Stručné dějiny postmodernismu

Postmodernismus lze rozdělit do tří období. První období nazvěme raným postmodernismem. Jeho vznik můžeme datovat na začátek sedmdesátých let. V raném poststrukturalismu je slyšet traumatickou zkušenost s katastrofami a prohrami 20. století, Osvětimí, Budapeští 1956, Československem 1968, Paříží 1968. Jak to čteme v jednom z Lyotardových kanonických textů, postmoderní situace se vyznačuje únavou z velkých emancipačních projektů humanismu, osvícenství a marxismu. Postmoderní levice zaznamenává krizi staré levice, opouští její „totalizující pojmy“ (třídy, kapitalismus, socialismus) a přesměrovává se na kritiku univerzality, v níž spatřuje kulturní nástroj kolonialismu a imperialismu. Politický neúspěch staré levice a debakl reálného socialismu byl jedním z podnětů, proč se obecné pojmy staly předmětem podezření: jejich jádrem je moc, útlak, násilí. Postmoderní levice tak souzní s derridovskou dekonstrukcí a foucaultovskou analýzou Moci a čerpá z nich své argumenty.

Na začátku není okamžik objevu, převratu, zjevení nového jako u renesance nebo modernismu, nýbrž ztráta, stav vyprázdnění nebo, jak říká Ihab Hassan, „unmaking“, tedy anulování a odstavení. Postmodernismus je zvláštní tím, že nezačíná tvůrčím vzmachem a zápasem za Věc, na níž záleží, jak to bývá u jiných kulturních epoch, nýbrž únavou.

Vedle únavy je tu další určující rozpoložení, a tím je úleva poté, co byla zlomena moc vysokého umění. Na přelomu padesátých a šedesátých let se avantgardní a modernistické umění (které tehdy dostává nálepku umění „vysokého“ nebo „elitářského“) stalo součástí akademických institucí a bylo „začleněno do systému“. Přednáší se o něm na univerzitách, modernistická díla se prodávají za astronomické částky a jejich reprodukce se vyrábějí v masovém měřítku. Díla kdysi zavrhovaných umělců, van Gogha nebo Picassa, zdobí pokoje středostavovských rodin. Tato „institucionalizace modernismu“ přiměla umělce v sedmdesátých letech k odvratu od „vysokého“ umění, které se i přes jeho masovou reprodukci jevilo jako elitářské. V tomto ohledu mělo postmoderní antielitářství autentický protestní náboj.

Dalším rozpoložením, které působilo při vzniku postmodernismu, byla euforie vyvolaná novými technologiemi. Jameson ji popisuje tak, že v ní není rozhodující obsah, nýbrž sám technologický proces, který je spojen s high-tech informatizací. Je to vlastně opojení z nového technologického světa, připomínající nadšení futuristů z automobilů a letadel, které poskytují dosud neznámé estetické zkušenosti („rychlosti“, „změny“). V tom je postmodernismus prodloužením jistých tendencí v samotném modernismu. Postmoderní technologická euforie je vyvolána především médii rušícími hranice mezi kulturou a spotřebou či trhem. Když Jameson charakterizuje postmodernismus mj. jako rušení hranic mezi kulturou a produkcí, tj. jako akulturaci produkce, pak toto rušení hranic a diferencí nepůsobí jako násilná kolonizace, jako podrobení kultury trhem, ale naopak je spojeno s úlevou a euforií.

Postmodernismus jako abstraktní negace

S počátky postmoderny to není tak jednoduché, abychom vystačili s prostým pojmem negace (odmítnutí modernismu a osvícenství) nebo dekadence (prodloužení modernismu, ale v pervertované formě). Je to vidět i na tom, že mnozí teoretici vytvářejí novotvary, aby zachytili tyto a jiné zvláštnosti postmodernismu (undoing, dekonstrukce, simulakrum). Postmodernismus však jistou negací je, neboť mezi postmodernismem a modernismem je kulturní zlom.

Postmodernismus nicméně neprovádí to, co hegelovsko-adornovská tradice označuje jako „určitou negaci“. Ta se vyznačuje tím, že u každé partikulární věci objevuje její neúplnost, která vzniká tím, že součástí její identity je jinakost, tj. že věc je určena tím, čím není. Určitá negace brání tomu, aby věc byla izolována ve své bezprostřední danosti nebo byla převedena na prázdnou abstrakci. Právě ta je hlavní pákou, která pojem posunuje k jeho radikální sebereflexi, k jeho spojení s tím, co mu je vnější, tedy se zkušeností a obsahem. Určitá negace je tím, co způsobuje, že jedna věc není lhostejná vůči druhé, protože to jiné již je v ní. Toto sebeomezení, které je zakládajícím rysem každé věci, se pak u Hegela vztahuje i k bytí a k životu. Hegel to shrnuje takto: „Chce-li člověk skutečně být, musí mít jsoucno, a aby toho dosáhl, musí se omezit. Komu se konečno oškliví, ten nedojde nikdy ke skutečnosti, nýbrž uvázne v abstraktnu a vyhasne sám v sobě.“

