Od soboty 15. do středy 19. listopadu 2008 se mi téměř nedařilo spát. Kolem jedné v noci jsem žádnou únavu a ospalost necítil, přesto jsem si šel lehnout, zhruba patnáctkrát se do rána vzbudil a dopoledne se pak ploužil jako mátoha. Až po čtyřech dnech se srovnala ta pecka, kterou – jsem o tom přesvědčený – mi uštědřil Steve Reid, čtyřiašedesátiletý afroamerický bubeník, mohutně podporovaný britským elektronikem Kieranem Hebdenem, mladším o třicet šest let. Ten večer na festivalu Stimul následovaly ještě dvě další kapely, já ale taktak kapacitně unesl energii úvodního dua; vyběhl jsem z Archy na Poříčí a nevěděl, co si s tou dávkou počít.
Hebden a Reid zkoušejí obstát v úkolu jasného a prostého zadání: sladit vysoce technologickou hru s přímou, pudovou „ruční prací“. Reid se narodil v newyorském Bronxu, část života strávil jako aktivní muzikant v zóně svých kořenů, v Africe. Jako kluka ho učil John Coltrane, několikrát za něj prý i zaplatil nájem. Reid vystupuje a nahrává od sedmnácti: nejprve s motownským popem Martha and The Vandellas, pak přišli Quincy Jones či James Brown. Černí panteři a pročernošský nacionalismus ho v šedesátých letech přivedli do Afriky: mezi příznivci autentické i progresivní hudby je téměř snobsky výtečnou vizitkou, že hrál s nigerijským rebelem a hudebním vizionářem Felou Kutim (o něm v minulé A2). V sedmdesátých letech byl Reid nějaký čas zavřený: nechtěl jít válčit do Vietnamu. Sun Ra a Miles Davis – na svém posledním albu Tutu - pak dovádějí biografii k dokonalosti. Je to až trapné: ale Reid s nimi všemi skutečně hrál.
Pro Reidovu hru vedle elektronika, který se proslavil pod pseudonymem Four Tet, je podstatné dvojí. Sun Ra či Alice Coltrane ho přiblížili vesmírným teoriím a psychedelickému uvažování o zvuku. Reid také vždycky surfoval mezi žánry, reagoval spíš na zvuk než na styl. To se velmi hodí vedle Hebdena, pověstného posluchače a vstřebávače vší dostupné hudby, jehož diskografie je evidentní pouť po stylech – byť nakonec ne bůhvíjak přelomová. Pro vybavení kapely The Fridge využil středoškolskou půjčku: trio „Lednička“ pomohlo upevnit pojem postrock. Když se v pozdějších letech ošíval, že jazzovou inspiraci zúročují mladí muzikanti ploše a otrocky, vzešlo z toho průlomové album Pause. „Four Tet byl projekt o mém objevování elektronické hudby,“ komentoval to později. Zjistil, že se mu tu otvírají možnosti syntézy, kde může spojit různorodé oblíbené momenty (třeba javánský gamelan, písničkářství a detroitské techno).
Stačil ještě akcelerovat oblibu „folktroniky“, ale jako o žánr se o ni jen otřel. Software AudioMulch a jiné zvukové přístroje se mu otevřely natolik, že už by bylo násilné hrát na ně nějaký starý žánr. Technologie si řekla o vlastní formu skladeb a ploch: proudy procesovaného zvuku a smyčky v proměnách. Ty jsou základním impulsem v mimořádně podařených duetech s Reidem, který nachází hudebnímu proudu „páteř“ a rytmizuje ho způsobem na hony vzdáleným jednoduchému beatu, jak ho známe z „taneční scény“ (často bohatým souzvukem, třeba kombinací souprava – mbira – zvonce). Reid nejenže střelhbitě reaguje na barvu, dynamiku, náladu slyšeného; hlavně impulsy z počítače svou hrou zaobaluje a proměňuje, vtahuje je do svého světa.
Nutno dodat, že Hebdena – Four Teta jeho kariéra v nejposlednějších letech samonosně proměnila. Když si hudebníka našla nezávislá scéna, stal se pochopitelně stálou akvizicí festivalů a klubových akcí. V tomhle prostředí, vedle mnoha dýdžejů a progresivnější klubové produkce, se Hebden nadchl pro tvůrčí možnosti beatů a taneční scény. Adaptoval je do své tvorby víc než dřív; jeho letošní EP Ringer je de facto alternativní techno. (Posun k „beat-oriented“ extázi se stal námětem diskusí také po pražském koncertu Animal Collective.)
Kieran Hebden je dnes zajímavější, než když byl s albem Rounds hvězdou křehce současné „folktroniky“. Jako Four Tet vytváří hudbu sólovou, jaksi samotářskou či uzavřenou i v tvrdošíjnějších polohách. Pod vlastním jménem pořád dál testuje, jak lze prostřednictvím elektroniky komunikovat – a to i s tak rychlým partnerem, jako je uvolněný Reid, který při hře snad myslí přímo končetinami. Nové album NYC jako by svou střídmostí bylo poctou newyorskému minimalismu. Beru to jako vítaný oddech po čtyřech neprospaných nocích.
Autor je hudební publicista.