Andrej Stasiuk
Cestou do Babadagu
Přeložili Jolanta Kamińska, Helena Stachová a Tomáš Vašut
Periplum 2009, 260 s.
Poté, co mohl český čtenář díky nakladatelství Periplum putovat s Andrejem Stasiukem krajem Haliče (Haličské povídky) a Duklou, vydává se nyní do Babadagu (ukázka v A2 č. 2/2006). Už název asociuje vstup do jakéhosi pohádkového časoprostoru – snového, exotického, nepředstavitelného. A Cesta do Babadagu nás skutečně vede „ze země krále Ubu do země upíra Drákuly“, Bukovinou, Zemplínem, Sedmihradskem, Albánií nebo Moldávií do krajiny, „kde se čarodejnice páří s vlkodlaky“. Cesta do Babadagu je totiž putování střední a východní Evropou do delty Dunaje. Forma esejistického cestopisu a rámec cesty připomíná Dunaj Claudia Magrise – koneckonců i Stasiuk chce z prostoru, jímž putuje, vyčíst příběh střední Evropy, „nicoty přebírající formu geografie“ – a některé tóny jako by byly odposlouchané právě z Dunaje. Magrisovský čtenář však bude pravděpodobně zklamán.
Zatímco Magris krajinu střední Evropy skutečně čte, hledá osudy, události, osoby a příběhy vepsané do Podunají a skrze ně rekonstruuje paměť a genius loci tohoto prostoru, jehož pohyblivým středem je Dunaj, jakási pomyslná míza, Stasiuk se pouze dívá – protože „klidu je možné dojít jen prostřednictvím viditelného“. Krajiny na cestě do Babadagu žádné středy nemají, jsou utopickými periferiemi bez centra, „úvodem k něčemu, co nikdy nenastane“. Jediná skutečná tvář zemí a národů zaniká v opotřebované mapě, možná i proto ze Stasiukových cestovatelských zápisků mizí lidé.
Očekávaná středoevropská melancholie neprosakuje ani tak z krajiny samé, jako z perspektivy vypravěčské. Vypravěč hltá „viditelné“, pokouší se zachytit nezachytitelné: vůni smažené cibulky, chuť melounu, papriky nebo domácí pálenky, prach dobytčí stezky, pot spolucestujících ve vlaku. Banální detaily a fragmenty vyvolávají snění, zašlá bankovka nebo stará fotografie vyprávějí příběhy, na nichž ale zas tolik nezáleží, protože všechno může být i úplně jinak. Sám vypravěč se proměňuje ve fotografa, který otevřením čočky konzervuje okamžik, jenž už ve chvíli zachycení přestává existovat. Problém ale je, že občas se fotograf poutník – cizinec kochající se svým neporozuměním, jež se transformuje v úžas nad viděným – mění ve fotografa turistu, jehož momentky vyhledávají očekávané a mění se v klišé.
Blanka Činátlová
Tom Rob Smith
Dítě číslo 44
Přeložil Josef Hanzlík
Knižní klub 2009, 384 s.
Absolvent Cambridge a spoluautor scénářů ke kambodžským telenovelám BBC Tom Rob Smith (1979) se ve své cenami ověnčené románové prvotině inspiroval skutečným případem sériového vraha Andreje Čikatila, který od roku 1977 v rozmezí třinácti let zabil v Sovětském svazu 55 dětí a žen. Zprvu oddaný příslušník tajné policie Lev Děmidov začne na vlastní pěst vyšetřovat několik podivných vražd, které, ač se staly na různých místech daleko od sebe, se vyznačují podobným rukopisem. Brzy ale upadne v nemilost nadřízených, je suspendován a přeložen do zapomenutého kraje, a když i tam pokračuje v pátrání, je zatčen a spolu se svou ženou poslán na Kolymu do lágru. Náhle však umírá Stalin a všechno je jinak… Na první pohled čtivá detektivka, možná s trochu slabší, příliš vykonstruovanou a chtěnou pointou. Ale zatímco v klasické detektivce vytváří napětí a strach pátrání po vrahovi, v tomto thrilleru žene čtenáře vpřed popis praktik totalitního systému v těch nejděsivějších podobách. Autor totiž zasadil svůj příběh do padesátých let, přesněji do první poloviny roku 1953. A díky jeho pečlivému studiu sovětských reálií a vyšetřovacích metod tajné policie té doby čtenář možná lépe než z odborných publikací pochopí atmosféru tehdejšího každodenního života obyčejných lidí, jejich chování, ostražitost a strachy. Nikomu nevěř, nikomu se nesvěřuj.