Přesně v tom se liší určitá negace od negace abstraktní, která znamená pojem negace bez konkrétního určení, obsahu a bez omezení. V Prolegomenech k filosofii současnosti jsem se snažil vyložit, že v postmoderním subjektu působí nekonečná touha, která se právě pro svou nekonečnost nemůže s ničím ztotožnit, a projevuje se jako postmoderní titanismus. Z hlediska hegelovské terminologie by se zde dalo hovořit právě o neschopnosti určité negace a o uvíznutí v negaci abstraktní. Ta vyjadřuje negaci, která je jaksi vnější, ne vnitřní. Na jednotlivou věc se uplatňuje sám prázdný pojem negace, který brání tomu, aby východiskem myšlení byl vnitřní obsah věci obsahující rozpory a vnějšek, a tedy konkrétní analýza věci ve vztahu k jejímu místu v celku, Jamesonovo „kognitivní mapování“.

Tato abstraktní negace je však v postmodernismu zvláštním způsobem spojena s technologickou euforií. Jak bylo řečeno, tato euforie vzniká ze zkušenosti s novými technologiemi, při nichž, jak zdůrazňuje Jameson, vystupuje (v analogii s trhem) používání jednotlivých médií jako sjednocený proces, jako médium obecně. Zkušenost s médii jako sjednoceným technologickým procesem se projevuje jako síla, která formuje a energeticky napájí proces abstraktní negace. Ta se pak projevuje v tom, jak postmoderní teoretik zachází s obecným pojmem: dekonstrukce se nezabývá vnitřním životem pojmu nebo imanentní kritikou, nýbrž tím, že jeden pojem spojuje s jinými pojmy, souvislostmi nebo obrazy, které mají narušit a znemožnit ztotožnění s ním. Například na filosofický pojem totality (vnitřně diferencovaného celku) postmodernismus reaguje tak, jak to pregnantně vyjádřil Ihab Hassan: „totalizace jakéhokoli lidského snažení je potenciálně totalitářská“. Dekonstrukce tuto technologickou abstraktní negaci předpokládá a zároveň je její exekutivou.

Vrcholný postmodernismus

Druhé období můžeme nazvat vrcholný postmodernismus. Jeho začátek spadá zhruba do konce osmdesátých let, kdy se definitivně rozpadl reálný socialismus a nastal konec Utopií a ideologií. Onen konec velkých vyprávění, o němž psal Lyotard v Postmoderní situaci na konci let sedmdesátých, se naplnil na konci let osmdesátých. V první polovině devadesátých let se pak politicky uskutečňuje další prvek postmoderního diskursu, partikularismu. Je to doba rozmachu politických partikularismů, o němž politický myslitel Ernesto Laclau hovoří jako o vzpouře partikularismů vůči univerzalismu. Obecné vyvanulo a projekt univerzální emancipace byl vytlačen partikularismy sexuálními, kulturními, ale i rasovými, národními a etnickými. Ale už zde se objevují temné stránky partikularismu, protože partikularismus sám o sobě nemusí představovat cestu k osvobození spoutaných energií, nýbrž naopak agresivní regresi nebo, jak to nazval kulturní historik Raymond Williams, „militantní partikularismus“. Kromě toho vychází najevo, že subverzivní a „antitotalitární“ síla postmodernismu je nejspíš iluzorní, protože postmodernismus se těší podpoře i v diktátorských zemích. Čína importuje Derridu a na Pekingské univerzitě je Institut postmoderních studií.

V samotném postmodernismu se naplno rozvíjí proces, který lze s Jamesonem nazvat textualizací vnějšího světa (tělo, stát, spotřeba se mění v text). Tento proces lze stejně tak označit jako simulakrizaci: vše je prvkem simulakra. S tím souvisí další pohyb, který bych nazval jako zatmění Reálna, při němž z obzoru textualizovaného světa mizí, co mu je vnější, co textualizovat nelze. Týká se to například utrpení: válka, nemoci, hlad jsou pouhými prvky textu nebo simulaker a jejich realita je nakonec stejného druhu jako „bolest“, kterou zakoušejí postavičky v kreslených příbězích Walta Disneyho. Rozpadl se vztah mezi signifikantem a signifikátem, znak se odpoutal od obsahu, jeho pohyb se stal nahodilým a obsah byl zproblematizován. Postmodernismus je nicméně výjimečný v tom, že svůj politický úspěch nereflektuje. Postmodernismus je úspěšná kultura, která nemůže ocenit svou úspěšnost.

