Lenka Brodecká, Alžběta Skálová
Pišťucha má problémy
Brod 2008, 80 s.
Vychuchol, pižmoň, macarát, klopuška, antilopka, serval, pišťucha, tamarín a další málo známá a z našeho pohledu podivná zvířata z celého světa představuje brněnská autorka Lenka Brodecká (1972) – v užitečné i sličné knize, prokvetlé ilustracemi pražské výtvarnice Alžběty Skálové (1982). V krátkých, bravurně vyprávěných příbězích pociťujeme údiv, strach, soucit, výsměch, zvědavost, smích či závist jako při setkání s čímkoliv dosud nevídaným, jiným. Brodecká umí skvěle vystavět různé typy pozoruhodných zvířecích dialogů; její vizuálně výrazný styl se vzájemně doplňuje s jemnými černobílými ilustracemi. Obě autorky kladou důraz na důvěrně známé mezizvířecí situace, jež leckdy dotahují do nezapomenutelných groteskních scén. Například když ustrašená antilopka trpasličí („antilopa velikosti králíka – nožky jako tužky, hlavička jako pěstička a růžky jako mandle“) panickým poskakováním po africkém parku Serengeti nevědomky povraždí trojici strašných šelem. Autorka vybrala zvířata z různých životních prostředí (norské hory, Severní ledový oceán, prales u řeky Orinoko, ruská step atp.), nevyhýbá se hmyzu ani obojživelníkům. Zvídaví čtenáři mohou hledat zvířátka a jejich domovy v atlase a na internetu a zjišťovat, proč se tomu kterému živočichu mohl stát právě příběh z téhle knihy. Pozor, jeden z příběhů je horor, ten o mořské okurce; ten možná ani nečtěte, milé děti.
Marián Kropucha
Ondřej Neff
Tma
Albatros 2007, 399 s.
Kniha, poprvé vydaná v roce 1998, líčí vývoj událostí v „paralelním světě“, který se od našeho odštěpil ve chvíli, kdy v něm 17. dubna 1998 přestala na celé zeměkouli fungovat elektřina. Autor popisuje, jak se fyzická temnota brzy rozšířila i v temnotu lidskou. Soustřeďuje se na děje v české kotlině (důsledkem katastrofy byla rychlá atomizace společnosti na malé, jen na blízko se střetající ostrůvky), kde na počátku vystupují i některé postavy politického života (Klaus, Koukal, Němec, Macek, Ruml), ustupují však do pozadí před násilníky a intrikány nového typu. Až skoro do konce si udržuje jisté postavení jen Havel, nahlížený jako tragikomická figura, a do popředí vystupuje „Starý muž“, démonický Biľak. Po deseti letech vlády tmy, která se ovšem sama začne nazývat světlem, se situace dramaticky vyhrotí způsobem, který nebudu budoucímu čtenáři prozrazovat. Dík autorově fantazii, fabulační schopnosti a plastickému podání se kniha čte jedním dechem. Pozornější čtenář si asi povšimne jistého nesouladu mezi počáteční snahou vykreslit co nejvěrohodnější obraz zhroucení pořádku (připomínající události po bolševické revoluci) a pozdějším přechodem k thrilleru s prvky groteskní karikatury. Vyznění díla je provokativně rozporné: zánik svorníku technické civilizace znamená pád do temnoty, není to však právě vžité spoléhání na tuto civilizaci, jež učinilo lidi bezbrannými vůči katastrofě?
Jan Novotný
Marjane Satrapi
Ajdar
Přeložila Petra Diestlerová
Mladá Fronta 2008, 30 s.
Marjane Satrapiová je u nás známá především jako autorka komiksu a filmu Persepolis, v němž vypráví o nelehkém dospívání v Iránu za doby Chomejního vlády i o následné emigraci do Francie. Méně známá už je Satrapiové tvorba pro děti, z níž u nás zatím vyšel pouze pestrobarevný Ajdar, pojmenovaný podle „draka, který v jádru Země žije a je příčinou celé patálie“, již nakonec vyřeší statečná holčička Matylda. V roztomilé knížce pro nejmenší nezapře tato autorka koncentraci na ženskou hrdinku, která musí všechny problémy, podobně jako v Persepolis, odvážně vyřešit sama. Ajdar je plný vlídného dětského humoru i nadsázky, zejména, když se země otřese natolik, že se začnou objevovat taková zvířata jako sovodvěd, rybžiraf, býkovýr nebo dokonce bezejmeňák. Pohádka vyprávěná z pohledu malé holčičky ukazuje dětem, že všechny zdánlivě složité problémy na světě lze hravě vyřešit, stačí se nebát. Satrapiová nestraší děti krutými draky a nadpřirozenými záhadami. Jejího draka jenom občas bolí záda. Chce dětem objasnit spíš obyčejné záhady, třeba proč je země uvnitř tak horká (drak Ajdar plive oheň), proč je kulatá a občas se zatřese. Autorka zároveň nezapře vliv východních pohádek a mytologie: svinutý had ve středu země tolik připomíná Úrobora, zakousnutého do vlastního ocasu…
Kamila Boháčková
Larry Gonick
Komiksová historie moderního světa
Přeložil Tomáš Jeník
BB art 2008, 256 s.