Marta Nováková
Katja Lange-Müllerová
Zlé ovce
Přeložil Petr Štědroň
Host 2009, 168 s.
Současná německá autorka Katja Lange-Müllerová vypráví milostný příběh na pozadí událostí z let, kdy si ještě turisté u Checkpoint Charlie nemohli kupovat jako vtipné suvenýry kousky berlínské zdi zabalené v igelitovém pytlíku. Dopis tehdy nezaměstnané „Dederonky“ Soji je proložený krátkými deníkovými zápisy západoněmeckého feťáka Harryho. Ten je Sojiným bývalým milencem a adresátem jejích vzpomínek. Při své zpovědi někdejšímu příteli se hrdinka vyznává z lecčeho. Především z obsedantní lásky k němu, tedy k HIV pozitivnímu, drogově závislému vězni v podmínce. Románová forma zpětného popisu společných chvil v druhé osobě sice zpočátku působí neuměle (co s poznámkami typu „vyučil ses sazečem jako já“? – kdo se vyučil sazečem, na to sotva mohl zapomenout), postupem času se však ukazuje, že taková sdělení sled děje nijak neruší a hlavně že síla vyprávěných vzpomínek spočívá jinde. Vypravěčka, která neustále hledá precizní výrazy a zakládá si na vyjádření atmosféry, pohybu, výrazu, se pohybuje na tenkém ledě otázky: co je to vztah? Příběh rozehrává nevyrovnanou partii dvou lidí, naznačuje, že plést si nezištnou lásku a chladné zneužití nebo altruismus a sobectví není obtížné. Soja se každé ráno probouzí s kocovinou, po jejím bytě se válejí plné popelníky, prázdné flašky, její kluk a pár dalších lidí spí s očima napůl otevřenýma, protože se zase sjeli. Ze své kocoviny o představě vztahu s Harrym, který však kdoví jestli vůbec existoval, se ale ještě probudit nestačila, a tak o několika letech společného života uceleně a emotivně vypráví – proč ale právě jemu?
Alžběta Glancová
Scarlett Thomasová
Konec pana Y
Přeložil Tomáš Kačer
Host 2008, 448 s.
Román je pojmenován podle klíčového předmětu textu: vzácného svazku málo známého viktoriánského autora T. E. Lumase. Nikdo pořádně neví, o čem kniha je, protože podle pověstí je prokletá a po jejím vydání zemřel nejen autor, ale každý, kdo s textem přišel do styku. A právě tuto knihu nachází v antikvariátu hlavní hrdinka Ariel. Samozřejmě si ji i přes hrozivou legendu přečte a pak se začínají dít opravdu divné věci. Tentokrát se nejedná o otrávené stránky, ale o návod na substanci, která čtenáře přenese do troposféry. To je duchovní dimenze vytvořená lidským vědomím, v níž existují bohové a díky níž třeba američtí agenti likvidují své nepřátele. Přízračně eklektický charakter knihy je posilován množstvím odkazů na teoretické texty, v nichž se kromě jiného dostaneme od Tao te ťing přes Platóna k Heideggerovi nebo k Baudrillardově teorii simulaker. Autorka si stihne odskočit i k náboženským naukám, k Darwinovu vývoji druhů, kvantové fyzice, teorii velkého třesku atd. Teoretická východiska, jimiž vysvětluje halucinační duchovní dimenzi, jsou náležitě zjednodušená a zpopularizovaná, avšak jejich množství občas zavání intelektuálním snobstvím – jako by Thomasová chtěla využít všechno, co kdy přečetla. Nudný ale román rozhodně není – dobrodružná zápletka se čte jedním dechem (až na lacině prvoplánový konec). Kniha čtenáře nezabije nudou, ale pořádně ho zmate chaotickým vršením informací.
