The 51st State
Režie Ronny Yu, 2001, 89 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Snímek dalšího hongkongského režiséra, kterému se mnohem více daří doma než v Hollywoodu, se výslovně snaží zařadit po boku stylizovaných gangsterek à la Ritchie či Tarrantino. Jen místo gangsterů nás zatáhne mezi překupníky a dealery drog. A namísto soudržných, byť bizarních světů se dočkáme roztříštěné podívané. Jestliže Tarrantino dokáže právě díky práci s formou a různými žánry nenápadným způsobem klást poměrně závažné, často vysloveně etické otázky, ve Formuli 51 sice ústřední postava, studovaný farmakolog Elmo McElroy (Samuel L. Jackson), sklouzne souhrou okolností na dráhu drogového zločinu, ovšem kvůli nepatřičné stylizaci a nefunkčnímu kombinování žánrů je zde tento motiv pouze na efekt. Vůbec všechny charaktery jsou vystavěny jen podle potřeby být „cool“ za každou cenu. Takže černoch se skotským jménem a v kiltu přijíždí do Liverpoolu udělat obchod snů s jím právě objevenou drogou a dává se dohromady s jedním místním zločincem (Robert Carlyle), jehož pozice v tamním podsvětí, jakož i motivace k jednání jsou naprosto nevěrohodné – stejně jako jeho vztah s nájemnou vražedkyní, která po nich střídavě buď jde, nebo je ochraňuje. Film moc nefunguje ani jako snaživý plagiát, protože se mu nedaří pracovat s náhodou a rytmem, postavy se vynořují, když jsou zrovna potřeba, a vyústění žádné situace nedokáže pořádně překvapit. Je to trochu gangsterka, trochu buddy movie a místy spíše drogová party komedie ve stylu Human Trafic.
Tomáš Stejskal
Rachel se vdává
Rachel Getting Married
Režie Jonathan Demme, 2008, 114 min.
Bontonfilm 2009
Šestadvacetiletá Anne Hathawayová se po dvojici filmů Deník princezny zdála být odsouzená k bezcenným rolím, přesto letos zaslouženě dosáhla na oscarovou nominaci. Jejímu výkonu určitě pomohlo i to, že ji režisér obklopil dalšími slušnými herci. Postava léčící se feťačky Kym nepředstavuje v propletenci svatebních příprav přímo hlavní roli, spíše jakousi rozbušku. V narativní lince i ve strohém stylu můžeme najít paralelu s Vinterbergovou Dogmou 1, Rodinnou oslavou. Jonathan Demme ve svém vyprávění stejně jako jeho dánský kolega využívá dokumentaristické postupy a ruční kameru: snímání občas asociuje svatební domácí video (i s jeho chybami), chvílemi se tváří jako odkaz na hnutí cinéma vérité. Použitý hudební doprovod se odehrává výhradně před kamerou a práce se světlem vychází zejména z podmínek, které filmařům prostor v danou chvíli poskytl. Rachel se vdává se podobně jako snímek Juno tváří nenápadně a k publicitě mu také pomohla až zmíněná oscarová nominace. I proto se film neobjevil v našich kinech a až teď byl vydán na DVD. Bohužel bez bonusů.
Lukáš Gregor
Člověk z mramoru
Cłowiek z mramuru
Režie Andrzej Wajda, 1976, 155 min.
Levné knihy 2008
Zjednodušeně řečeno je film Člověk z mramoru takovým Občanem Kanem východního bloku. Nejen kvůli podobné struktuře vyprávění (pomocí střípků ze vzpomínek různých osob si dáváme dohromady portrét hlavního hrdiny, s nímž se však nikdy nesetkáme), ale i kvůli snaze odhalit a zachytit mechanismus fungování moci v určité společnosti a v určité době. Zatímco Občan Kane popisuje mocenské praktiky v demokratickém, ale penězi a médii (resp. jejich vlastníky – hlavním hrdinou je tiskový magnát Charles Foster Kane) ovládaném světě, Wajda ukazuje společenskou realitu komunistické společnosti a i to, jak se měnila v souvislosti se změnami vládní politiky v Polsku. Můžeme porovnat budovatelská padesátá léta s koncem let sedmdesátých, těsně před stávkou dělníků v gdaňských loděnicích (i ty jsou ve filmu prorocky ukázány; pokračování Člověk ze železa, 1981, už se odehrává přímo v nich – v době stávky). Možná dnes film působí poněkud zdlouhavě, ale i přesto si stále zachovává své nesporné kvality a určitou naléhavost. Jedno zhlédnutí Člověka z mramoru (stejně jako Všech dobrých rodáků Vojtěcha Jasného) možná zasvětí mladé lidi do nedávné minulosti mnohem lépe než několik hodin dějepisu.