V tomto období se postmodernismus mění na akademickou mocnost (Žižek) a ztrácí pel novosti. Místo ní přichází kulturní hegemonie: stačí vyslovit slovo, které získalo čarovnou moc, a toto slovo působí jako bod, kolem něhož se organizuje pojmový diskurs. Jako každá jiná terminologie, která se stala hegemonickou, je i terminologie postmoderní přitažlivá především pro svou zvučnost. Určitá terminologie dosahuje hegemonického postavení tím, že je spojena s kolektivní představou nebo komplexem sociálně sdílených asociací, které generují magnetismus pojmů. Jakmile se tento komplex rozpadá, zaniká jejich bezprostřední účinnost – jejich magnetismus, který je činí středem myšlenkového světa. Je to podobné jako se slovem odcizení nebo strukturalismus, které v šedesátých a sedmdesátých letech mělo podobné postavení, ale postupně ztratilo spojení s asociativním komplexem a „vyšlo z módy“.

Postkomunistický postmodernismus

Pozoruhodný je fenomén postmodernismu v postkomunistických zemích po roce 1989. Zde se překryla první a druhá fáze, tj. únava, úleva, euforie, spojená s abstraktní negací minulosti (první fáze) se proplétá se vznikem kolektivního asociativního komplexu (s druhou fází). Postmodernismus se tu setkává s mentalitou, která má stejné základní ladění, s postkomunismem – mentalitou, která je rovněž spjata s abstraktní negací, ale s tím, že tato negace vzniká jiným způsobem: je to zrcadlově převrácená determinace reálsocialismem. Postmodernismus a postkomunismus vytvářejí zvláštní směs, v níž jedno posiluje druhé. V postkomunistických zemích zesiluje postismus – dějiny už skončily, a konečně přišel věk apolitický. Právo na apolitičnost působí jako úleva po přepolitizované době, ve které i konceptuální instalace mohla získat politický náboj jakožto projev nehumánní a antisocialistické kultury, aniž autor původně sledoval jakékoli politické intence.

Ve Francii však již nastává opačný pohyb, zvláště u Derridy: snaha o politizaci dekonstrukce. Derrida hned na začátku devadesátých let píše knihu Marxova strašidla, kde sestavuje seznam deseti druhů moru globálního kapitalismu a poukazuje na utrpení v současném světě, který Fukuyama vyhlásil za konec historie. Vyzývá k vytvoření nového aktivistického seskupení, nazvaného nová internacionála. Hovoří o tom, že předpokladem dekonstrukce je mesianismus bez mesiáše, věčně přicházející, ale nikdy zcela přítomná spravedlivá společnost (komunismus). Politizace postmoderny byla pro postkomunistický postmodernismus nepochopitelná. Západní a středoevropská postmoderna se začala míjet a toto míjení se dá mj. vysvětlit právě rozdílem mezi aktivní a pasivní angažovaností, resp. jejím následkem, euforickou apolitičností.

Pozdní postmodernismus

Ve třetím období, které lze nazvat pozdní postmodernismus, se začínají projevovat antinomie a paradoxy postmodernismu. Euforie je nahrazena pocitem, že tato kultura vyvanula, tedy únavou z postmodernismu. Symbolickým začátkem pozdního postmodernismu je bezesporu 11. září 2001, kdy se objevuje blízkost Reálna, dosud neviditelného. Nyní se Reálno začalo projevovat v řádu simulaker: zkáza WTO, jak říká Žižek, představuje průnik Reálna do virtuálního prostoru. Reálno vstoupilo do mediálního světa. Pozdní postmodernismus je ve své političnosti také zčásti ovlivněn vznikem nových sociálních hnutí, nebo, jak to nazývá Immanuel Wallerstein, „duchem Porto Alegre“, které se snaží čelit destruktivním stránkám ekonomické globalizace a znovu kladou otázku jiného světa („jiný svět je možný“). Postmodernismus se v širším měřítku politizuje, jak je to nejlépe vidět u postmoderního umění zvláště po výstavě Documenta X v roce 1997 v Kasselu, považované za symbolický mezník na cestě k politizaci postmoderního umění.

