V pražské výstavní síni NoD se před nedávnem událo plno změn. Kavárna je nová, změnili se kurátoři galerie a NoLabu. S čím jste sem přišel a proč jste vlastně přijal kurátorskou pozici?
Přišel jsem uprostřed těch změn. Předešlý kurátor Jiří Ptáček se rozhodl prohodit místnosti, udělat kavárnu vpředu a galerii vzadu. Myslím, že to byl dobrý nápad z praktických důvodů. Kavárna může fungovat dlouho do noci a výstavu lze přitom bezpečně uzavřít. Vystavovaná díla teď můžeme pojistit a situace je mnohem přívětivější i z čistě výstavnického hlediska. Zakládám si na tom, že do této galerie může – přes deklarovanou otevírací dobu – člověk přijít pozdě večer nebo v noci. Teď po rekonstrukci jsou to vlastně tři galerie v jedné. Prostor NoD/Café je určen především pro výstavy závěsných obrazů, dvě místnosti Galerie NoD pro hlavní výstavní program a takzvaný NoD/Box, samostatná místnost v zadní části galerie, je vyhrazen především pro výstavy subtilnějších forem a pro prezentaci studentů a začínajících umělců. Sám jsem umělec a zabývám se často politickým a angažovaným uměním – pochopitelně se podobné tendence
snažím přinášet i sem do NoDu.
Co pro vás znamená politické umění?
V tom panuje jistý terminologický chaos. Zajímá mě umění, které se nějakým způsobem angažovaně staví ke společnosti, řeší se v něm společenské problémy. Může to být na různých úrovních, někdy se používá označení sociální, jindy politické, angažované nebo aktivistické umění. Já za nejpříznačnější považuji termín kritické umění. Následující výstavu v Galerii NoD bude mít Milan Kohout, Čechoameričan, který začínal v českém undergroundu, odešel na začátku osmdesátých let do Ameriky a myslím, že i v americkém kontextu je jedním z nejzajímavějších a nejradikálnějších umělců. Zabývá se právě společenskou kritikou. Spíš než intelektuálně náročné věci se snažím v Galerii NoD vystavovat přístupnější umění. To neznamená, že musí být hloupé nebo prázdné, ale byl bych rád, aby bylo pokud možno čitelné i pro člověka, který není kunsthistorik nebo umělec. Sem chodí velmi často lidé, kteří nejdou cíleně do galerie. A také ty bychom rádi oslovili.
Pokud jim ale nabídneme nějaké náročné, nesrozumitelné věci, samozřejmě je to zajímat nebude.
Třeba jako výstava ústecké skupiny Czakra, která byla u vás v Boxu letos v dubnu? Návštěvníci se tehdy mohli strefovat vzduchovkou do fotografií poslanců parlamentu…
Ano, to je ukázkový příklad, to pochopil úplně každý. Každého, kdo sem přišel, se to v jistém smyslu týkalo, jako voliče. A také se to ukázalo na reakcích diváků. Až na výjimky byly nadšené, o střelbu byl velký zájem. Před místností, v níž byla instalace umístěna, se dokonce občas tvořila fronta.
Na druhé straně neříkám, že to musí být vžycky až takto přímočaré. Jako kurátor se stejně nikdy nezavděčíte všem. Když je výstava náročnější, může se vám stát, že nevzdělaní novináři napíší, že jde o intelektuální onanii. Když vystavíte dílo srozumitelné všem, jste napadáni z povrchnosti. Přitom jde většinou o neschopnost novinářů uvědomit si, že za povrchem se mohou skrývat další plány. To, že oni je tam nenašli, ještě neznamená, že tam nejsou.
Největší ohlas měla výstava Achtung!, která byla hned první den uzavřena a kolem níž se už objevila celá mytologie. Vyprávějí se historky o tom, jak do vaší galerie vtrhla spousta lidí, kteří začali strhávat exponáty ze zdí a výstavu zničili. Polský umělec, tvořící pod přízviskem Peter Fuss, vyvolal rozruch svými fotokolážemi, na nichž nacistům z filmových záběrů dotvořil židovské hvězdy, v reakci na izraelsko-palestinský konflikt. Jak to proběhlo?
