Ještě před deseti lety bylo možné relativně snadno rozeznat demonstraci neonacistů. Pokud se její účastníci hlásili svým vzezřením k nějaké subkultuře, byla to subkultura skinheads. Holými hlavami či alespoň krátkými sestřihy se pyšnili i jejich vůdci, kteří se ovšem skinheadské módě vesměs vzdalovali a snažili se spíše o image slušných hochů a důstojných reprezentantů autoritářských myšlenek v bílých košilích a s kravatami. Tomu odpovídalo i pojetí demonstrací – pochod v sevřených řadách. Ač se na demonstracích setkávali rasističtí násilníci, akce samotné byly vesměs nenásilné a ani se nijak nezaměřovaly proti policii, která neonacistům nejen pomáhala a chránila je před jejich odpůrci, ale také v jejích řadách měli řadu sympatizantů.

Nyní neonacisté vyzývají k tvorbě „černých bloků“, jaké známe z alterglobalizačních demonstrací, přebírají uvolněné oblečení a opouštějí skinheadskou módu. Ti ze Svitavska dokonce nedávno pózovali na propagačním videu na Youtube na skateboardu, ač právě skejťáci patřili vždy mezi přední cíle neonacistického násilí. Po internetu si neonacističtí autonomové posílají videa s návody na výrobu šablon, skrze něž pak rasističtí writeři šíří své poselství. Od radikální levice přejímají design samolepek i formu organizace – už žádné sevřené nacionální sekty škorpící se o nepodstatné detaily nazi-soci programu a především o vůdcovskou ambici toho či onoho kvaziführera, ale leaderless resistance, odpor bez vůdce. Na příchod takového, který by byl hoden tradice Adolfa Hitlera, neonacisté totiž teprve čekají (patrně jim zatím nikdo nevysvětlil, že nový prvek jejich ideologie je ve skutečnosti pouhou variací na klíčové téma judaismu). Pro své vymezení začali stoupenci nejnesvobodnější společenské organizace v moderních dějinách používat slovo svoboda, sami se pak rozhodli označit za autonomy. Podobně jako anarchisté dokonce používají jako své symboly černé a někdy i rudé prapory (černé prapory v jejich symbolice nicméně často představují výraz truchlení po poraženém nacistickém Německu). Co se stalo?

Dvojí copycentrum

Jedním z důvodů obratu byly pochopitelně vnější okolnosti. Skinheadská image začala nudit a některé její prvky se pro ultrapravičáky staly spíše přítěží – zejména vazba této subkultury s alkoholem a často nepříliš promyšleným násilím. Hraní na slušné chlapce zase nepřineslo kýžené výsledky – společnost neonacisty stejně nepřijala za své a na nátlak lidskoprávních aktivistů a zelených začalo i tak docházet k policejním zákrokům proti neonacistickým demonstracím. Neonacisté si také mohli na svých odpůrcích z řad Antifašistické akce uvědomit, že subkulturní image funguje a získává pro antifašistické aktivity značný rezervoár stoupenců ochotných k aktivitě. Nedošlo jim ovšem, že nejde pouze o image. Radikální antifašisté se opravdu zčásti rekrutují z prostředí alternativní kultury, mají zde sociální vazby a reprezentují svými postoji do značné míry postoje oné alternativní (sub)kultury. Tu navíc k antifašistickým postojům tlačí i pocit ohrožení, za který mohou právě neonacisté.

Hledat v české neonacistické scéně konkrétní důvody pro obrat k autonomistické stylizaci ale může být zavádějící. Čeští neonacisté totiž nejsou ve svém obratu sami. Inspirací jim byli němečtí soukmenovci, u nichž se vývoj k autonomnímu nacionalismu odehrál ve specifických politických souřadnicích. Jak ukazuje Petra Vejvodová ve svém článku o autonomním nacionalismu v on-line časopisu Rexter, organizační model i móda jejich levicových rivalů se pro ně stala inspirací během devadesátých let, kdy hnutí čelilo represím a rozpouštení svých oficiálních organizací. Autonomní „kamarádské skupiny“ zakládané na principu „organizace bez organizace“ se tehdy staly nejlepším modelem pro přežití – a inspirace německou autonomní scénou se rozšiřovala i do dalších oblastí. Přebírat módu a způsoby vyjádření od svého nepřítele může působit jako ponižující přiznání vlastní myšlenkové nesamostatnosti a nedostatečnosti. Lze ho ale vnímat i přesně opačně: jako znesvěcení, či jako pomyslné dobývání soupeřova „teritoria“. Jiným vysvětlením může být prostě sázka na úspěch, který radikální levici její způsob sebeorganizace v celé řadě případů přinesl. Čeští neonacisté pak už jen přebírají symboly a styl od svých německých protějšků a jejich prostřednictvím od svých německých odpůrců.