Marta Nováková
Simon Rattle
Szymanowski
EMI Classics 2008
Na čtyři CD soustředila společnost EMI nahrávky děl nejvýznamnějšího polského skladatele první poloviny 20. století Karola Szymanowského (1882–1937), které v letech 1993 až 2006 postupně pořídil britský dirigent sir Simon Rattle (současný šéf Berlínských filharmoniků) se City of Birmingham Symphony Orchestra. V souboru najdeme operu Král Roger v hvězdném obsazení (Thomas Hampson, Philip Langridge nebo Elzbieta Szmytka), kde si i nepolští pěvci skvěle poradili s polskou výslovností; operou vrcholí postromantická etapa skladatelova díla a upomíná na Wagnera a zejména na Debussyho. Dále jsou zde Písně pohádkové princezny (se sopranistkou Iwonou Sobotkovou) a Háfizovy Milostné písně (Katarina Karnéus), zpívaná baletní pantomima Harnasie (Zbojníci), těžící z podtatranského folkloru, první a druhý houslový koncert (Thomas Zehetmair), symfonie třetí (Píseň noci) a čtvrtá (Symphonie concertante), Litanie k Panně Marii a Stabat Mater, která patří k vrcholným Szymanowského dílům a k nejlepším zhudebněním tohoto středověkého textu; a právě Rattleova nahrávka z roku 1993 (Elzbieta Szmytka, Florence Quivar a John Connell) je považována za nejlepší. V tomto díle se skladatel inspiroval polskou chrámovou hudbou a vrátil se k historickým hudebním zdrojům, jak to odpovídalo neoklasickým tendencím. Szymanowského dílo je pozoruhodné a v tomto souboru dostáváme jakési „best of“ jeho tvorby v tom nejlepším provedení, neboť Rattle si se „svým“ skladatelem rozumí.
Milan Valden
RevCo
Sex-O Olympic-O
13th Planet Records 2009
V loňském roce Al Jourgensen prohlásil, že The Last Sucker je poslední album jeho nejslavnějšího uskupení Ministry. Uvidíme, zda si to přece jen nerozmyslí, letos vydává živý záznam z vystoupení a stále koncertuje. I kdyby Ministry zrušil, má se stále k čemu vracet. Jeho druhá nejúspěšnější kapela, Revolting Cocks, která vznikla v 80. letech jako volné uskupení členů několika EBM kapel, se o návrat k úspěchu 90. let pokusila v roce 2006 albem Cocked and Loaded. Bez větší odezvy. Podobně to vypadá i s jejich letošní deskou, která však potěší všechny příznivce, jež si získali v roce 1993 albem Linger Ficken‘ Good. To, že je Sex-O Olympic-O krokem zpět, skupina nezastírá, obal alba úspěšně kopíruje estetiku let padesátých. Zatímco Ministry se v 21. století přiklánělo stále víc k metalu, RevCo se naopak vrátili k postupům EBM z 80. let – kytarové riffy tu jen doplňují klávesy a bicí a zvuk je tak daleko čistší. Hudba melodičtější. Zní to trochu jako ZZ Top, kdyby přitvrdili a začali trochu víc řvát. Především je to náramně zábavné! Třeba song s největším hitovým potenciálem, nazvaný I am not gay, v němž se zpívá: „Nejsem gay, mám holku.“ Nutno podotknout, že Al (v tomto případě Alien) Jourgensen si dost pohrál se sestavením kapely a z původního základu zůstal jen on. Tuhle desku musím vřele doporučit všem posluchačům EBM z dob jejich největšího rozkvětu. Zní to jako z té doby, a přece docela současně.
Jiří G. Růžička
Thomas Bey William Bailey
Strangelet
Belsona Strategic 2009
Hudebník, spisovatel a publicista Thomas Bailey, jehož esej Komu vlastně patří hluk? najdete v tomto čísle A2, na vlastní značce vydává první album pod svým jménem – dosud totiž působil převážně pod hlavičkou Domestic Front, tu se ale rozhodl dát k ledu. Samozřejmě, album je noiseové. Jaký hluk ale čekat od Američana, který se netají svou japanofilií, a co se noise kultury týče, je hotovou encyklopedií? Thom Bailey miluje japonský nestrukturovaný hluk ostrých frekvencí, jeho hloubavý přístup jej ale chrání od pouhé improvizace. Nabroušený zvukový materiál je v sedmi skladbách poskládán a zaranžován tak, že album neztrácí napětí a (až na drobnou výjimku jedné skladby) nepadne do tenat beztvaré sonomasy. Naopak, je zde docela dost drobných zvukových událostí a tichých pasáží, místy si při poslechu vzpomeneme, že noise music není zas tak vzdálený příbuzný artificiální elektroakustické hudby a že kravál je vlastně jen exponované ticho (či ambient). Strangelet není „drtivé“ album, spíš napjaté a tu a tam ozdobené nějakou tou „lekačkou“. Těžko říci, při tak širokém dynamickém spektru, jak si správně nastavit hlasitost při poslechu – mám dojem, že si Bailey takhle vynucuje stálou pozornost posluchače (neměnný hluk po určité době tak nějak přestává vadit). Má dobrý důvod: barva jeho zvuku je sice na první poslech jedna a táž, při druhém slyšení si ale všimneme drobných detailů a ornamentů miniaturních „cihel“, z nichž svou hudební stavbu vybudoval.
Petr Ferenc