Dámy a pánové,
mám představu, že vám při pročítání tohoto čísla vyvstane vaše osobní sonická mapa okolí. Pod rámusem helikoptér, lodních sirén a motorů (s. 15), radostně perverzních japonských hlukařů (16) či pohanského vozembouchu (17) se klene nijak hlasitá, zato pevná linie úvahy o zvuku jako zbrani vůči konformismu, nafoukanosti lidstva, vůči spotřebnímu fetišismu (18). Texty čísla – i mimo téma – tentokrát navrhuji číst jako poctu soukromé, kontemplativní kakofonii. Mně se například často vrací poznámka české spisovatelky Anny Zonové, autorky mj. novely Boty a značky, o neodbytném, mnohoznačném lomozu podpatků na kterékoli ulici. Téma, do něhož patří i zpráva o marném občanském boji s pražskou magistrálou (38), připravil hudební redaktor Petr Ferenc s vydatným přispěním naší nové výtvarné redaktorky A2 Lenky Dolanové. Loučíme se s naším dosavadním kolegou Petrem Vaňousem, děkujeme za všechnu jeho práci pro náš list a jsme rádi, že se s ním budete na našich stránkách setkávat dále jako s autorem.
Jedenáctá letošní Ádvojka chce také upozornit na viditelnější i skryté katastrofy politické, a to nejen předvolební. Způsob, kterým česká masová média reagují na (dlouhodobý, nyní však naprosto zřetelný) nárůst nacionalismu, je v nejlepším případě naivní; každopádně zhoubný. O mediálním prostoru darovaném různým zločineckým organizacím a jedincům píše Jaroslav Fiala (33) a přidává starší příklad ze Švédska, kde se šéfredaktoři velkých deníků pravicovému radikalismu jasně postavili. Mnohem zakuklenější je ale kulturní strategie neonacistů. Ještě před deseti lety bylo možné relativně snadno rozeznat jejich demonstraci. „Pokud se její účastníci hlásili svým vzezřením k nějaké subkultuře, byla to subkultura skinheads. Holými hlavami či alespoň krátkými sestřihy se pyšnili i jejich vůdci, kteří se ovšem skinheadské módě vesměs vzdalovali a snažili se spíše o image slušných hochů a důstojných reprezentantů autoritářských myšlenek v bílých košilích a s kravatami. Tomu odpovídalo i pojetí demonstrací – pochod v sevřených řadách. Ač se na demonstracích setkávali rasističtí násilníci, akce samotné byly vesměs nenásilné a ani se nijak nezaměřovaly proti policii, která neonacistům nejen pomáhala a chránila je před jejich odpůrci, ale také v jejích řadách měli řadu sympatizantů,“ píše Pavla Sedmihradská v rubrice Subkultura (37). A ukazuje, jak pravicoví extremisté přebírají organizační model, módu, symboly, slovník, hudbu a dokonce i některá témata od autonomní scény, od svých levicových rivalů. O tom, kterak mainstrem vykrádá a deformuje subkultury, jsme psali a budeme psát mnohokrát, toto je však trochu jiný příběh. A jiný příběh je i neadekvátní reakce na uměleckou provokaci, mám na mysli pražskou výstavu Achtung!, o níž k mému překvapení mluví nápadně zdrženlivě i sám kurátor (s. 24–25).
A ještě jeden útok na černobílé vidění: v době (i našeho) boje za dostatečnou a průhlednou státní i soukromou podporu kultury je víc než třeba neuhýbat z kritického postoje k české umělecké scéně. Proto si dovoluji upozornit na text taneční publicistky Niny Vangeli o České taneční platformě (13). Chcete-li čtení čísla zahájit pozitivně, nabízíme recenze pozoruhodných děl, vybírám: film Jak se vaří dějiny (10), výbor z básní Durse Grünbeina Lekce lební báze (7), soubor esejů Thomase Manna Konec měšťanské epochy (6) a román W. G. Sebalda Austerlitz (8).
Ještě jednou vás zveme do Prahy na večer poezie. Jiří Pelán bude v redakci A2 číst své překlady Sonetů měsíců od Folgora da San Gimignano (1270–1332), pak zaznějí variace na stejné téma od irského básníka Justina Quinna – v překladech a podání Mariany Houskové, Tomáše Fürstenzellera, Štěpána Noska, Daniela Soukupa a Petra Onufera. Závěr bude patřit Petru Borkovcovi a jeho Listopadu. Rádi vás uvidíme v pátek 29. 5. 2009 v 19.00 v Americké 2.
Vozembouchové čtení!