Slavíme letos dvousté výročí narození Charlese Darwina. Co se děje s evolucí, v jejíchž termínech nás Darwin naučil promýšlet náš pobyt na Zemi, naši identitu a vztah k ostatním bytostem? Co se děje s biologií, která má podle mnohých vystřídat fyziku na pomyslném trůnu královny věd v 21. století? Jednu z nejnovějších aspirací biologického bádání představuje dnes syntetická biologie, výzkumný program, který usiluje o designování a vytváření nových biologických součástek a systémů a re-designování stávajících pro užitečné cíle. Na rozdíl od genetického inženýrství, které dalo vzniknout nepopulárním geneticky modifikovaným plodinám, neoperuje s jedním nebo několika málo geny, ale pohybuje se na úrovni metabolické jednotky. Jde jí o vytváření organismů, které nejsou odvozeny z těch již existujících, ale jsou sestaveny „od nuly“. Adjektivum syntetický tu odkazuje velmi doslovně k oběma svým významům něčeho poskládaného a něčeho umělého. Zatímco geneticky modifikované organismy mají své matky a otce, sestry a bratry mezi existujícími organismy v přírodě, syntetické organismy by byly pravými cizinci bez „přírodní historie“, poskládanými v laboratoři z bio-cihliček. V minulém století jsme genom četli, dnes ho chceme psát.
Konec evoluce?
Janet Calvertová, socioložka vědy, která ustavující se disciplínu syntetické biologie studuje, líčí tři přístupy k evoluci, jež lze dnes v komunitě syntetických biologů najít. První se snaží obnovit v podmínkách laboratoře prostředí, ve kterém se evoluce dala kdysi do pohybu. „Co neumím vytvořit, tomu nerozumím.“ Druhý přístup usiluje evoluci využít – pochopit ji a (re)designovat na základě této znalosti specifické organismy, které by například likvidovaly odpady nebo vytvářely alternativní paliva. Konečně třetí přístup chce evoluci ukončit. „Evoluce = tyranie, mutace bez reprezentace.“ Chce osvobození od chybové replikace, od náhodné chyby, na níž je evoluce založena. Tito biologové mluví o „(r)evoluci“, završení evoluce jejím ukončením. Jestliže je náhoda v rámci (neo)darwinismu pojata jako příležitost, jako otevření nové možnosti vývoje, syntetická biologie v této své podobě ztotožňuje náhodu s chybou a chce ji vymýtit. Toto je science fiction rozvíjená na půdě akademických institucí. Akademické fikce se většinou dříve nebo později stávají skutečnostmi.
Náhoda proti normalizaci
Všeprostupující a nemilosrdný boj proti nepořádku, neřádu a nepředvídatelnosti je jedním z klíčových projektů modernity: vyhlazování, monitorování, disciplinování, standardizace, modularizace, normalizace. Protiváhu tohoto boje proti neřádu představuje v moderní imaginaci (vnitřní) svoboda. Síla zvolit si vlastní cestu, přežít v disentu, udržet si jedinečnost. Tenhle heroický subjekt je ale stále méně uvěřitelný, nejen ve světle filosofických, sociologických a biologických analýz, ale především v záplavě „logiky volby“, dokonale ochočené současným politicko-ekonomickým diskursem. Daleko sympatičtější a realističtější protiváhu normalizace představuje náhoda, náhodná chyba, náhodné setkání, které změní směřování života nebo dovolí nově pochopit vlastní situaci. Náhoda, tento topos mnoha vynikajících románů nebo fotografií, otevírá možnost úniku z řádu věcí, které nás úspěšně normalizují.
Prastarý projekt re-designování světa vtělený do současné syntetické biologie mě neděsí. Věřím totiž, že náhoda – spíše než svoboda – dovoluje bytostem a věcem z těchto projektů unikat. Co mě děsí, je boj vyhlášený náhodě. Nechť je náhoda silnější!
Autorka je socioložka.