Nakresli ten song znovu, Sufjane! - hudební zápisník

Album Illinoise (2005) původem detroitského písničkáře Sufjana Stevense má přední místo v dějinách populární hudby z mnoha důvodů jisté. Je to důsledně konceptuální a neobvykle dotažená nahrávka z cyklu, v jehož rámci se autor rozhodl zhudebnit všech padesát amerických států (série započala o dva roky dříve deskou Michigan). Mistrovsky zaranžované písně s absurdně dlouhými popisnými názvy (A Conjunction of Drones Simulating the Way in Which Sufjan Stevens Has an Existential Crisis in the Great Godfrey Maze) prozrazují Stevensův všestranný talent: smysl pro minuciózní detail i sofistikovaně budovanou melodii, dar vyvolat silné emoce a nepodbízet se, umění stimulovat intelekt posluchače a přitom jej bavit. Nedílnou součástí jeho nadání ale zůstává také schopnost pracovat se sentimentem a netonout u toho v naivitě, křížit nábožensky podbarvenou romantiku s hravostí a v neposlední řadě i odvaha přistoupit k popu s atypicky vznešenou a svěží ideou.

Vzniklo tak kanonické, kritikou i posluchači univerzálně přijaté folk-rockové album, které vzdává poctu americké písničkářské tradici a zároveň ji pomáhá znovu definovat; Illinoise jako by prostřednictvím myriády historických odkazů a popkulturních referencí znovuobjevovalo jeden americký region z ryze osobních pozic. Komplexnost tu má navíc výsostně požitkářský charakter – lehce podivínský zpěvák a multiinstrumentalista sice chvílemi slyšitelně demonstruje vlastní erudici, ale za uši to netahá. Jeho tvorba, v níž se bez varování prolínají reálie s nápaditou fikcí, roste především ze zápalu, z maximálního zaujetí: historií, příběhy, pocity, lidmi, a tedy i sebou samým. Stevens není megaloman, jen si dává ty nejvyšší cíle. Jinými slovy: opus, jehož přebal zdobí euforická výzva Come on feel The Illinoise!, je dílem přemrštěných ambicí, které se autorovi jako zázrakem podařilo naplnit.

 

Soustřednými kruhy k podstatě

Není proto divu, že Stevensova kolekce dvaadvaceti tematických písní se postupem času stává ideálním předmětem značně neortodoxních zkoumání. Je to jeden z možných osudů velkých nahrávek, o nichž panuje široký konsensus: z perspektivy umělecké kritiky už o nich bylo vše podstatné napsáno, ke slovu tedy zákonitě přicházejí vědecké a technologické experimenty.

Koncem dubna vystavil v prostorách newyorské Purchase College svou absolventskou práci v oboru grafického designu mladík jménem Jax de Leon, který využil alba Illinoise k jedinečné vizuální dekonstrukci: jeho projekt představuje důkladnou grafickou interpretaci not, slov, vokálů a nástrojů obsažených na této desce. V praxi je mladíkova prezentace metodicky rozdělena do osmi kategorií. V té první se na sérii panelů objevují barevné kruhy, které reprezentují jednotlivé písně. Každý ze soustředných kruhů, které se nacházejí uvnitř, pak zastupuje konkrétní slovo v písni, přičemž jeho tloušťka odpovídá četnosti, s jakou se dotyčný výraz v inkriminované skladbě vyskytuje.

Nejvtipnější ze zbylých sedmi segmentů výzkumu je ten, v němž autor pomocí abecedního rozřazení, odlišných rozměrů a odstínu jednotlivých linek zkoumá frekvenci slov, která v písních následují po určitém členu „the“. Za pozornost ovšem stojí také de Leonův způsob, jímž se vyrovnal s obsahovou rovinou Stevensových zaumných textů. Vizuální reprezentace písničkářova básnického světa dosáhl pomocí specifické mřížky, v níž každý čtverec znamená jednu vteřinu alba, a kde každá barva vyjadřuje samotný předmět, o němž text pojednává (šedá znamená, že v této části skladby se nezpívá). Pokud jste to nevěděli, pak tematickými dominantami alba Illinoise jsou tyto subjekty: alegorie, dějiny, láska, osobní historie, reflexe, slavnost, smrt, smutek, svoboda, víra a… Illinois.

Ve své explikaci de Leon sympaticky přiznává, že žádná – ani ta nejpreciznější – analýza nemůže adekvátně zprostředkovat emocionální, „fyzickou“ reakci na hudbu, kterou považujeme za krásnou a povznášející. Jedním z důkazů tohoto tvrzení může být i fakt, že ani po desítkách obsedantních poslechů Stevensova opus magnum jej prý Jax de Leon nemá plné zuby.

Autor je redaktor revue Cinepur a přispěvatel časopisů Respekt a Týden.