Petr Nikl
Jělěňovití (lesní lyrika)
Meander 2008, 52 s.
Výtvarník Petr Nikl, podle vlastních slov víceoborový šašek, nás zve na noční procházku do svého lesa, kde se to jen hemží zvěří, a to ne ledajakou. Za každým keřem cosi číhá a nikdy si nemůžete být jistí, jestli ten jelen, kterého jste právě potkali, není náhodou rohatý tuleň, či zda jste si nespletli antilopu s jejím opakem – lopou. Hned u vstupu do lesa, na předsádce, narazíte v jehličí na podivné neumělé čmáranice, ale nelekejte se, to vám jen jeleni (popřípadě jednorožci) napsali parožím vzkaz. Celou výpravu si pak můžete zpříjemnit poslechem hudby a různých pazvuků vyluzovaných vícehlasně samotným autorem (na přiloženém CD jsou zhudebněny vybrané texty z knihy). Většina básní i drobných próz se drží nonsensové, lehce tajuplné, originální a často roztomilé niklovské poetiky, postavené převážně na hrátkách se slovy a libozvučností. Některé texty, zejména ve druhé části knihy, sice působí dojmem, že byly sepsány trochu narychlo a pouze se svezly spolu s těmi lepšími, ale to autorovi při pohledu na stříbrné mezzotintové ilustrace roztodivných jělěňovitých prominete. Sbírka Jělěňovití navazuje na Niklovy Lingvistické pohádky a interaktivní Záhádky oceněné Magnesií Literou 2008 (obojí z produkce nakladatelství Meander) a je určena dětem od pěti let i dospělým, kteří se rádi v nočním lese potkají s Lesoněm.
Pavlína Vimmrová
Egon Bondy
Vylitý nočník
Akropolis 2008, 136 s.
Poslední v sérii tiskem většinou dosud nevydaných Bondyho próz je v nakladatelství Akropolis dvojice povídek Mníšek (1974-75) a Vylitý nočník (1979). První vyšla spolu s Šamanem a Novým věkem v roce 1990, texty však tehdy utrpěly nevhodným redakčním zásahem. Mníšek i Vylitý nočník tak nyní vycházejí v této podobě poprvé. Mníšek nás přivádí do dusivé normalizační mlhy obepínající „veselé ghetto“ undergroundu, odkud však cesta vede až kamsi do ranného středověku, do doby vikingských nájezdů, všeobecného rozkladu západní Evropy a mocenských bojů nejrůznějších feudálních a církevních klik. Jádrem Mníška je Bondyho až obsedantní téma smyslu tvorby v normalizačním/raně středověkém marasmu, respektive její smysl vůbec. Vylitý nočník sestává ze tří samostatných příběhů. První se odehrává v Rusku mezi partyzány někdy během prvních let občanské války. Druhá vychází znovu z undergroundu, z doby honů na „máničky“ a jejich nehrané psychózy z vyostřené represe. Třetí příběh souboru se odehrává v středověkém arabském městě, kde se čas prolíná s reáliemi současnosti. Do třetice tak jedna z hlavních postav příběhu zakopává o částečně vylitý nočník – prý nejpříhodnější pojmenování základní ontologické situace člověka, v níž není co ztratit, v níž je vše již ztraceno. Stejně jako v Mníškovi zbývá jen zoufalost sama, přesto v ní však uprostřed hroutící se víry a smyslu klíčí možnost a naděje pokračující cesty.
Daniel Novák
Monika Zgustová
Zimní zahrada
Odeon 2008, 160 s.
Třetí próza spisovatelky a překladatelky Moniky Zgustové zachycuje na krátkém prostoru široké časové rozpětí. Očima hloubavé vypravěčky Evy sledujeme Česko od padesátých do devadesátých let, v nichž Eva balancuje mezi dvěma muži – dvěma politickými protipóly. Je možné disidentce odpustit, že udržuje milostný vztah s komunistou prostě proto, aby se zbavila pocitu vyděděnosti? Podobných otázek klade Zimní zahrada více. Vrací se sice k utrpení režimem stíhaných, ale policejní razie v antikvariátu skrývajícím samizdaty se ukáží být letním vánkem ve srovnání s tornádem porevolučních podnikatelů, kteří bývalé útočiště intelektuálů přetvoří na prodejnu suvenýrů. Na počátku očima Evy sledujeme sanaci historického centra Mostu ve jménu uhlí, na konci mutaci kdysi „nostalgické, chápavé“ Prahy na „pastelovou turistickou riviéru“. Po jazykové stránce je Zimní zahrada brilantní; košatá souvětí s nevšedními úvahami o politice i ženství, odkazy na hudbu, výtvarné umění, literaturu a surrealistickými obrazy prosvětlené životné dialogy. Škoda že Zgustová nedokázala více využít potenciál silného tématu. Násilná závěrečná apokalypsa totiž vytváří mylný dojem banálního příběhu ženy, která si zkrátka jen vybrala špatného muže. Nejzajímavější květiny Zimní zahrady se tak rozvíjí především v prvních dvou třetinách textu.
