Je slunečné odpoledne a prostranství pod mostem na pražském ostrově Štvanice se postupně zaplňuje „pestrobarevným pronárodem“: převážně mladými lidmi s barevnými účesy a často v maskách. Než dojdou na místo, kde pouštějí hudbu soundsystémy a začíná hrát první kapela, nafilmuje si každého z nich policista v civilu v bílé služební felicii. Výstižně tak připomíná účel karnevalu, který má v rámci celosvětového dne akcí upozornit na rostoucí špehování, shromažďování informací a omezování svobody. Osamělý policista v civilu tu zastupuje všechny možné kamery a odposlechy. Zaskakuje tu za politiky, kteří chtějí změnit shromažďovací zákon, i za pražské radní, přijímající šikanózní vyhlášky a „akční plán“ proti bezdomovcům. Připomíná sešněrovávání života i kontrolu veřejného prostoru. To ale neznamená, že by byl středem pozornosti. Většina účastníků, pokud si jej vůbec všimnou, kolem něj projde a co nejrychleji se vytratí z jeho zorného pole směrem k zábavě. Smyslem akce totiž není resentiment vůči symbolům či představitelům represe, ale tvořivé sebevyjádření v opozici vůči nim.

Sobecká subkultura?

Do-it-yourself karneval se konal v Praze již čtyřikrát, ovšem v trochu jiné podobě. Jednalo se o tvořivou akci jedné subkultury, o demonstraci kreativity a vůle vypadat (a žít) jinak, ne ale o protest proti něčemu. Akce se záměrně odehrávaly mimo arénu politických prohlášení a požadavků (výjimkou byl rok 2005, kdy byla jedna rave parade uspořádána proti rozehnání CzechTeku) a mimo mediální spektákl.

Koncept karnevalu by tak mohl zapadat do představ o tom, že freetekno subkultura není dědičkou protestních subkultur, že namísto artikulace problémů, které tíží společnost, se její stoupenci prostě chtějí jen bavit, a představují tak vlastně jen svébytnou a svépomocnou variantu dominantní konzumní kultury. Jistě, jako v každé subkultuře, i v této jsou lidé, jejichž přístup je spotřební. Jistě, hlavní charakteristikou této subkultury není protest, ale autonomie, alespoň chvilkové vypojení ze systému, ne konfrontace s ním. Jistě, její političnost se neodvíjí od obecných hesel, ale od konkrétní zkušenosti. To ale neznamená ignorování společenských problémů.

Právě posilování represivních přístupů je problém, na němž se shodla zkušenost technařů s palčivým celospolečenským tématem. Omezování svobody zakusili technaři na vlastní kůži, nejen při známém zásahu proti CzechTeku, ale i loni při snaze uspořádat další ročník karnevalu, který byl zakázán pod záminkou dopravních problémů – a také letos, kdy byla původní trasa průvodu rovněž zakázána s rozsáhlým zdůvodněním, počínajícím dopravou a končícím diskriminačním útokem na jednoho ze svolavatelů, Václava Šrouba, známého z CzechTeku. Jeho účast měla být dokladem, že půjde o „street party“ (ač se nejedná o žádný právně zakotvený termín). Organizátoři akce se ale neomezili na vlastní problémy, karneval vřadili do světového dne „Freedom not Fear“ a rozšířili svá témata i na ta, která jsou aktuální pro mnohé jiné skupiny obyvatel, včetně těch ještě nepopulárnějších, než jsou oni sami: bezdomovců.

Antiteze kontrolované společnosti

V něčem byl karneval odlišný od minulých ročníků – v čele barevného průvodu s mnoha soundsystémy byl nesen transparent a vlálo několik anarchistických vlajek. Hrálo nejen freetekno, ale také hardcore a dokonce jedna hiphopová skupina. Na akci zazněl projev a měla svého tiskového mluvčího, v předstihu se vydaly tiskové zprávy – ne že by to znamenalo, že média přišla se seriózním zájmem. Řada lidí spojila masky s tématem akce, oblíbené byly zejména kamery, ale nechyběla ani chodící openkarta či člověk jako vyplněný dotazník.

Stejně zřetelná byla ovšem i kontinuita s barevností a hlasitostí dřívějších karnevalů. Řada lidí přišla jistě spíše proto, že měli v paměti skvělou atmosféru minulých ročníků, než kvůli odporu k politice strachu. Ovšem už samo pojetí karnevalu s jeho spontaneitou a do-it-yourself étosem bylo nejlepší antitezí vůči představě kontrolované společnosti. Zkratkovitě lze říci, že forma odpovídala obsahu.

Karnevalu Freedom not Fear se podařilo spojit hravost s protestem, což se v Praze nepodařilo už dlouho. Záležet bude ale také na tom, zda se po A podaří říct B a zda se protestní i kreativní energie uvolnila jednorázově, nebo se stane jedním z prvních kamínků v mozaice protirepresivních hnutí. To bude ještě důležitější otázka než to, zda se organizátorům podaří vyhrát soud a vytvořit precedent, že město nemůže pod šikanózními záminkami zakazovat demonstrace.

Autorka je spolupracovnice redakce.