Karel Kouba
Reinhardt Jung
Bambertova Kniha ztracených příběhů
Přeložila Barbora Schnelle
Ilustrace Barbara Šalamounová
Brkola 2009, 108 s.
Během četby o Bambertovi, hrbáči s křehkou duší umělce, se mi neustále vracel na mysl fimfárový Loudal z Radětic. Ten si podle tipu nebožky tety ženinýho táty vsadí „tutovku“, plánuje vyhrát jmění a koupit dům U turecké hlavy. Málem mu to vyjde, jen jsou všechna čísla nakonec těsně o jedno vedle. Kniha Reinhardta Junga je určená starším dětem, kterým prostřednictvím poetického vyprávění otevírá obzory pro nejednoznačnost osudů a neklid otevřených konců. Bambert napíše knihu příběhů, které rozešle do světa v malých horkovzdušných balonech, aby si samy našly místo, kde se odehrají. Text prokládá záznam čekání na jejich návrat s jednotlivými povídkami. Plán se sice zdaří, ale jen díky laskavému podvodu souseda, takže Bambert, který pro poslední příběh obětuje život, vychází z textu více jako politováníhodný naivka než umělec. Jeho povídky jsou různorodé, často jímavé, ovšem na svou plochu rozehrávají témata až příliš velká. Realizace celé půvabné myšlenky tedy pokulhává, včetně kostrbatého, pro děti odtažitého jazyka. Zvláštní rozpor přináší i výtvarné zpracování. Text doprovázejí křehké ilustrace Barbary Šalamounové, kreslené perem nebo propiskou na linkovaných stránkách. S jejich subtilností, jemnou barevností a ideou školního sešitu zvláštně nekoresponduje tmavá nevýrazná obálka v lesklém laminu. „No, a kolik beru takhle?“ ptá se zatvrzele Loudal pána v hlavní loterii. „Takhle? Já to řeknu slušně. Nic.“
Jana Šrámková
Aza
Život je prostý
Seqence 2008, 50 s.
Druhá kniha v edici Bublanina, kterou nakladatelství Seqence představuje české komiksové tvůrce, patří tvorbě Zuzany Andělové. Najdete tu jak ukázku z její nejslavnější série Veverka a zajíc (objevovala se na portálu komiks.cz), tak několik dalších stripů a dokonce i delší (tedy několikastránkové) příběhy Pláž a Přívoz. Příběhy Veverky a zajíce jsou (jak ostatně říká název) prosté. Obsahově by se daly přirovnat k příběhům zenovým. Věnují se především přátelství, lásce a samotě. Třeba strip s dialogem: „Veverko, jsme tak děsně malinký!“ – „Dyť jsi větší než já.“ – No jo, ale jenom o uši!“ otevírá obrázek, kde uprostřed krajiny vidíme sedět malinkého zajíce s veverkou. Nápadité, vtipné, chytré. V podobném duchu se nesou stripy Prázdniny s dědou, postavené na dialogu malé holčičky a jejího dědečka. V obou sériích je kresba záměrně trochu infantilně zjednodušená a většinou se odráží od nějakého výraznějšího výtvarného nápadu. Jak už to u stripů bývá, jejich kvalita není zcela vyvážená, ale převažují ty lepší. Hůř už to dopadlo u delších příběhů. Kresba lidí jde Andělové o poznání hůř, což zas tak nevadí v příbězích s dědou, ale u Pláže a na ni navazujícího Přívozu už ano. Autorka se tu pokusila zachytit závažnější témata metafyzického rázu a vedle kresby (postavy si nejsou příliš podobné) jí nejde ani scénář (klišé typu „ve snu toho zažiješ mnohem víc“). Špatné jsou i závěrečné stripy Jožin a Traverza, které trpí stejnými neduhy. I tak stojí za to se s tvorbou Azy seznámit.
Jiří G. Růžička
Brandon Sanderson
Finální říše (Mistborn 1)
Přeložila Milena Poláčková
Talpress 2008, 592 s.