Ema Stašová
Murasaki Šikibu
Příběh prince Gendžiho 4
Přeložil Karel Fiala
Paseka 2008, 478 s.
Čtvrtým dílem uzavírá Karel Fiala svůj projekt překladu Příběhu prince Gendžiho, považovaného za nejstarší román na světě. V poslední části už postrádáme hlavní postavu, odehrává se po Gendžiho smrti a jako by reagovala na poptávku tehdejšího čtenářstva a posluchačů paní Murasaki, kteří se toužili dozvědět ono věčné: jak to bylo dál? Gendži sice není, přesto je vše poměřováno jeho zářivostí, jeho vlastnostmi a příběh pokračuje jeho potomky. Poslední kapitoly zaostřují zejména jeho vnuky a jejich galantní i nepříliš podařená dobrodružství. Stejně jako v předešlých dílech se ale nejedná o logický, lineární celek, je to spletenec volně navazujících epizod s postavami, které se nemusejí ani setkat. Tvoří tak jakési rozmotávané a znovu smotávané klubko, v němž konec nitě drží v rukou jeho tvůrkyně. Ani čas neplyne rovnoměrně, během jedné strany může poskočit o několik let, jindy se nadlouho zastaví u malé části dne či noci. Co je na Příběhu prince Gendžiho překvapující, je pestrost a nestálost charakterů. Neexistují absolutně dobří nebo zlí, lidé mají své chyby, slabosti, jsou schopni se překonat a vzápětí ublížit. Vzhledem k tomu, že autorka glosuje události své doby, je tato nejednoznačnost o to pozoruhodnější. Stejně jako množství básní, jimiž jako by tvořila dobovou antologii dvorské poezie. Překladateli patří náš obdiv a díky.
Miriam Löwensteinová
Petr Maděra
Houbeles pictus – veršovaný atlas hub, encyklopedie pro nejmenší houbaře
Ilustroval Miloš Kopták
Práh 2008, 131 s.
„Co se to tam za slepici/ choulí dole k borovici?/ Babi, o tom se ti nesní,/ roste nám tam květák lesní.“ Co to je? Přeci kotrč kadeřavý!Tuto a mnoho dalších hádenek/říkanek najdete v knize, která by měla tajuplný svět hub přiblížit dětem. V lese Houbeles (kde „rostlo houbeles“) se sešel básník s výtvarníkem, a protože nic nenašli, museli si houby vymyslet. Počtení je to tedy náramné! A výtvarný doprovod kongeniální! Maděra ve svých verších pracuje se jmény hub a jejich poznávacími znaky, nevyhýbá se ani houbám, které v běžných atlasech nenajdete. Třeba lysohlávce („Slečna vyždímala plavky/ na malinké lysohlávky./ Houby rostly jako z plavek,/ až si jich všim hipík Slávek.“), dřevomorce (v houbové pohádce vystupuje jako zlověstná sudička), ale také houbím strašidlům (nejděsivější je Klíšťák krvesaj!). Vedle části naučné tu najdeme i veršovaný recept na smaženici („Pak naklepni tři vajíčka/ a vmíchej je do žrádlíčka.“), něco o symbióze hub a stromů (Kořenhoubí), ale i rady, jak houby sbírat (Košík pyšně houby nese:/ „Nespařím je, nebojte se!/ Chceš-li ovšem hnojit kytky,/ nacpi je do igelitky.“) nebo tu najdeme i pár modlitbiček, když houby nerostou („Čáry máry pod kočáry/ ať máme hub plné káry.“). A nakonec se pobaví i rodiče, třeba v Hádance pro strejdu kravaťáka: „Zapoměl na denní dřinu,/ tloustne stranou u modřínů,/ a ostatní u pasek,/ utáhli si opasek.“ Co je to?
Jiří G. Růžička
Peter Parsons
Dějiny ukryté v písku
Přeložila Daniela Feltová
BB art 2008, 334 s.
