ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Cyklus film a hudba: Akcept V rámci pravidelného cyklu Film a hudba uvede Městská knihovna v Praze dokumentární film Akcept o soudobé vážné hudbě. Po filmu budete mít možnost diskutovat s režisérem Janem Hubáčkem při besedě, kterou bude moderovat Vít Zapletal. Ve středu 22. března od 19.00 v Malém sále Městské knihovny v Praze.    další tipy
úvod > archiv > 2008 >  č. 50 > Santiago – město umění

Angažované divadlo, literatura i výtvarné umění v Jižní Americe

Chilská metropole se otřepala z dlouhé diktatury a po období přechodu se rychle proměňuje v umělecké středisko, dílnu jihoamerického umění.

Na prknech divadla Centro Cultural Matucana 100 se potácejí pouští dva chilští vojáci. Jsou ztraceni v čase již od dob, kdy Chile uchvátilo území Bolívie a jižního Peru. Meditují o vlastenectví a o zločinech, které jejich země v minulosti spáchala. To, co si netroufají vyslovit umělci na prknech divadel Spojených států ani Velké Británie či Francie, tedy zemí, jež tíží či mělo by tížit břemeno viny kolonialismu a neokolonialismu, si zdejší umění vyslovit troufá. Hra Armáda (El Ejercito) je divadelní obžalobou militarismu z vraždění původních obyvatel na jihu země, z invaze proti sousedním státům, z rozdrcení dělnických povstání a nakonec z velezrady, tedy ze spojení s cizí mocností a likvidace demokracie ve vlastní zemi během Pinochetova převratu.

Ve hře vystupuje jediná žena, Ana Maria Rosas, která v době diktatury strávila dlouhá léta ve vyhnanství ve Švédsku. „Snažíme se, aby byli Chilané zapojeni do politiky, třeba přes umění,“ vysvětluje. „Na pohled jsme rozvinutou zemí, ale máme tu dosud spoustu velkých témat a nevyřešených problémů.“

Čtvrť Matucana, kde se Armáda hraje, je jakýmsi symbolem proměny hlavního města, k níž v posledních letech dochází. Kdysi jedna z nejchudších a nejnebezpečnějších částí Santiaga de Chile je nyní domovem nádherné a nové Národní knihovny a kulturního střediska. Zdejší stará a kdysi zanedbaná muzea z 19. století se rychle rekonstruují. Končí tu také zelená linka metra L5 a hned u stanice je jedno z kin, jež celý den zadarmo promítají umělecké filmy z celého světa. Uměleckých kin je v Santiagu celkem sedm, ale i velké komerční biografy, jako je australský konglomerát Cine Hoyts, se musí přizpůsobit místnímu vkusu – několik sálů je vyhrazeno pro evropské, asijské, íránské a jiné umělecké snímky. Téměř všechny kinosály zařazují kvalitní výběr místních filmů, z nichž některé jsou natolik experimentální, že by se jen stěží uplatnily na velkých plátnech komerčních kin.

Snad žádné jiné město na světě dnes není tak posedlé uměním jako Santiago. Není třeba „za uměním chodit“, stačí jeho ulicemi procházet s otevřenýma očima.

Mnohé stanice metra jsou vyzdobeny obrazy a fotografiemi velkých chilských umělců. Stanice Universidad de Chile se pyšní mohutnými nástěnými malbami Maria Torala, stanice Santa Lucia je zase vyzdobena keramikou z Portugalska. Čtvrť Providencia se pyšní velkým parkem s desítkami děl moderního světového sochařství. Dokonce i mosty přes horskou řeku Mapocho jsou vyzdobeny desítkami soch. Jeden z historických krytých mostů byl změněn v permanentní avantgardní divadlo.

Sochy jsou strategicky rozmístěny po území celého města. Snad nejslavnější z nich zobrazuje před budovou prezidentského paláce někdejšího svrženého prezidenta Allendeho. Jeho socha však zde není jediným symbolem změn, kterými toto město a celá země právě prochází. Pod barokním prezidentským palácem byl nedávno vybudován moderní „mall“ z mramoru a skla. Nejde však o luxusní nákupní středisko, nýbrž o obrovský komplex kaváren, filmoték a galerií (včetně galerie Violety Parrayové, zpěvačky a básnířky, která se za pravicových diktatur stala symbolem odboje a latinskoamerické levice, především díky písni Grazias a la vida).

Levice si však umění v Santiagu nemonopolizuje. Koncem října zdobily stěny Universidad de Chile obrovské fotografie amerického umělce Chucka Close. Ve snobském a klasickém operním divadle Teatro Municipal hráli Figarovu svatbu a Salcburský komorní orchestr se předváděl v Teatro de Oriente. V Santiagu najdete desítky „klasických“ stánků umění: od slavné obrazárny Bellas artes až po moderní izraelské muzeum Museo Rally s originály soch Salvadora Dalího. Staré nádraží Estacion Mapocho bylo již před lety změněno v obrovské kulturní středisko, kde se, mimo jiné, každý rok koná Mezinárodní knižní veletrh.

Na břehu řeky byla již před lety vybudována Básnická kavárna, kde se koná každý večer předčítání. Nově byla zřízena i Literární kavárna – několikaposchoďová budova s elegantními pohovkami, jezírkem, wi-fi připojením a knihovnou uprostřed krásného parku.

Umění je v Chile angažované. Malíři, spisovatelé, filmaři a divadelníci se snaží reagovat na realitu své země a celého kontinentu. Velké divadlo „Cirkus Ok“ je o večerech nabité k prasknutí. Vystupuje tu pravidelně jedna z hvězd chilského divadla: Daniel Alcaino. Jeho hra jednoho herce Yerko bez cenzury (Yerko sin censura) šokuje a uráží, ale zároveň i baví. Na jevišti je model celého prezidentského paláce. Za každým oknem sedí podobizna ministra. Alcaino k nim postupně přichází a každého drtí svým humorem. Pak se pustí do volného trhu. „Volný trh funguje takto: Čína vyváží do Chile stroje, textil, elektroniku a hračky. Chile do Číny vyváží… KIWI! Kdo z vás tady pěstuje kiwi na zahradě? Kdo z vás má zisk z volného trhu?“ Hra končí Alcainovým pokusem vyprovokovat pravici. „Kdo z vás patří k pravici, ať zvedne ruku, abych vědel, kterým směrem nemám utíkat, pokud budeme muset evakuovat divadlo!“ Večer, když stojím s Alcainem na ulici, se na něj vrhají dvě elegantní dámy s výkřikem: „Miluji tě, Alcaino!“ Ana Maria Rosas se sarkasticky usmívá: „Dokonce ani pravice už není vůči našemu umění imunní. Bohaté paničky chodí i na Danielova představení. Čím víc jim nadává, tím víc je to vzrušuje. Občas se snad také něčemu naučí. Dnes například už ani pravice nevěří tomu, že Pinochet Chile zachránil.“

Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.