Nic nového pod sluncem

Je tu ale ještě jedno možné vysvětlení, které nám nabízí pohled do historie. Fašisté a nacisté se totiž (na rozdíl od původní reakční krajní pravice) vždy inspirovali u krajní levice. Mussolini jako bývalý vůdce italských socialistů využil pro své hnutí mnohé z údernosti revolučního odborářství (syndikalismu). Hitler v Německu vytěžil tamní tradici sociální demokracie – z Prvního máje udělal svátek svého hnutí, svou vlastní stranu označil za „dělnickou“ a svou ideologii za „národní socialismus“.

Někdo by z těchto historických faktů mohl usuzovat na pravdivost Topolánkova výroku o tom, že není jiný extremismus než levicový. Jenže i pokud necháme stranou pochybnost samotného pojmu extremismus, musíme si uvědomit, že se v daných případech nejednalo o levicová hnutí, ale pouze o převzetí symbolů, stylů či pojmů. Celkový záměr, vazba na sociální zájmy i hodnoty v pozadí jsou zásadně odlišné a zůstávají protichůdné i nyní. „Socialismus“ nacistů je zarámován národem a spojen s prohloubením nesnášenlivosti obsažené v tomto konceptu. Němečtí nacisté financovaní průmyslníky a zakládající „dělnickou“ a „socialistickou“ stranu představovali podobný paradox jako jejich následovníci sprejující po zdech a hovořící o „autonomních skupinách“.

Policie subkultur?

Koncept odporu bez vůdce přejali čeští neonacisté už na počátku tohoto desetiletí poté, co prohlásili, že Národní odpor není žádnou organizací s pevným členstvím. Postupně v Česku vznikla ještě další platforma, Autonomní nacionalisté. Jenže se zdá, že nová image nepřinesla nové příznivce. Spíše platí, že nová atraktivní značka dala příležitost k sebeorganizaci dřívějším přívržencům hnutí nebo lidem, kteří by k neonacismu tíhli, i kdyby měl jinou podobu. Mimikry zatím příliš nezapůsobily. I tak se ale neonacisté snaží.

Jeden z vůdců této scény, kterého posléze vlastní hnutí vyobcovalo jako policejního udavače, Filip Vávra, se na ultrapravičáckou scénu vrátil jako politicky orientovaný vegan a bojovník za práva zvířat – ovšemže v jeho pojetí jsou největšími nepřáteli zvířat Židé. Nová agenda tak jen slouží těm samým lidem k obnově jejich pozic a k získání nových argumentů pro stále stejné rasistické postoje. Neonacistická snaha o uchopení ekologických témat je někdy přímo komická – jako když na jedné své demonstraci nahlášené k ekologické problematice skandovali rasistické heslo „bílé Čechy“ a pak vysvětlili, že to mysleli na protest proti globálnímu oteplování, které vyvolává obavy o stav sněhu na českých horách… Dalším tématem, které nacionalisté převzali zleva, je odpor proti globalizaci – jako alternativu proti němu na samolepkách, jejichž grafiku by mohly mít klidně samolepky alterglobalizačního hnutí, pochopitelně staví nacionalismus.

Mění se také postavení žen v neonacistickém hnutí: vznikla čistě ženská organizace Resistance Women Unity (selektivní používání angličtiny je dalším rysem neonacistických autonomů, kteří patrně chtějí být cool, zdá se však, že v české neonacistické scéně na rozdíl od té německé nenarazilo na vážnější odpor). Žen v této scéně přibývá a mluví vcelku samostatným hlasem: i když by se mohlo zdát pochybné, že bojují za budoucnost vymezenou nacistickým heslem kostel, kuchyň, postel, ve skutečnosti je jejich samostatná organizace projevem snahy vybojovat si důstojné postavení v hnutí založeném na mužské síle a mužských hodnotách.

Rozvíjí se i hudební obzor neonacistů. Hip hop jako v Německu na neonacistických demonstracích v českých městech sice ještě nehraje, ale hudební vkus neonacistů už není omezen na rock s texty o branách Valhaly. I přesto se ale neonacisté snaží do subkultur pronikat – zejména v poněkud paradoxní roli obránců jejich apolitického charakteru. Touto kartou hrají pokaždé, když se tyto subkultury propojují s jejich levicovými odpůrci – a v takových situacích dokážou apelovat přes e-maily a telefony kupříkladu na hiphopery, kterými jinak pohrdají, představou apolitičnosti, na niž nevěří.

Autorka je spolupracovnice redakce.