Krvavý poledník (Blood Meridian, or, The Evening Redness in the West, 1985) není čtenářsky právě přívětivá kniha. Rozsáhlé a meditativní popisy nekonečného putování nehostinnou krajinou se střídají s krvavými masakry a vražděním, jež po nějaké době začínají splývat. Vševědoucí a bezejmenný dutý hlas, za nímž je těžké si představit konkrétního vypravěče, vykresluje McCarthyho pochmurný výjev z amerických dějin, v němž se civilizace rodí z nesmyslného a bezuzdného násilí. Pokud však čtenář vytrvá, čeká jej jedinečná umělecká vize, veskrze originální, byť temný obraz lidských dějin.

Nejzásadnější román americké literatury?

Kniha zaujímá v McCarthyho tvorbě klíčové místo. V první řadě představuje žánrový posun. V roce 1976 se neznámý autor tří románů inspirovaných jižanským folklorem a bohatou literární tradicí přestěhoval z Tennessee na západ do texaského El Pasa. Díky stipendiu si mohl dovolit čtyři roky zkoumat historické prameny a napsat román, který se inspiruje tradicí westernu a v němž svérázným způsobem přepisuje dějiny Divokého západu. Krvavý poledník však komerčně neuspěl, celonárodní ohlas přišel až s následující Hraničářskou trilogií Všichni krásní koně (All the Pretty Horses 1992, česky 1995), Hranice (Crossing, 1994, česky 1997), Cities of the Plain (Města na planině, 1998). Kultovním a světoznámým autorem se pak McCarthy stal zejména díky úspěšně zfilmovanému románu Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2005, česky 2007) a Pulitzerovou cenou ověnčené Cestě (The Road, 2006, česky 2007).

Krvavý poledník se tedy začal číst až zpětně, poté, co se autor proslavil pozdějšími knihami, i tak si ale získal pověst mistrovského díla. Prominentní kritici literatury, jako jsou Harold Bloom či Steven Shaviro, se nechávají slyšet, že jde o nejzásadnější román v dějinách americké literatury. Bloom však například připouští, že jej dočetl až na třetí pokus.

Noční můra dějepisců

Důvodů, proč se román nečte lehce, je několik. Především: postavy postrádají hlubší psychologický profil, je tedy obtížné se s nimi ztotožnit. Čtenářovým průvodcem je málomluvný chlapec, jemuž se v knize říká kluk s malým k, svědek, kterému se téměř zázračným způsobem daří přežít všechny možné nelidské útrapy. Těžko ale říci, co si o tom všem myslí. Navíc, podobně jako jiný průvodce, Melvillův Izmael, uprostřed románu zmizí, aby se rozplynul, stejně jako ostatní postavy, v lidské mase válečné výpravy, existující pouze za účelem vraždění, ničení a plundrování.

Nelítostný kapitán Glanton a záhadný vzdělanec a všeuměl soudce Holden vedou svou výpravu do Mexika, aby pod záminkou ochrany místního obyvatelstva před nájezdy indiá­nů získali tučnou kořist. Po první úspěšné výpravě však postupně začínají vraždit i mírumilovné indiány, Mexičany a nakonec i sebe navzájem. Všudypřítomné, barvitě a květnatě líčené krutosti se pro mnohé můžou stát další překážkou, ale ještě podivnější­ je si na to vše zvyknout. McCarthyho vize Divokého západu je noční můrou amerických dějepisců.

Křivá svědectví

Přestože román parazituje na westernové estetice a využívá jeho žánrové zákony, není tu ani stopy po romantickém duchu a hrdinství, chybí i napínavý děj. Místo toho na sebe hlavní pozornost strhává divoká krajina, jejíž proměna v čase a místě uvozuje každou promluvu, každý tematický celek.

Právě krajina v sobě skrývá předměty, svědectví o dávno minulých časech a civilizacích. Soudce Holden je posedlý sbíráním kostí, přírodnin a nástrojů, pečlivě je zaznamenává, klasifikuje a poté ze záhadných důvodů ničí. Dějiny se pro něj skrývají především v nalezených věcech, legendách a pověstech. Jsou všudypřítomným otiskem v krajině, který vypovídá o cyklickém pohybu, o rozkvětu, který střídá úpadek. Hranice mezi nimi ale není jasná, rozklad se zdá vždy již přítomen ve chvílích kulturního triumfu.

Dějiny jsou podle soudce Holdena tím, do čeho jsme vrženi, s čím jsme odsouzeni se neustále poměřovat, s čím však nikdy nevstupujeme do rovnocenného dialogu, protože to vždy existuje, slovy soudce, pouze jako křivé svědectví.

Záhadou je, že žádná záhada není

Soudce je jedinou skutečně výmluvnou postavou románu. Svádí nás to vkládat do jeho úst význam celého příběhu. Nesmíme však zapomínat, že je to rétor, který neváhá manipulovat celou hordu prostřednictvím svých kryptických promluv. Ostatně i sám McCarthy je podobným mistrem jazyka. Jeho styl rychle zaujme, holá sdělení ústí v oslnivá líčení válečné vřavy. Větná stavba se podobá biblické syntaxi, jednotlivé věty se řetězí do dlouhých souřadných souvětí. Není náhodou, že Robert Alter, americký překladatel Bible, označil ve své předmluvě McCarthyho prózu jako svůj inspirační zdroj. Násilí v kombinaci s básnickým a archaickým jazykem připomíná starozákonní výjevy a dodává textu autoritu a morální apel.

Jak rafinovaná důstojnost textu, tak autoritativní projevy výmluvného soudce navenek vytvářejí zdání poselství, ke kterému je nutné se probít vnějším zdáním nejasnosti. „Záhadou je, že žádná záhada není,“ vysmívá se však svým užaslým spolubojovníkům soudce, a možná tak komentuje nejen podstatu dějin, ale také smysl vlastních promluv a celou povahu majestátního, vysoce stylizovaného vyprávění. Celý román jako by byl zakódován do působivé šifry, za níž tušíme důležitou zprávu, ale zároveň si nejsme jisti, zda, pokud tomu uvěříme, jsme právě tím neupadli do léčky.

Autorka je anglistka.