Na první pohled je Finální říše originální. To, co jiné fantasy prezentují jako nejhorší možnou budoucnost, je zde skutečnost: již tisíc let živoří většina lidstva pod jařmem takřka nepřemožitelného Pána vládce, z nebes padá popel a kvetoucí květiny se nacházejí pouze v historických knihách. I další běžný prvek fantasy se dočkal oživení. Nesetkáme se s hrdinou, často královské krve, který je předurčen proroctvím a bojuje za veskrze pozitivní hodnoty a ideály. Sanderson sice obdařil své hrdiny nadpřirozenou mocí, což je klasický motiv, ale jejich odboj proti nepříteli je veden jako zločinecké spiknutí. Všichni zúčastnění jsou členy podsvětí a za organizaci povstání a vyloupení pokladnice Pána vládce si alespoň zpočátku nechávají platit. Nakonec to ovšem nebude s onou originalitou tak vážné. Vždyť i oficiální autorovy stránky mluví o projektu jako o jeho první trilogii a nepřímo se tak hlásí k fantasy klasického střihu (což dokazuje, že slovo trilogie má v žánru stále zvuk). Sanderson napsal napínavý, zvraty nabitý příběh, zaplněný sympatickými postavami i vztahy. Především však dokázal, že zvládá kvalitní a v nejlepším slova smyslu epický příběh. A to je skvělá zpráva, protože právě on má dokončit slavný cyklus Kolo času po zesnulém Robertu Jordanovi.
Boris Hokr
Monika Schwarzová
Úvod do kognitivní lingvistiky
Dauphin 2009, 203 s.
Jakkoli je kognitivní lingvistika v českém prostředí již poměrně známá a zpopularizovaná věda, nabízí překlad knížky Moniky Schwarzové, jenské profesorky lingvistiky, sémantiky a psycholingvistiky, první ucelenou prolegomenu této disciplíny. Kognitivní lingvistika je jedním z nejmladších lingvistických oborů; profiluje se jako součást kognitivní vědy (studuje fungování lidského vnímání a vědění); nezabývá se tedy jazykem jako produktem, ale spíše jazykovou kompetencí – pravidly, která nám dovolují chápat, vnímat a uvažovat. Zdůrazňuje přitom, že jazyk je sice zásadním mechanismem vnímání a uvažování (tzv. kognice – souhrnu všech struktur a procesů lidského myšlení), nikoli však jediným, a že tedy jazyk nemůžeme zkoumat osamoceně, bez vztahu k mechanismům ostatním. Proto je kognitivní lingvistika obor výrazně multidisciplinární věda (těsně spolupracuje s neurologií a neurovědami, s teorií informace a umělé inteligence, psychologií aj.). Český čtenář měl zatím možnost seznámit se – zejména díky pracím I. Vaňkové, I. Nebeské aj. – s antropologicky orientovaným směrem kognitivní lingvistiky, zkoumáním jazykového obrazu světa atd.; práce M. Schwarzové ukazuje druhou tvář této vědy, tvář orientovanou neurologicky a v těsnější blízkosti k psychologickým východiskům kognitivní vědy. Velmi čtivě psaná a zřetelně komponovaná práce je vhodně doplněna komentovanou bibliografií.
Pavel Šidák
Adam Drda – Mikuláš Kroupa
Kruté století. Kapitoly z rozhlasového pořadu Příběhy 20. století
Český rozhlas, Praha 2008, 167 s.