Už to vypadalo, že se dalšího pokračování dějin světa zpracovaných formou komiksu nedočkáme. Nyní však BB art vydává jejich čtvrtý díl. V původní (anglické) verzi se ostatně kniha objevila až na přelomu předloňského a loňského roku, čtyři roky po díle třetím. Je znát, že autor Larry Gonick si dává práci s dohledáváním pramenů, jeho kresba je svižná, zhuštěné události pak přehledně plynou. V běžných dějepisných knihách by asi nenašel zmínku o tom, že croissant vznikl, když se chtěl jeden pekař vysmát osmanskému půlměsíci. V minulém díle skončil autor v renesanci; dějiny moderního světa pak začíná na americkém kontinentu, kde si mezi sebou válčily indiánské kmeny, když tu – se objevil Kryštof Kolumbus, navíc přesvědčený, že objevil novou cestu do Indie… Díl končí zrozením ústavy Spojených států amerických. Kromě věčných válečných konfliktů mezi Francií, Německem, Anglií, Španělskem, papežem a Osmany se Gonick soustředí na významné osobnosti filosofie, kultury a vědy. Což je u nás, kde se na drtivé většině základních a středních škol stále historie učí jen separovaně, radostná četba. Je jen škoda, že v takto široce pojatých dějinách se nenašlo místo pro zmínku o Janu Husovi, husitech nebo o Rudolfu II.
Jiří G. Růžička
Roland Barthes
Rozkoš z textu
Přeložila Olga Špilarová
Triáda 2008, 100 s.
Neznám vášnivější, přitažlivější – a místy méně srozumitelnější – text o čtení. Hédonické; tělesné, perverzní potěšení z obcování s texty (ne vždy literárními, ale nejčastěji ano) stlačil francouzský filosof a literární vědec Roland Barthes (1915–1980) do přerývané a na všechny způsoby intenzivní studie Rozkoš z textu (1973, slovensky vyšla 1994). Tu nyní vydává Triáda s hutným doslovem Olgy Špilarové. Barthes vysvětluje i předvádí, že žádný text nelze nezúčastněně pozorovat, že odstup při čtení neexistuje. Různými, vzájemně se popírajícími i umocňujícími postupy bojuje proti kornatění čtenářova mozku, proti otupování jeho smyslů a smyslnosti, proti zaprášenosti textů. Ve studii najdeme konkrétní případy vět či detailů z několika děl, kolem nichž Barthes rozvíjí své vášnivé vhledové tance (Flaubert, Proust, Valéry), jako později ve své Světlé komoře (1980) kolem detailů na fotografiích; najdeme tam i manifestační prohlášení o stavu humanitních věd (!) či pokusy o filosofické proklestění tématu. Z Barthese je nejzáživnější vytrhovat citáty, on své rozmělňovače usvědčuje z nemohoucnosti. Uzměme tedy jeden citát: „Devíza každého spisovatele tudíž zní: šílencem být nemohu, zdravou myslí pohrdám; neurotický jsemť.“ A my ostatní – kultivujme své neurózy četbou.
Karel Brávek
Pavel Novotný
Petrská čtvrť dům od domu
Libri 2008, 507 s.
