(1869–1917)

Před roky – v žití neujde nic změně –

v té aleji jste v němém smutku stáli...

Bylo ti šestnáct let – jí o nic méně.

Dnes máte pro vše smích jen neurvalý.

Jsi střízliv dnes... A přece míváš chvíle,

kdy bys ty cesty sem chtěl opakovat,

vše lhát si znova, klesnout v lokty bílé

a v krajky živůtku své čelo schovat...

Však není to ten cit, jenž kvet’ kdys v tobě,

to první jaro s jižních větrů vanem,

kdy vůně neznámé pil’s v každé době,

po něčem novém toužil, nepoznaném –

to už ten říjen je, kdy přecházejí

v bengálské barvy stromy vše a keře,

a doubravou, zkad ostré vůně vějí,

zní smutné hlasy rozjitřené zvěře...