Díky píli nadšenců z občanského sdružení Post Bellum se mohou posluchači na vlnách Českého rozhlasu setkávat s osudy totalitou perzekvovaných našinců i jejich práskačů, bachařů, soudců a katů. Autoři knihy nezastírají, že jejich cílem je zpřístupnit zachycené vzpomínky pamětníků jinému než rozhlasovému publiku. Otázkou je, nakolik se jim zdařilo přetvořit rozhlasové pořady do knižní podoby. Kouzlo Příběhů 20. století spočívá v autentické výpovědi žijících pamětníků, v textu se však tento moment i přes hojné citace nutně poněkud vytrácí. Peripetie umně propojených osudů jsou však natolik vyhrocené, že i čtenář dobře obeznámený s hrůzami holocaustu, gulagů a komunistických represálií je bezděky vtažen do děje. Vyváženost popularizační stylistiky skýtá možnost, že se titul stane mj. vyhledávanou položkou školních knihoven. Sveřepě antikomunistický postoj autorské dvojice může být solí v očích maximálně úřednickému molochu, usilujícímu o „názorovou vyváženost“. Zveřejněné příběhy však dostatečně obnažují krátkozrakost takového kompromisu. A aby čtenář nebyl ochuzen o výše zmíněnou autenticitu pamětnické výpovědi, obsahuje kniha coby „bonus“ CD s MP3 nahrávkami osmi pořadů, mapujících další osudy. V záplavě různých stručných recyklátů si takováto popularizace zaslouží víc než jen pochvalu.
Milan Ducháček
Rudolf Zahradník
Laboratorní deník. Zač jsme bojovali
Academia 2008, 459 s.
Přední soudobý český chemik a dlouholetý polistopadový předseda Akademie věd vypráví především o putování po své „chemické cestě“, od prvních „slučovacích“ pokusů v pubertálním věku až do roku 2006. Chvílemi přitom zabíhá do chemické problematiky za použití vysoce odborného výkladu, ani ten však poučenému čtenáři pravděpodobně nečiní žádnou potíž. Naopak je pro něj možná tím nejzásadnějším, co v knize nachází. I čtenář méně znalý, který však nemá problém se základními pojmy oboru, jako sirné sloučeniny, nealternující uhlovodíky či systémy s otevřenou elektronovou slupkou, brzy objeví berličky, které mu pomohou najít cestu dál. Zahradník se o to ostatně snaží v kapitolách věnovaných historii chemie nebo v oddíle nazvaném přímo Repetitorium chemie. Čtenář nepoučený se ovšem v těchto částech memoárů pravděpodobně již po několika řádcích ztratí, a pokud je přímo nepřeskočí, tak bude alespoň nedočkavě vyhlížet kapitoly, kde se autor poutavě rozepisuje o peripetiích akademického života před rokem 1989 i po něm. A rozhodně má o čem vyprávět! Plasticky líčí například vývoj české předlistopadové chemie v mezinárodním kontextu prostřednictvím styku s pracovišti a chemiky celého světa. Velice zajímavé jsou i části věnované proměnám české vědy od devadesátých let. Zahradníkova autobiografie se tak stává pramenem, který žádný historik tuzemské soudobé vědy nebude moci pominout.
Daniel Novák
Scott McCloud
Jak rozumět komiksu
BB art 2008, 216 s.
Teoretická kniha o komiksu a v komiksové formě se po přečtení zdá být tou nejlepší možnou volbou pro dílo, které si klade za cíl nejen vysvětlit tento poměrně mladý žánr, ale především uhájit jeho pozici v rámci jiných uměleckých projevů. Ač jde o svého druhu apologetiku tohoto přehlíženého a podceňovaného žánru, nechybí zde kritický odstup včetně analýzy komiksového vesmíru, v němž se každá jedna galaxie liší od té druhé. McCloud dokázal stvořit knihu, která zřejmě myšlenkově převyšuje vše, co kdy bylo o komiksu napsáno (i nakresleno), a to včetně vysloveně teoretických prací, v nichž na žádné obrázky ani bubliny nezbývá místo. Začíná přitom opravdu od píky, když se snaží definovat komiks a odlišit jej třeba od animace nebo filmu. Komiks tu mluví o komiksu, skládá mu poklonu, ale osahává pomalu i jeho hranice a nemlčí o jeho popkulturní rovině, pro niž bývá tak často vysmíván. Kniha, která spojila jazyk s obrázky, přitom není jen dalším odborně vypadajícím komiksem. Je pravda, že komiks mnohdy zjednodušuje složité, třeba když myšlenky filosofů převádí v obrázky, což se děje například u biografií slavných osobností jako Sigmund Freud či Karel Marx. Toto dílo ale ukazuje, že komiks nemusí nutně kulhat za vskutku odbornými pojednáními a přitom si může zachovat svou zdánlivě banální tvář.
Lukáš Rychetský