Asi třicet minut byla výstava otevřená, pak tam přišla skupinka pobouřených lidí a zlikvidovali ji. A zároveň nám pohrozil majitel domu, respektive zástupce Židovské obce, výpovědí.
A výpověď přišla?
Zatím je to ještě v jednání, vypadá to, že to dopadne dobře. Ale jeden nikdy neví.
Čím představitelé Židovské obce argumentovali?
Ničím neargumentovali, řekli, ať to okamžitě zavřeme, nebo to tady zavřou oni. Že ta výstava tady nebude, jinak zruší nájemní smlouvu klubu Roxy.
A jaký důvod uvedli?
Že jsme to prý „přehnali“. Oni výstavu považovali za antisemitskou, ačkoliv o nic takového autorovi nešlo.
Provozovatelem prostoru Roxy/NoD je Linhartova nadace. Ta vydala k události krátkou tiskovou zprávu s omluvou za „selhání“ galerie. Proč?
Představitelé Linhartovy nadace jednali s představiteli Židovské obce a zaručili se jim, že se to nebude opakovat.
Vernisáž jste záměrně naplánovali na den vzpomínání na oběti holocaustu?
Ne, to byla náhoda. Petera Fusse jsem oslovil jako kurátor a on se mě hned v prvním e-mailu důrazně ptal, zda mu můžu zaručit svobodu vyjádření. Napsal jsem mu, že jako umělec mám také několikanásobnou zkušenost s cenzurou, a zaručil jsem se, že bude mít naprostou svobodu, že může udělat, co chce. Odmítl mi říct, co konkrétně bude vystavovat, viděl jsem to až den před vernisáží. Což mu nemůžu zazlívat, podobným způsobem se skupinou Guma guar také často jednáme s kurátory. Když Fuss tady ty obrazy vybalil, bylo okamžitě jasné, že bude zle. Ale v tu chvíli už to prostě nešlo nevystavit. Slíbil jsem, že ho nebudu cenzurovat, tak jsem to musel vystavit, i kdyby se mi to tisíckrát nelíbilo. Můžu mít výhrady k metafoře, kterou zvolil, ale jsem přesvědčen, že je naprosto legitimní kritizovat vraždění Palestinců. Tato výstava, kritizující masakry a bojující za mír, pak byla agresivně napadena a zničena. To bylo doprovázeno xenofobními výkřiky
„polské svině!“ nebo „vy zasraní inteligenti!“. Útočníci přišli protestovat proti domnělému antisemitismu, ale jako rasisté se nakonec ukázali oni sami, alespoň někteří z nich. Ostatně, jak jsem se později dozvěděl, jeden z nejagresivnějších útočníků je údajně bývalý neonacistický skinhead, který, když zjistil, že má židovské předky, pouze obrátil svou agresi opačným směrem. Myslím, že přítomnost tohoto člověka na celé akci Židovskou obec ohromně poškodila. Nemám nejmenší zájem, zejména v době eskalace neonacismu, nějakým způsobem na Židovskou obec útočit. Ale tím, že sem poslali takového primitiva, sami skutečným antisemitům nahráli. Na internetových diskusích už byly naší galerii adresovány vzkazy typu „Dělnická strana stojí za vámi“. Na to můžu zareagovat jediným způsobem: „Pánové z Dělnické strany, táhněte do prdele!“
Slyšela jsem, že Peteru Fussovi někdo vyhrožoval, proto se neukázal ani na vernisáži.
Peter Fuss vždy odmítá chodit na vlastní vernisáže, prý je na něj v Polsku vydán zatykač, takže sem nechtěl jít, aby ho někdo nevyfotografoval. A dobře udělal, protože by asi skončil v nemocnici. Výhrůžka zabitím přišla Fussovi až večer po vernisáži.