Kniha o této pozoruhodné pražské čtvrti je napsána spolehlivě a dobře, faktografické přehmaty jsem nenašel. Zejména kulturně-historické reálie jsou zjevně výsledkem dlouholetého autorova terénního sběru. Nicméně jde-li zejména o popis čtvrti a jejích jednotlivých domů, mělo být více místa věnováno samotnému sídelnímu vývoji a uvnitř jednotlivých hesel více stavební historii jednotlivých domů. Při čtení můžeme na příliš mnoha místech narazit na pasáže, jejichž faktografii a mnohdy i dikci čerpal autor z monumentální Kroniky královské Prahy a obcí sousedních z let 1903–04 od Františka Rutha. To měl přiznat na začátku. Na tak objemnou publikaci je zde malý rozsah literatury a ta je navíc autorem považována za prameny, což je hrubá chyba. Z pramenů jsou to zejména pobytové přihlášky a telefonní seznamy a adresáře, což se promítlo i do skladby jednotlivých hesel, neboť v nich převažují údaje o majitelích a uživatelích objektů. Tuto disproporci bylo možno odstranit rozšířením příliš úzké pramenné základny. Protože jde o populárně historickou knihu, nemusely to být jenom prameny, ale i literatura. Kdyby autor postupoval touto metodou, mohly mít domy z Petrské čtvrti bohatší stavební historii a méně obsáhlý přehled majetkových poměrů. Rovněž obrazová příloha měla být vybrána alespoň u důležitých staveb pečlivěji a hlavně neměla u některých relevantních objektů chybět.
Michal Janata
Michio Kaku
Hyperprostor
Přeložili Dagmar a Petr Lieblovi
Argo, Dokořán 2008, 328 s.
Teoretický fyzik Michio Kaku pilně píše i popularizační literaturu. V češtině od něj již vyšly Einsteinův vesmír a Paralelní světy. Nejnověji vydaný Hyperprostor se zabývá především dějinami myšlení o dalších prostorových dimenzích. Kniha ukazuje, jak se v moderní fyzice a matematice postupně uchycovala představa světa s více než třemi rozměry, ať už se tím myslí čas v teorii relativity, neeuklidovské geometrie nebo celých 10 či 11 dimenzí v teorii strun. Kaku dokonce aspiruje na to popsat, jakou roli mohou dodatečné dimenze sehrát při hledání fyzikální teorie všeho. Podobných knih o relativitě nebo kvantové fyzice vyšla už i v češtině řada, takže čtenář se musí smířit s tím, že mnohé se prostě opakuje. Předností Hyperprostoru je aktuálnost (Kaku patří k propagátorům nových směrů v teorii superstrun) a to, že se autor zabývá i tématy na okraji vědy. Takže v knize najdeme pasáže o tom, jak se přemýšlení o vyšších dimenzích odrazilo ve vědecko-fantastické literatuře nebo v kubistickém umění. Nechybějí ani části popisující, co z existence vyšších dimenzí vyvozovali pro svou politickou praxi třeba ruští bolševici. Z dnešního pohledu je zajímavě bizarní i historie spojení čtvrtého rozměru s představami spiritistickými, včetně popisu dobových experimentů.
Pavel Houser
Olga Scheinpflugová
Živý jako nikdo z nás
Ikar 2008, 299 s.
Memoáry nomenklaturních osobností vždy přinesou anekdoty o mrzačení umění v souvislosti s mocí. Kupř.: „při čtení Bílé nemoci přítomná hlava státu by chtěla mít trochu optimističtější konec“, píše Olga Scheinpflugová o čtení hry v přítomnosti dr. Edvarda Beneše; zřejmě proto, aby lidé nepřišli o iluze v předvečer tehdejšího politického hororu? Jedná se o tzv. vizážismus, retušování skutečnosti a díla do tvaru kýče bez ohledu na skutečný stav světa. Již dávno bylo zodpovězeno: symbióza umění s mocí není možná. Nynější doba vizážismu přeje, viz útoky vizážistů na výstavy syrového realismu umělecké skupiny Guma Guar, elektronická cenzura nebo hackerské ničení opozičních www-stránek ve státech, kde jde o vše. Tehdejší demokracie – anglofrancouzská s národně socialistickým nátěrem „od každého skrojku drobek“ byla pohádka i paskvil. Hledíme na ni se zaujetím, nostalgií i zármutkem, ve směsici pocitů nad originálním politickým experimentem. Zůstalo z ní jenom dílo bratří Čapků a několika dalších umělců i umělkyň, jinak vzal všechno ďas. Umění prochází sítem času, zůstává jenom trvalá ryzost. Pro soustředěnost na ideál lze Karla Čapka vždy znovu číst, a nejspíš pořád. Svědectví Olgy Scheinpflugové, nesené zjitřující osobní zaujatostí, zase zpřítomňuje tehdejší dobu nám, potomkům, ať už se vydáme kamkoli.
Vít Kremlička