Zdá se, že leckteří současní čeští literární kritikové trpí už nejen nedostatkem dopadu svého psaní, ale i nedostatkem pochvalného uznání, jehož by se jim dostalo. Být kritikem, a zvláště tím nesmlouvavým, tepajícím nešvary, je osamělá činnost, plná skrytého smutku, jejž můžeme spatřit ve tváři Yula Brynnera, hledícího na hroby mrtvých spolubojovníků na konci Sedmi statečných. Nicméně naši kritikové jako by se nedokázali ubránit potřebě dočkat se alespoň chlapského pohlazení a vděku, když už v té naší literární osadě chybí materiálnější odměna typu krásné Mexičanky Petry. A nechválí-li je někdo další, musejí se pochválit alespoň sami navzájem, v rámci partiček, co spolu kamarádí.

Tuto kamarádskou sebechválu předvedli nedávno hned dva vehementní kritikové z táborů situovaných na opačné póly pomyslného spektra našeho kritického rybníka. Petr Onufer pro Revolver Revue č. 69 přeložil stať Johna Crowe Ransoma Kritika, a. s. a doprovodil ji svým dovětkem I’ll Take My Stand, 2007. V něm s použitím rétoriky katalogů zasilatelských služeb či teleshoppingu inzeruje, že „českého čtenáře, který má zkušenost se zdejším akademickým a literárním provozem, až vyděsí, jak aktuálně Ransomova esej zní sedmdesát let poté, co poprvé vyšla“, a krátkým spojením se dostává ke kardinální otázce: „Kolik literárních kritiků nyní působí třeba na Filosofické fakultě University Karlovy?“ Nechme stranou spor o to, co dnes kterého českého čtenáře dokáže vyděsit. Nechme stranou i fakt, že žádná instituce v pravopise, který Onufer preferuje, prostě neexistuje (a odkazuji-li k entitě aktuálního světa, měl bych respektovat znění, jímž tato entita sama sebe označuje, činí-li tak). A nechme stranou i můj pocit, že takto naformulovaná otázka má zhruba stejnou relevanci, jako kdyby se Onufer ptal, kdo z literárních badatelů na FF UK dočůrá na vzdálenost jednoho metru. Onuferovi vychází, že označení kritik „ve smyslu šaldovském, grossmanovském, lopatkovském, ano i ransomovském“ si na FF UK mohou nárokovat pouze Michael Špirit, Marek Vajchr, Martin Pokorný a Justin Quinn. Opět ponechme stranou podiv nad tím, že Onuferovým nárokům nevyhovuje třeba ani Jiří Pelán, Anna Housková, Vladimír Svatoň, Karel Thein a jiní. Všimněme si však, že ze čtyř osobností, které prošly filtrem schopnosti „zaujmout postoj“, je první z uvedených redakčním spolupracovníkem, druhý dokonce redaktorem časopisu, v němž je tento příspěvek zveřejněn. Lze si představit, že Onuferovi takovýto výčet proběhne hlavou. Člověk by však čekal, že se tok jeho myšlenek zastaví u hřejivého pocitu, že s polovinou českých kritiků hodných tohoto jména sdílí stejný publikační prostor a že se s nimi třeba – jsa sám také redakčním spolupracovníkem – zná či kamarádí. Ale tady by to mělo skončit. Že se výsledek svého bádání rozhodne dát na vědomí veřejnosti a že časopis sám otiskne stať, v níž jsou lidé tento časopis dělající velebeni, to, nemohu si pomoci, připomíná sebeukájení na veřejnosti. A to se ve slušné společnosti přece nedělá. Už jen kvůli tomu, jaké rozpaky to působí těm, kdo si takové činnosti všimnou.

Dopustí-li se takového lapsu přísná a ve všech ohledech náročná Revolver Revue, nepřekvapí pak už příliš, že takřka totéž předvedl internetový Portál české literatury v Pondělníku Portálu ze 17. 12., který sepsal Vladimír Novotný pod názvem Kde ti všichni žáci jsou? A2 již publikovala reakci Jiřího Flaišmana, který snad dostatečně poukázal na nesmyslnost Novotného tvrzení, že po žácích Jiřího Brabce není v našich literárních luzích a hájích „ani stopa“. Kritérium „žáků“, jež by měl prý badatel a učitel určitého věku mít, je stejně pofiderní jako Onuferův ideální kritik, vzniklý křížením či sloučením Šaldy, Grossmana, Lopatky a Ransoma. Kolika „žáky“ se asi honosí sám dr. Novotný, byť snižme náročnost a přiznejme, že na rozdíl od Brabcových 12 let na FF UK působí na Západočeské univerzitě v Plzni teprve devátým rokem? Zajímavější jsou nicméně opět jmenovačky, v nichž Novotný odříkává, kdo všechno Brabcovým žákem není. Pročpak si z celé škály desítek jmen v naší „střední (…) a mladší literárněvědné bohemistice“ vybírá právě těch jedenáct, které uvádí jako „důkaz“, že v naší literárněvědné bohemistice Brabcovi žáci neexistují? Jmenovaní (i moje maličkost byla takto poctěna, přiznejme) se dle Novotného pěkně vypracovali, a přitom bez Brabcova vlivu. Opět ponechme stranou, že podnět, vliv a dopad někoho se v myšlení o literatuře neprojevuje jen deklarativním souhlasným citováním, ale i volbou jiných cest či řešení, než které volil dotyčný badatel. Proč však důkazem, že to jde i bez Brabcova vlivu, jsou Novotnému právě Jan Suk, Jan Nejedlý či Erik Gilk? Inu, první dva jsou – tak jako Vl. Novotný – redaktory dotyčného portálu, třetí zmíněný je veden ve výčtu těch, kdo s portálem spolupracují. Čili opět totéž jako v případě Onuferově: buď náš autor nevidí při hledání ideálu dál než za dveře redakce, anebo si řekne: já ty své kolegy a kamarády pochválím; nic mě to nestojí a jim to radost udělá.

Yul Brynner alias Chris na konci Sedmi statečných smutně sumarizuje celý příběh: „Only the farmers won. We lost. We always lose.“ A to je ten rozdíl oproti oběma našim kritikům, kteří si jen pěkně farmaří a hnojí svá kukuřičná políčka.

Autor je literární teoretik.