Režie Amy Bergová, 2006, 101 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Zneužívání dětí katolickými autoritami se dotkl již Pedro Almodóvar ve svém snímku Špatná výchova. V předloňském roce natočila Amy Bergová dokument, v němž se snaží ukázat, že tento problém je stále aktuální i mezi katolíky v USA. Vychází zejména z případu faráře Olivera O’Gradyho, který znásilnil přes stovku dětí, nejmladší ve věku devíti měsíců. Mnoho let však ještě sloužil v řadách církve. Farářovi nadřízení, přestože o jeho úchylce věděli, nebo ji alespoň tušili, nechtěli případ skandalizovat a tak ho vždy jen poslali o faru dál, tam, kde ho nikdo neznal, ale bohužel teprve měl poznat. Režisérka skládá dokument z výpovědí obětí, jejich příbuzných a právníků, ale také samotného O’Gradyho (ten teď žije spokojeným životem ve vyhnanství v Irsku) a jeho nadřízených. Dokumentu však chybí příběh: výpovědi jsou seskládány spíše nahodile a jediným okamžikem, kdy se děj vyvíjí, je ten, když se O’Gradyho oběti trochu naivně vydají do Vatikánu za papežem, aby tu na případy pedofilie v církvi upozornili. Samozřejmě, že je nikdo dovnitř nepustí. Vždyť sám papež Benedikt XVI. se aktivně podílel na vyšetřování (rozuměj zahlazování) případů pedofilie v katolické církvi. Šokující, ale trochu ubíjející podívaná.
Jiří G. Růžička
Příběh Alvina Straighta / The Straight Story
Režie David Lynch, 1999, 112 min.
Reflex 2008
Snímek, jehož hlavním tématem je cesta ve svém vnitřním i vnějším slova smyslu, představuje překvapivé vybočení z Lynchovy obvyklé poetiky. Tvrdohlavý stařík se vydává do 600 mil vzdáleného města za svým bratrem, stiženým záchvatem mrtvice. Jednoduchá zápletka naznačuje, že zde půjde především o to, s kým se Alvin během svého putování setká. Rejstřík postav je ztělesněním Lynchových oblíbených hrdinů, rekrutujících se z řad různým způsobem narušených jedinců (nechybějí zde ani obligátní dvojčata). V tomto snímku je ovšem vyšinutost zmírněna a spíše jde o typizované místní obyvatele, kteří optikou režiséra získávají lehce groteskní nádech. Problémem se stává pomalé až hypnotické tempo, vyvolávající chvílemi až pocit monotónnosti. Za zmínku stojí příjemně civilní výkon Richarda Farnsworha v hlavní roli. Režisér nám zde předkládá překvapivě čitelné poselství, které konstrastuje s jeho obvyklou provokativností, kdy nechá dezorientovaného diváka marně pátrat po hlubším smyslu, a proto působí Příběh Alvina Straighta poněkud usedlejším dojmem. Do popředí se tak dostává spíše otázka, proč se Lynch rozhodl natočit takovýto film, než to, co nám přináší za poselství.
Adam Franc
Šaráda / Charade
Režie Stanley Donen, 1963, 113 min.
Levné knihy 2007
Společně s Královskou svatbou se v distribuci Levných knih objevil i o dvanáct let mladší snímek Stanleyho Donena, tentokrát nereprezentující jeho muzikálovou, nýbrž komediální tvorbu. Šaráda do sebe vstřebala pestrou směsici žánrů a humor z ní prosakuje skrze jinak kriminální děj, podobně jako u mnoha filmů Alfreda Hitchcocka. Na toho Donen odkazuje i obsazením Caryho Granta a posunem zápletky ke snímku Na sever severozápadní linkou: do tajemného objetí zločinných zájmů a policie se zde nevinně dostane žena (Audrey Hepburnová) a hrdina Caryho Granta je tím, kdo jí může (ale nemusí) pomoci.Vzhledem k tomu, že mezi dvojicí začne vznikat něco jako románek, pohrává si Donen mimo atributy thrilleru a komedie také s romantickým filmem. Jeho žánrová šaráda v žádném případě nepřestává fungovat jako konzistentní dílo s dramaticky vystavěným příběhem a nijak neoslabí napětí. Názvem filmu je stejně tak vystižen i syžet, divák je maten, neustále překvapován, chvílemi postavám důvěřuje, chvílemi je podezírá. Když k tomu připočteme (jako vždy) svěží partituru Henryho Manciniho, stěží odolat. Šaráda se stala Donenovým divácky nejúspěšnějším titulem a stejně tak je kritikou řazena mezi jeho nejlepší snímky. Film bohužel vyšel v poněkud necitlivém ořezu na 4:3. Součástí je i český dabing, pro nevhodné typové obsazení jej ale nelze doporučit.
