Komiks Charlese Burnse Černá díra je fenomén zformovaný časem. Produkt stavu, kdy se prostředí a sociální i kulturní podmínky, v nichž celé generace komiksy konzumovaly, staly po určité době (jejíž uplynutí bylo nutné, aby z těchto čtenářů a fanoušků mohli vyrůst autoři) dílem samým.

Soustavná noční můra

Z klimatu středostavovských maloměst a mikrosvětů pokojíků po strop zavalených komiksovými sešity, koncentrovaným smutkem a osaměním několika generací tak vzniká zcela nový žánr, který ovšem nevykazuje o nic menší dávku stylizace, než tomu bylo u popkulturních symbolů své doby. Tato stylizace již nespočívá v superhrdinské mytologii, ale vyrůstá z podhoubí agónie, do které se hromadně upadalo zjištěním, že navzdory veškeré snaze vymezit se vůči spokojenému a klidnému snu, kterým žijí naši rodiče, jsme sami sebe přistihli, že na mejdanu zíráme na stejný televizní pořad, který sledovali v okamžiku, kdy jsme my plánovali únik do divočiny.

Jak draho toto procitnutí do soustavné noční můry přijde, záleží dílem na faktorech, které spoluutvářely tehdejší realitu doby a nyní bezprostředně budují mytologii korpusu těchto textů, dílem na invenci a tvůrčí metodě této generace komiksových autorů. Vesměs tak vznikají jedinečné a svým způsobem solitérní autorské počiny, které však spojuje několik aspektů. Mezi ně řadíme tematické paralely, respektive možnost vnímat je jako svého druhu sociální kritiku (vymezení se proti tomuto lapidárnímu a zavádějícímu tvrzení je nasnadě), přes možnost číst je jako texty iniciační, tedy spadající mezi díla pojednávající o dospívání, vztahových peripetiích a sexu, až po variantu, kdy se spolu s hrdiny dopodrobna zabýváme problematikou přechovávání vzpomínek a zpomalování času. Po formální stránce se jedná o využití černobílé kresby, jasné a precizní linie a promyšlenou kompozici stránek.

Trhlina, zející rána

Prostor, do kterého se řítíme v případě Černé díry, na začátku představuje třídní ročenku důvěrně známých obličejů, která se postupně transformuje v bestiář plný deformací a anomálií všeho druhu. Prostor, jenž pohlcuje veškerý dospělý svět, prázdný a vylidněný. Sousedé odjeli na dovolenou a u rodičů se jen čeká na chvíli, kdy se zvednou od televize a opustí dům. Zbývají skupinky a partičky středoškoláků, jejichž členy spojuje snaha o vybřednutí z nepojmenované nudy, strach z osamění a rituály neustálého střetávání se, ať už je dějiště těchto schůzek vymezeno domem někoho z nich, lesní mýtinou nebo školními chodbami. Místa zahlcená a někdy i přímo formovaná předměty denní potřeby, tvořící neproniknutelnou krustu dnů, ve kterých jsou všichni napevno svázáni se svým okolím.

Teprve v okamžiku, kdy někdo takto vymezené území opustí, vybočí tím ze stanovených schémat a ocitne se v zóně, kam okolí nevidí, může docházet k osudovým zvratům a setkáním (střet Keitha s ještěrčím ocáskem tajemné Elizy, sex s Robem, který má pro hlavní hrdinku Chris fatální následky).

Les a houština je tajemný mytologický svět vrůstající do životů všech zúčastněných, a stávající se tak prvním plánem, na kterém se odehrává to nejpodstatnější. Místo, které kdysi dávno sloužilo jako pozadí a kulisa, zámotek či skořápka, kam bylo snadné a příjemné se skrýt a přestat na chvíli myslet, se stává nebezpečnou pastí, trhlinou, zející ránou, která byla neuváženě naříznuta, proláklinou, z níž není úniku. Členitý a chaotický labyrint, kde je dost místa pro nejrůznější pevnůstky, úkryty a přístřešky včleněné do jeho struktur tak dokonale, že jsou na první pohled zcela neidentifikovatelné. I statický obraz tak nabývá při druhém a třetím pohledu do nitra džungle nových významů. Jeho následným mapováním, rozhrnováním větvoví a opakovaným vstupováním do jeho sfér narážíme na rozličné hračky, talismany a znamení.

Někdo se v lese svlíknul z kůže

„Byla to kůže. Někdo se v lese svlíknul z kůže. A navíc dívčí kůže. Byly na ní uhry, jizvy z dětství… Mapa jednoho holčičího života. Života holky, kterou nikdy nepoznám…“

Konkrétní a symbolické zde tvoří jednotný celek, procházení houštinami se tak rovná odhrnování opony, jež nabízí pohled na scénu prokomponovanou do nejmenších detailů. Jako bychom prohledávali pokoje a otvírali skříně a zásuvky komod v domečku pro panenky, na jehož stěnách visí obrazy lesních mýtin a hustého stromoví. Cesta rámečky se v takovém prostoru nese ve znamení rozhlížení se, vytahování, odlupování, rozbalování, vymotávání, roztahování a strhávání struktur této komplikované, ale precizní mozaiky, jejíž zkoumání si téměř pokaždé žádá nový a nový pohled. Rámeček často přejímá funkci bubliny tím, že sám svým tvarem vypovídá o tom, co čteme jako vzpomínku a co se odehrává v přítomném okamžiku. Kůže, kterou ze sebe pravidelně stahuje dívka Chris, se v jednom okamžiku stává maskou à la Vřískot, jindy je rozšklebeným klaunským obličejem, příště se mění v trhlinu zející do prázdna, jejíž cáry bezprizorně povlávají v křovinách. Je tak navozeno zdání rozpínavé nezměrnosti času, který v prostoru tohoto bizarního světa pouze volně stéká po okenních tabulkách jako vzpomínka na hodinu biologie a poslední šťastné rande za školou, a jehož odkapávání měří jedno nekonečně deštivé léto. Léto, které sice pro některé ústí ve vysněnou cestu na jih, nicméně na otázky, jak zakonzervovat vzpomínku a jak obelstít čas, neodpovídá. „Není tady nic. (…) A to nejhorší, to, co asi nesnesu, je, že už začínám zapomínat.“

Autorka je hungaristka.