Bouřlivé reakce vyvolávají i akce skupiny Guma guar. Po výstavě Kolektivní identita v kamenných nikách galerie Artwall v Praze na Letné, při níž jste využili slogan magistrátní olympijské reklamní kampaně s fotografiemi nechvalně proslulých celebrit, se objevily hlasité protesty. Ty nakonec vedly až ke zrušení galerie Artwall, jednoho z mála míst pro vystavování ve veřejném prostoru v Praze…
Jsem svým způsobem rád, že se mafiáni z pražské ODS aspoň ukázali v pravém světle. Zajímavý detail: když Artwall zrušili, likvidaci galerie dostal na starost Jan Winkler, který je zároveň v dozorčí radě Prahy olympijské. Takže přímo společnost Praha olympijská, jež byla terčem našeho projektu, se postarala o to, aby kritika jejich podvodného jednání byla umlčena.
Co jako skupina považujete za umělecký úspěch? Součástí vašich věcí je vždy reakce publika, s níž se musí počítat.
Ano, věc nekončí galerijním artefaktem; nám jde vždy především o kontext. Aktivistický nebo angažovaný umělec by měl být vlastně spokojený, když někdo věc zničí nebo napadne, protože pak je vidět, že dílo nějakým způsobem funguje. Případně se dostane do médií, a tak se o něm dozví daleko víc lidí.
A nenutí vás to k vytváření čím dál skandálnějších a hlasitějších věcí?
Nesmí se z toho stát automatismus, snažíme se to dávkovat, záměrně ne vždycky děláme otevřený aktivismus. Termín kritické umění zahrnuje spektrum od přímočarého a „povrchního“ umění ve veřejném prostoru až po konceptuálně náročnější instalace nebo videa.
Nedávno byla otevřena vaše výstava v Brně a pokračuje v poklidu…
To se právě nepovedlo, nezničili ji.
Ta vystavená prasečí hlava je odkaz na prasečí chřipku?
V podstatě to je reakce na sílící xenofobní nálady ve společnosti a zároveň odkaz na prasečí chřipku. Na manipulaci s občany, kterou umožňuje to obrovské haló, které se kolem kauzy mexická chřipka děje. Je tam také velký nápis růžovým sprejem Svině!. Neadresný. Nechali jsme diváky, aby si vybrali, kdo je tou sviní, případně těmi sviněmi. Možná neonáckové, možná Romové, možná Číňani, možná Češi, diváci, umělci, možná prasata, možná Ivan Langer. Speciálně pro bývalého ministra vnitra Ivana Langera, který byl přítomen na vernisáži, jsme vytvořili koláž s policistou, který plácačkou dává zelenou třem hajlujícím neonáckům. Jde o reakci na to, jakým způsobem policie pomáhá neonacistům, kteří pochodují centry českých měst, policie jim ještě dělá ochranku a naopak mlátí odpůrce nacismu a fašismu a označuje je za extremisty. Co je extremistického na odporu k rasismu? Další věcí je fakt, že u policie je zaměstnáno nezanedbatelné množství nacistů.
Ta hlava tam zůstane až do konce výstavy? To tam bude asi pěkně smrdět…
Smrděla nemálo už při zahájení. Už prý ji vyměnili.
Za jinou hlavu?
Prý už se to nedalo vydržet.
Nepřipadá vám, že některé politicky kritické věci, jsou-li umístěné v galeriích, ztrácejí svůj smysl?
Pro mě je politické umění v galerii stejně legitimní jako kdekoliv jinde a jako kterékoliv jiné umění. A případ Peter Fuss ukazuje, že to pouze v galerii nemusí skončit. Pak je to na titulku Lidových novin a dostane se to k mnohem širšímu publiku.
V podobě skandálu…
Ano. Takový skandál se hodí. Pokud můžu mluvit za Guma guar, tak jsme vždycky rádi, když se něco takového povede. Jiná věc je být v takové situaci jako kurátor galerie – když nám hrozí, že to tady zavřou. V principu je ale dobré, že se otevřel nějaký problém a nastal průvan.
