Zdá se – především v Česku – že akademické hudební kruhy místo změny vydavatelských a propagačních taktik pouze pláčou nad dávno prošlým obchodním mlékem. Britské vydavatelství Soli Deo Gloria pochopilo, že modus operandi nezávislých labelů je možné použít i u klasické hudby.
Skutečnost a teoretický pohled na skutečnost se mohou někdy diametrálně lišit. Jedni píší knihy a doufají ve změnu váhou slova, jiní zapřemýšlejí a pustí se do práce, jejímž výsledkem je úspěšně fungující hudební vydavatelství.
Pokud čtenář zalistuje nedávno vydanou publikací Stará hudba mezi historií a obchodem (Alte Musik zwischen Geschichte und Geschäft), která je sbírkou textů ze stejnojmenného kolokvia o možných vztazích staré hudby a hudebního trhu, nabude dojmu, že je všechno špatně. Hudební průmysl se stará pouze o své zisky, o to, jak co nejefektivněji vykořistit pracovní sílu představovanou interprety a odejmout jim jimi vytvářenou hodnotovou nadstavbu. Nadto hudební průmysl hází dotyčným pomyslné klacky pod nohy tím, že se uchýlil k produkci nízkonákladových CD, a úplně nejhorší ze všeho je, že zástupci globálních firem stále odolávají tvrzení, že jejich úkolem je financovat vytváření nahrávek starých, nově objevených děl pro archivní účely. K celkově katastrofické situaci přispívají prý také nejrůznější hudební magazíny, které přikládají CD za mírný, popřípadě nulový příplatek.
Co se pravděpodobně prodá
Stížnosti to jsou, vzhledem k tomu, že pocházejí od převážně praktikujících hudebníků, pochopitelné, i když poněkud úsměvné. Globální hudební firmy se požadované chvályhodné činnosti neúčastní nikoli z vrozené misantropie, ale protože to prostě není jejich úkolem. Operují totiž v oblasti, kterou již před několika desetiletími francouzský sociolog Pierre Bourdieu velmi příznačně popsal jako ekonomické pole, jehož hlavním hybatelem je ekonomický zisk. Umělci činní v oblasti historické prováděcí praxe se naproti tomu pohybují v převážné většině případů v poli uměleckém, nezřídka také v akademickém. Jejich představy o tom, jak zacházet s hudbou, se zákonitě nemohou shodovat s hudebními firmami, neboť každý z nich na stejný fenomén pohlíží ze zcela jiného úhlu pohledu a se zcela jinými úmysly. V poli ekonomickém jsou maxima jasná – je třeba vyrábět to, co se pravděpodobně prodá. Slovo pravděpodobně je zde užito záměrně, neboť právě pravděpodobnost úspěchu a nadprodukce jsou hlavní strategií hudebního průmyslu. K obvykle používaným metodám ale zpravidla nepatří debaty nad „hodnotou“ produkovaného, které spadají právě do pole uměleckého, potažmo akademického.
Z výše napsaného vyplývá, že se priority hudebního průmyslu a poučených hudebníků, popřípadě teoretiků, budou vždy zásadně lišit. Že však k celému problému lze přistupovat i kreativněji než vydáváním publikací, dokazuje například od roku 1995 fungující britské vydavatelství Soli Deo Gloria, založené britským dirigentem Sirem Johnen Eliotem Gardinerem. Okolnosti jeho vzniku jsou víceméně přímočaré – po zjištění, že pro živě pořízené nahrávky Bachových kantát není možné sehnat vydavatele, se je dirigent rozhodl vydat vlastním nákladem.
Klasický indie label
Nejen tím se Soli Deo Gloria podobá tzv. nezávislým hudebním vydavatelstvím. Ta jsou v současné době zpravidla definována důrazem na uměleckou stránku produkované hudby spíš než na původní konstituční vlastnost, tedy „nezávislost“ na oficiálních distribučních kanálech. Pro Soli Deo Gloria ale i toto původní kritérium platí beze zbytku – nahrávky je možné zakoupit pouze na internetových stránkách vydavatelství, a to pouze ve fyzické formě.
Podle tradičních definic slouží nezávislá hudební vydavatelství jako vývojové laboratoře pro testování nových hudebních produktů, nebo, jako v tomto případě, se angažují v marginálních hudebních žánrech, které nejsou pro masovou produkci dostatečně perspektivní. Tento jev byl popsán pouze pro oblast populární hudby (o vztahu klasické hudby a hudebního trhu bylo zatím napsáno velmi málo), ale zdá se, že jej lze aplikovat na hudební pole jako celek.
Soli Deo Gloria se angažuje v propagaci způsobem typickým pro pokroková malá hudební vydavatelství z oblasti populární hudby – provozuje například i stránky na portálu Myspace.com, profil na komunitním portálu Facebook (kde se samo označuje za nezávislé hudební vydavatelství). S jednou výjimkou: nahrávky nenabízí za poplatek ke stažení, nýbrž je možné si objednat pouze fyzický hudební nosič. I tuto skutečnost lze ale vysvětlit právě povahou cílové posluchačské, potažmo zákaznické skupiny: jako estetický objekt je pojímáno celé CD, čemuž odpovídají v případě Soli Deo Gloria výpravně pojaté obaly. Tím se značka podobá dalším nezávislým vydavatelstvím, u jejichž cílových skupin je možné předpokládat, že se posluchači budou těšit i z fyzického nosiče, který mohou zařadit na příslušné místo do sbírky a popřípadě jej i ukázat případným duševně spřízněným návštěvám. Jejich využití jako marketingové strategie je tedy pochopitelným a z hlediska vydavatelství i poměrně povedeným tahem.
Značce Soli Deo Gloria se podařil výjimečný kousek. Povedeně balancuje na hranici mezi ekonomickým a uměleckým prostorem a výsledkem tohoto snažení jsou publikované nahrávky kvalitní hudby, tradičním způsobem vypravené a v souladu s novými trendy distribuované. Na své si tedy přijdou teoretikové, interpreti i posluchači.
Autorka studuje hudební vědu na Humboldtově univerzitě v Berlíně.