Dámy a pánové,

„Dnes považujeme plastickou chirurgii, genetické inženýrství, transplantační metamorfózu pohlaví, virtuální sex a dokonce již také počítačem simulovaný rodičovský cit za téměř samozřejmé symptomy naší reality,“ píše Jozef Cseres v článku na s. 8, jímž doporučuji studium tématu začít. Na skutečná nebezpečí, obkružující všechna naše těla (sociální, lokální, svalová a další), upozorňují jako první umělci – a jejich díla vyvolávají údiv, nevolnost, fyzický strach. Katarzi. Uměleckou reakci na tíhnutí ochabujících bílých těl k technologiím a k virtualitě líčí též taneční publicistka Nina Vangeli; současní tanečníci znovu vyzdvihují nad hlavu: vysílení, disciplínu, přesnost; intuici (s. 10). Zvednout zadky by ovšem měli všichni evropští občané, například v případě otisků prstů, které nám všem, kdo budeme chtít pas, brzy sejmou státní instituce. A co s nimi provedou? Čtěte na straně 25. Zápisník Petra A. Bílka neštítivě ohmatává mutace českého literárního skupinkaření – ve dvou dosud zdánlivě nesrovnatelných rovinách. K oběma se volně váže promluva sedmého trpaslíka z disneylandovské kapitoly dosud nevydaného románu Karla Miloty Hora: „Jsem čestný trpaslík, mnoho jsem prožil, ale věřte mi: má ňadra nejsou pokálena. Jsem čistý, jsem padlý jak bílý sníh.“

Čtení na tělo!