Lev řve na rozběsňující pustinu,

jeho zrudlým hlučením rudne písek,

vyzývá rudé prázdno: vyviň mně rovného,

pán nohama a chřtánem a svou hřívou,

přehbitý protivník. Slon probíjí

temnotu Cejlonu svým břeskotem,

zátřpyty po hladinách nádrží,

tříští nejsametovější dáli. Medvěd,

nemotorný baribal, v své hoře mručí

na letní hrom a prospí zimní sníh.

Ty však, efébe, pohleď z okna v podkroví,

z mansardy s vypůjčeným klavírem. Ležíš

tiše na posteli. V ruce svíráš

cíp polštáře. Svíjíš se, vymačkáváš

ze svého svíjení hořký výrok, němý,

leč výmluvný němou vášnivostí. Hledíš

přes střechy jako pečeť a jak stráž,

v svém středu všímáš si jich v úděsu…

To jsou hrdinské děti, které plodí čas

proti první ideji – ať zlískají lva,

našňoří slony, medvědy učí žonglovat.

Přeložil Daniel Soukup