Nenechte se zmást kýčovitou, až příliš „popularizační“ obálkou a směle otevřete. Většina egyptologické literatury, která v Čechách vychází, se zabývá faraónským Egyptem, často s logickým přihlédnutím k české koncesi v Abúsíru. O to cennější je překlad Parsonsovy práce. Kniha se zabývá výsledky výzkumů, které přibližně před sto lety prováděli angličtí archeologové B. P. Grenfell a A. S. Hunt v lokalitě Oxyrhynchos. Na skládkách kdysi dvacetitisícového města nalezli obrovské množství papyrů, jejichž čtením a publikací se dodnes zabývá především tým kolem ročenky The Oxyrhynchus Papyrri (zatím vyšlo sedmdesát čísel). Před vědci a čtenáři se odhalil život města na egyptském území v prvních stoletích našeho letopočtu. Řekové žijící v egyptském Oxyrhynchu pod římskou nadvládou kromě helénských vlivů vstřebávají i vlivy egyptské a nastupující křesťanské. Na základě množství překladů osobní a obchodní korespondence Parsons ukazuje běžný život, ale i školství, byrokracii a estetické (i rasové, pokud jde o přezíravý vztah k původním Egypťanům) preference obyvatel obce a činí tak čtivě a detailně, místy s (pří)jemným anglickým humorem. Je mým neradostným zvykem lát v této rubrice na kvality překladů knih, tentokrát jsem rád, že tak činit nemusím.
Petr Ferenc
Martyn Amos
Na úsvitu živých strojů
Přeložil Jiří Kysilka
Mladá fronta 2008, 358 s.
Biologické organismy se mohou jevit jako pravý opak technické strohosti počítačů. Jak říká autor, „tato kniha vypráví příběh o tom, jak se zcela novým způsobem spojily dvě starobylé vědy: matematika a biologie“. Příroda vytvořila biologické systémy schopné zpracovávat a využívat informace a lidé začínají být v posledních desetiletích schopni těmto procesům porozumět a inspirovat se jimi v technice. A nejen to, začíná se dokonce pracovat na tom, jak bude možno biologických prvků používat v počítačích přímo – počítačové prvky a obvody budou nahrazeny vlhkými a snad dokonce živými neuronovými sítěmi. Vtipně a srozumitelně napsaná kniha seznamuje s úspěchy, nadějemi a průkopníky biologického počítání. Dozvíme se z ní o příslušných oblastech matematiky i biologie a také o tom, jak se dnes dělá špičková věda. Převládá optimistický tón pionýrského období, který je jen trochu narušen popisem Schönovy aféry: mladý vědec stačil do svého odhalení publikovat v nejuznávanějších časopisech desítky článků založených na experimentálních výsledcích, které si vymyslel. Hlubší pochybnosti přicházejí ke slovu teprve v epilogu, autor však zůstává přesvědčen, že vědecký pokrok v dané oblasti nepředstavuje vážnější potenciální hrozbu a směřuje naopak k tomu, aby učinil z našeho světa bezpečnější místo.
Jan Novotný
Místo fenomenologie ducha v současném myšlení
Editoři Jan Kuneš a Martin Vrabec
Argo 2008, 318 s.
Sborník statí vyšel k dvoustému výročí Hegelovy Fenomenologie ducha a je věnován Milanu Sobotkovi k jeho 80. narozeninám. On sám zde má příspěvek o Hegelově pojetí filosofie jako vědy. Světový rozum (duch) si nachází „zajímavou individualitu“ (filosofa-génia) a v něm se realizuje. Tímto absolutním duchem se zabývá filosofická věda; v lidském vědomí tak může docházet k sebepoznání světového ducha (absolutna). J. Kuneš píše o teleologickém procesu fenomenologie ducha: absolutno chce být u nás, chce být poznáno naším aktivním vědomím. Vědomí musí „jen“ tuto výzvu poznat a přijmout ji celou svou existencí. Jedinec se takto chápe jako moment absolutna, tehdy se stává skutečnou duchovní bytostí. M. Nitsche analyzuje paradoxní strukturu vědomí, z níž pramení dynamika fenomenologie ducha. Poznávající vědomí si uvědomuje sebe sama (sebe-vědomí) a svůj předmět, který poznává. Vše se však opět odehrává v režii absolutního ducha. B. Horyna se zamýšlí nad mystickým pojímáním světla, jak se promítá i do Hegelova chápání světla (světelná bytnost). Metafora světla se kryje s životem samým, duchem i podstatným myšlením, světlo bytí utváří přírodu i svět a člověka v něm. Čisté světlo vítězí nad temnotou a nechápavostí (tupostí). V. Umlauf konečně zkoumá absolutní myšlení, jak se prezentuje v jazyce a J. Fulka vytváří završující pohled na absolutní vědění hegelovského mudrce.
Jiří Olšovský