Gorkého bosácké drama Na dně. Nesmělý a trochu odtažitý vypravěč tak bez pocitu definitivního pochopení odposlouchává směs osobních šarvátek, profesionálních ambicí, okatého cynismu a sentimentálních nadějí, jež je v divadelním prostředí výbušnější než u jiných kolektivních tvůrčích činností. Nechává o sebe otloukat málo srozumitelné promluvy a fyzické projevy postav, dává prostor doznívajícímu trapnu, nezakrývá (ani vlastní) doslovnost, infantilní mudrování, vztek. Text dýchavičně vzlíná a předvádí, jak bezdomovci nerovnoměrně zpomalují čas, v němž jejich potíže najednou odpovídají těm našim.
Kniha se bude těžko vnímat všem, kdo znají její reálie: konkrétní soubor, představení, lidi, squaty či kluby. Ale stojí za to se nad ně povznést. Drábek nenapsal útržkovitou kroniku jednoho souboru; s vrtošivou citlivostí vystihuje obecné lidské strachy spojené s málokdy úspěšnou tvorbou a udržením domova. Taková služba není náhradní.