Americký hudebník Brian Burton alias Danger Mouse zastává v současném hudebním průmyslu roli trickstera – výtržníka, který přepisuje pravidla a ukazuje zkostnatělost stávajícího systému prodeje a distribuce hudby. A potvrzuje to i skandál kolem jeho poslední desky Dark Night of the Soul, kterou natočil s Markem Linkousem ze Sparklehorse. Nejprve ale malé opáčko: v roce 2004 vydal Danger Mouse pirátskou nahrávku Grey Album, na které spojil písně Beatles a rapera Jay-Zho. Nebyl první ani poslední, kdo spáchal takzvaný hudební mash-up, ale díky mediálnímu humbuku (Beatles jsou svatí!) se scéna internetových hračičků bastardizujících populární hudbu k obrazu svému dostala do světových médií. Zásadnější ale bylo to, že Grey Album úspěšně zpochybnilo systém autorských práv.
Burton alias Danger Mouse se pak shodou zvláštních okolností ocitl na výplatní pásce firmy EMI, která mu v začátku celé kauzy vyhrožovala soudní žalobou. Producent desek Gorillaz, Good, the Bad and the Queen (vydaných na EMI) a polovina dua Gnarls Barkley dnes platí za jednu z nejvýraznějších hudebních osobností současnosti a doma má například i dvě ceny Grammy. Jeho nenápadná válka s šéfy hudebního průmyslu ale pokračuje. Když Gnarls Barkley vydali loni své nové album The Odd Couple, na internet souběžně připíchli verzi nazvanou Elpuoc Ddo Eht, která byla totožná s tou oficiálně vydanou, jen byla zmixována opačně. Otočit audiozáznam zpět do správné podoby pak rozhodně nebyl problém ani pro průměrně zdatného počítačového uživatele. Ironické mrknutí vyslané směrem k fanouškům vystřídal letos Danger Mouse odvážným gestem vzdoru.
Když si album zmíněného projektu Dark Night of the Soul s hvězdnými hosty, jako jsou Suzanne Vega, Iggy Pop nebo Julian Casablancas z The Strokes, otevřete, uvnitř najdete jen prázdné CD s přelepkou „Z právních důvodů neobsahuje přiložené CD-R žádnou hudbu. Použijte ho dle vlastních potřeb.“ Jaké potřeby to jsou, není snad ani nutné zdůrazňovat. Album už prosáklo na internet a vlastně bych se ani moc nedivil, kdyby ho tam umístil sám Burton. Není to žádná úsměvná performance, Danger Mouse a Linkous desku skutečně natočili, jen se pak pohádali s firmou EMI (o čem, přesně není jasné) a celou věc se rozhodli řešit radikálně. Kdo si album koupí, snad nakonec nebude tak úplně zklamaný, ono totiž obsahuje také stostránkový booklet s původními a nikde nezveřejněnými fotografiemi režiséra Davida Lynche. Tedy alespoň dražší verze alba (za 50 dolarů), u levnější (za 10 dolarů) je přiložený pouze plakát.
Celá kauza pěkně ukazuje, v jak velkou zbraň se může v rukou hudebníků proměnit internet. Když nahrávací společnost odmítne vydat jejich desku, vždycky je tu ještě síť, kam lze dílo připíchnout. Dříve by podobná nahrávka skončila na pirátsky vydaných – a pekelně drahých a raritních – bootlezích (ať už vinylových, kazetách nebo na CD), v současnosti se o všechno postará nová generace internetových pirátů. S klesajícími prodeji hudebních nosičů jsou vydavatelské společnosti ještě opatrnější v tom, do čeho budou investovat. A spousty nahrávek, do nichž hudebníci vložili svůj talent a práci, se do oficiální distribuce nikdy nedostanou, protože je firma považuje za potenciální propadák. Podobných ztracených desek, které zůstaly v regálech vydavatelů, je mnoho. Smutným příkladem je raper Q-Tip, který postupně natočil tři desky u různých firem, ale žádná (včetně ceněného jazzového alba Kamaal the Abstract) se nedostala na pulty obchodů. Stejně dopadlo třeba Princovo trojalbum Crystal Ball nebo původní elektrická verze Springsteenovy Nebrasky.
Někdy mají takové „odložené“ desky šťastný konec, jako třeba Yankee Hotel Foxtrot kapely Wilco. Desku alt.country hrdinů odmítli v roce 2001 v Reprise Records vydat, protože jim přišla málo hitová. Kapele se ale podařilo nahrávky získat a nové písně představila ve formátu MP3 na internetu. Album nakonec vyšlo v roce 2002 na Nonesuch Records, prodalo se ho přes půl milionu kusů a skupině získalo první místo v anketě kritiků Pazz & Jazz. (Osudy alba mapuje dokumentární film I Am Trying To Break Your Heart.)
Na internetových blozích se objevily také názory, že kauza kolem Dark Night of the Soul je jen chytrým marketingovým tahem, který má z nepříliš povedené desky udělat mytický artefakt, po němž fanoušci skočí, byť obsahuje prázdné CD. EMI i Danger Mouse by už museli být hodně zoufalí, kdyby přišli s takto podivným nápadem. Jak ukazuje příklad loňského propadáku Chinese Democracy kapely Guns N’ Roses, mytickým deskám se nemůže stát nic horšího než to, že si je nakonec někdo poslechne.
Autor je hudební publicista.