Lukáš Gregor
Zavoloka
Viter
Kvitnu 2007
Po úspěšných nahrávkách Suspenzia a Plavyna, jež vynikly především osobitým narušováním struktur a kompozice elektronických skladeb, vydává ukrajinská experimentální skladatelka Kateryna Zavoloka první ze série čtyř konceptuálních desek postihujících přírodní živly. Sérii otevřel Vzduch a v porovnání s předchozí tvorbou překvapilo, jak se změnil autorčin přístup ke skladbě. To, co předtím vynikalo množstvím odboček a paralel, nyní plyne hladce a jednotně podél vedoucích motivů, kterými jsou viola a basa. Elektronika obstarává především rytmickou složku a zvukové úpravy. Na dvaceti minutách nahrávky se střídají skladby pojmenované Inhale a Exhale. Těmito nádechy a výdechy skladatelka propojila vítr s lidským elementem, který je nejvíce patrný v určité folklornosti akustických partií a v útržcích tradičního ukrajinského zpěvu. Kateryna Zavoloka pracuje s podobným principem jako Seveřan Svalastog na své poslední desce Woodwork. Avšak Viter je oproti Woodwork albem s mnohem kontrastnějším začleněním elektronických prvků do celkového zvuku a svým vyzněním se pohybuje v úzce vymezeném atmosférickém prostoru. Autorčiny motivy jsou rozvinuty ve spirálách a samy o sobě příliš nevybočují z klasického, byť kvalitního IDM. Bude proto zajímavé pozorovat, jak se tento posun projeví na zbylých třech albech, která umělkyně na téma živlů chystá, a jakým směrem pak bude ve své tvorbě pokračovat.
Pash*
NUO
Dixie And The Gang
Amplion Records 2007
Jazz prožívá v posledních letech v tuzemsku vpravdě renesanci. A mnozí mladí a talentovaní muzikanti se dokonce obracejí k jednomu z nejplodnějších období žánru – šedesátým létům. Bohužel však často jde jen o mechanický revival, kdy se opakují postupy, ale vytrácí se chuť hrát si a přitom hledat nové cesty. Jednou z výjimek je Nuselský umělecký orchestr. Chuť hrát si je patrná už od první skladby Panoptikum jede, jež nabízí ryzí dechovku, za kterou by se nemuseli stydět ani Babouci, dechovkové prvky se však objevují i ve skladbě Honolulu-Bucuresti, kde vytvářejí kontrast k elektronickému šumění. Tatort se samplem filmového kriminalisty z béčkové detektivky popisuje oběť vraždy za doprovodu funky stříklé hudby, jaká obvykle zní v podobných krimiseriálech. Kapela však i hledá, což je ještě patrnější na desce než při živých vystoupeních. Decentně uplatňuje ve své tvorbě prvky taneční hudby a hip hopu. Nebojí se ani využít elektroniky, jak dokládá psychedelický úvod skladby Pahru Exploited. Objevuje se i ve zpívaném Underpopu, ovlivněném v úvodu neopsychedelickým písničkářstvím Mikea O’Rourka a v závěru evokující rané zappovské experimenty s elektronikou a zrychleně přehrávanými hlasy. To vše samozřejmě na základě zúročených výbojů Milese Davise z konce šedesátých let.
Alex Švamberk
The Cat Empire
Two Shoes
Universal Music 2007
Druhé album australské skupiny The Cat Empire vyšlo v roce 2005 a za nadšeného přijetí se vyšplhalo až na nejvyšší příčku národní hitparády. Protože to byl nebývalý úspěch, který se s následujícími dvěma počiny neopakoval (loňský So Many Nights byl „jen“ druhý), rozhodl se vydavatel zkusit štěstí v Evropě a USA. Zatímco za oceánem album vyšlo letos v půli ledna a poslední den tohoto měsíce začne propagační turné, Evropa se z desky těší již několik týdnů. The Cat Empire jsou mnohahlavá parta. Vedle šesti základních členů se ve studiu k práci přihlásilo dalších téměř dvacet muzikantů, kteří si přinesli hlasivky i dechové, strunné a rytmické instrumenty. Není divu, deska Two Shoes se nahrávala na Kubě. Ska, jazz, reggae, funky a hip hop se tu hraje s prosluněným „karibským přízvukem“. Patnáct kousků žene k tanci a díky tomu, že je v nich více stylových složek, neopakují se. Kromě toho je podávají nadšení muzikanti, takže jazzového přístupu k hudbě není poskrovnu. Ale není to prvoplánově rozjuchaná deska. Klíčové je na ní muzikantství, obnažené ve své absolutní svobodě a současně schopnosti podřídit se vyhledanému vyznění. Díky tomu Australané aspirují na to, aby si je oblíbilo publikum i mimo domovské kluby.
Jaroslav Špulák