V této době umírají poslední otcové zakladatelé postmoderny, Derrida (2004), Baudrillard (2007). Postmodernismus se nyní stává věcí interpretů, kteří rozvádějí dílo zakladatelů, ale neobjevuje se žádný nový výrazný teoretik. Avšak zároveň se postmodernismus dostává jaksi do nitra společnosti, tj. je to kulturní model, který je sociálně i individuálně internalizován, nebo, jak by řekl Lukács, stává se druhou přirozeností: jeví se jako něco přirozeného, ač je to kulturní produkt. Snad až v tomto pozdním období, v době přibývajících paradoxů, antinomií a indexů jeho nepravdy, v době, kdy se zároveň uplatňuje sociálně, se učíme rozeznávat jeho možný epilog.

Milan Richter: postmodernismus je neoliberalismus

V českém prostředí jsme v nedávné kauze rozdělování grantů na kulturu, spojené se jménem radního Richtera (ODS), byli svědky pozoruhodného jevu: prolnutí postmodernismu a neoliberalismu. Tento radní v něčem připomíná postavu Kallikla z Platónova dialogu Gorgias, neboť podobně jako on „vyslovuje to, co si jiní myslí, ale nechtějí to říci“. V rozhovoru s Renatou Kalenskou v Lidových novinách například řekl:

LN: Není termín umělecká soutěž nesmysl? Ty podmínky jsou nerovné. Většinová společnost půjde na „koukavější“ žánry se známými tvářemi. To je nerovná startovací pozice s těmi, co se věnují menšinovým žánrům.

MR: Máte pravdu, ale o tom musí rozhodnout odborníci. Umění je založeno na subjektivních kritériích, tedy líbí – nelíbí. Dotace na vstupenku je jediné objektivní kritérium.

V těchto a podobných projevech lze objevit základní rysy postmodernismu: zrušení hranic mezi vysokým a nízkým uměním, antielitářství, vzpouru vůči univerzalismu. Richter však z toho vyvozuje logické důsledky: pokud v umění neexistují univerzální měřítka, pak tu jsou jen subjektivní kritéria líbí – nelíbí, tj. to, co si nakonec myslí i mnozí postmoderní teoretici, ale neříkají to nahlas. To bylo vidět i na tom, že reakce teoretiků a kritiků na zmíněnou kauzu působily poněkud bezradným dojmem. Teoretici a kritici se najednou dostali do situace, kdy v zájmu přežití nekomerčních divadel bylo zapotřebí polemizovat s de facto postmoderní rétorikou.

Ale Richterovy argumenty se dají zároveň chápat jako neoliberalismus. Anebo je neoliberalismus do důsledku dovedený postmodernismus? Richter uvažuje asi takto: pokud neexistují objektivní kritéria, kdo pak má rozhodovat o tom, co je umění a co ne? Odborníci určují nuance (v grantové politice), ale diferenci mezi uměním a komerční zábavou nelze nadekretovat, byl by to projev nedemokratického elitářství. Demokraticky zvolený politik by jiným vnucoval svůj subjektivní soud. V demokracii má být arbitrem veřejnost, divák, který nakonec určuje, co je hodnotné, a co má politik podpořit (kontextualismus). Politikové slouží veřejnosti tím, že podpoří to, co si žádá většina (antielitářství). Jediné objektivní kritérium, které nyní v  demokracii máme, je svobodný trh (nerušený státem, antietatismus), který prostě zaznamenává preference občanů vyjádřené poptávkou, tj. zakoupením vstupenky. Trh je v postmodernismu jediné spravedlivé kritérium.

Jinými slovy, postmodernismus se mění v neoliberalismus a naopak. Neoliberalismus se nyní začíná jevit jako ekonomické prodloužení postmodernismu, k němuž se postmodernismus nemůže přiznat.

Postmoderní levice zaměřená na kritiku univerzalismu, etatismu a elitářství nechtěně provádí podobný tah jako neoliberalismus, který svobodu pojímá především jako nezávislost na státu a autoritách. Ale právě tento tah je past. Jestliže se totiž obecné (ve formě sdílených idejí, zákona nebo státu) bez účinné náhrady roztříští, kdo určuje pravidla hry? Pokud tu jsou aktéři, kteří jsou nerovní – jeden má ekonomickou či mocenskou převahu nad druhým – a musí se rozhodnout mezi jejich nároky, nakonec logicky rozhodne ten silnější. Při střetu dvou partikularit po vyřazení obecně platných měřítek vítězí partikularismus, který má převahu nad druhým. Je to etika síly, kterou hlásali někteří sofisté: je přirozené, že vládne silnější, protože není žádné jiné měřítko. Prostě a jasně řečeno: po zániku univerzalismu vládne síla, ne pluralita. Proto, jak říká Ernesto Laclau, je nyní hlavní věcí osud univerzality. Je jedinou volbou buď bujení partikularismů, anebo autoritativní sjednocení? Není na čase vytvořit univerzalitu jiného druhu?

Autor je filosof.