Čeští umělci Josef Bolf a Jiří Straka jsou na výstavě Spodní proud konfrontováni se zavedenými hvězdami světové scény. Těmi jsou dobře vybraní Němci Jonathan Meese (nar. 1970 v Tokiu) a Martin Eder (nar. 1968 v Augsburgu). Zatímco Meese reprezentuje široké pole aktivit, kam vedle malby, sochy, videa a instalací patří také jeho proslulé destruktivní a sebedestruktivní performance (lze se přesvědčit na YouTube), je Eder řazen spíše do kategorie tradičních umělců věnujících se převážně malbě.

Meese radikalizuje umělecké formy do podob otevřených agresivních protestů, kde násilně demaskuje oblasti tabu v rovině osobní, historické, politické, sociální, sexuální, náboženské apod. Každé jeho dílo je součástí pomyslného koncepčního celku, jakési chaotické vize zvráceného ráje, kde je vše dovoleno a tím se vše vzájemně popírá a viruje ve své existenci. Meeseho projevy jsou útočné, vulgární, lascivní. Kdo se těšil na jeho spontánní velkoformátové obrazy, bude zklamán. V Rudolfinu je ale zastoupen velmi vyrovnaným souborem soch, z nichž některé patří mezi klíčové (Propagandista, 2005). Bronzy charakterizuje procesuální forma ožívající jakoby z jádra sochy. Figury se navenek proměňují v závislosti na vnitřních změnách a procesech (Mutter Parzival, 2004). Transformace je zkrátka velkým tématem Jonathana Meeseho.

Martin Eder, řazený kritickým diskursem do okruhu takzvané drážďanské školy, je spíše tvůrcem ztišených diverzních obrazů, jejichž forma se opírá o pokleslé žánry kýče, perverze nebo sentimentu. Malby odkazují na přetavené, zmutované a překrývající se stylové postupy renesance a jejích návratů v rámci 19. století (nazarénismus, prerafaelismus, symbolimus) i století dvacátého (především německá nová věcnost). Deklasované romantické­ scenerie (Schůzka ozvěn, 2004), zvrácená krása a pokušení (Představa, 2008) nebo deklamace náhradních citových vazeb přenesených na domácí zvířecí mazlíčky (Na shledanou, 2008) odkrývají zmatky dnešní doby, touhy a sny, které ztratily směr a směřování.

Vanitas a regres individuální minulosti

Jiří Straka se vyjadřuje prostřednictvím tradiční čínské tušové malby na velkoformátové papíry. Instalaci jeho děl svědčí tónované stěny galerie. Základním motivem je i zde proces transformace, tentokrát uvažované v buddhistickém pojetí jako samsáry, neboli neustále proměnného okamžiku. Oproti evropské tradici tmavých pozadí (přeneseně také u Edera) tu září prázdná bílá plocha podkladu, na niž Straka umísťuje volené předměty. Zatímco evropská vanitas by nás atakovala z hlubin temnoty, asijská mizí v ploše nerozlišitelného bílého světla, jako je tomu ve Strakově obraze s růží a mouchou (Vanitas, 2008).

Josef Bolf vystřihl přímo pro výstavu obrazový soubor věnovaný vzpomínkám na léta strávená ve škole. Jsou to návraty do vlastní minulosti, které je nutné terapeuticky znovu prožít, aby ztratily příchuť traumatu. Odtud patrně opakující se motiv očistného ohně a hořících postav (Jídelna, 2009). Paměťová monstra mají rysy zraňovaných dětí-hraček a jsou v jednotlivých scénách vystavována nebezpečí, trestání, ponížení či výsměchu (Tělocvična, 2009). Bolf předvedl v Rudolfinu suverénní malbu na velký formát a potvrdil svébytnost a přesvědčivost své expresivní figurální poetiky.

Paramýtus. Oživení i retardace v jednom balení

Odvrácená strana všednosti a banality se stává, zdá se, jedním z důležitých témat současného umění euroatlantické scény, jak to potvrzuje také pražská výstava. Inverzní postupy ozvláštňují předmětnost. Čerpají své inspirační zdroje z oblasti, kterou bychom mohli volně nazvat podvědomím racionalizované společnosti. Je to teritorium, kde se hromadí vytěsněné problémy a skutečnosti a odkud zneklidňujícím způsobem, často mimo kontrolu, prosakují zpět. Jsou přirozenou reakcí na všeobecně rozšířený model zmechanizovaného životního stylu, z kterého se vytrácí jeho základní rozměr, totiž smysl. Odosobněný jedinec se v ekonomicky stabilizovaném prostředí, naplněném informacemi, dostupnými tužbami
a službami všeho druhu stává pasivním konzumentem, někým, kdo pouze vegetuje, bytní, hloupne a utrácí čas v předpřipravených programech a formách mezi povinnostmi a odpočinkem. Nové paramýty jsou vázány na prostor snu, iracionální vytržení, exaltaci, extrémní gesta, radikální projevy odporu apod. Jako by se skepse z pocitu nemožnosti jakékoli změny stávala natolik bezprostřední a naléhavou, že si vyžaduje odpověď v podobě co možná nejvíce radikalizované nebo výstřední. Mimo hru ale nejsou ani rafinovanější strategie, přetvářející zavedené hodnotové systémy a ikony v ironii a kýč. Pro umění obecně je zmíněná situace retardací i oživením zároveň, pro samotné umělce má často neblahé následky. Vyžaduje od nich totiž plnou duševní i fyzickou angažovanost, která vede zpravidla k rychlému vyčerpání.

Autor je historik umění a nezávislý kurátor.