„Nejdřív jsem byl za bolševika, teď je ze mě nácek,“ zažertoval trpce kurátor Milan Mikuláštík, když jsme s ním a s Ondřejem Slačálkem lamentovali v jedné kavárně. Bylo to nedlouho poté, co byl kvůli výstavě Petera Fusse nařčen z antisemitismu (a vyhozen z práce). Shodou okolností zhruba v téže době představitelé politického establishmentu podepsali „Dohodu ústavních činitelů, parlamentních politických stran a občanů o společném postupu proti nárůstu extremismu a rasismu“.
Nejsem odborník na takzvaný extremismus. Novinář Dušan Stuchlík ale nedávno napsal, že roste spíš intenzita jeho mediálního zobrazení, čerpající ze zpráv některých NNO (nestátních neziskových organizací) a policie: „Kdo sleduje politický extremismus déle než několik posledních měsíců, může snadno potvrdit, že něco jako ,zlatá éra‘ rasistických extremistů a skinheads je již deset let pryč.“ (LN 13. 6. 2009) Především je ale „extremismus“ špatný pojem. Nepostihuje nic než formální, řekněme syntaktickou správnost politického projevu, neboli to, zda (ne)odpovídá zavedené politické korektnosti. Pomíjí politickou sémantiku, tedy to, co dotyčný projev znamená, jaký je jeho smysl a význam.
Sémantická slepota pak smazává rozdíly mezi fašizujícím pochodem na Romy obývané sídliště a vystoupením antifašistů, kteří proti nim hájí veřejný prostor ve jménu těch hodnot, které v ideální rovině neváháme považovat za demokratické – a v případě nutnosti hájitelné i násilím. Stejně tak nevidí čistě syntaktická perspektiva pronikání prvků, které bychom jinde a jindy označili za „extremistické“, do establishmentové politiky, kde na sebe berou podobu politicky korektních výroků.
„Extremista“ svým vykloněním z mainstreamového světonázoru vidí a zobrazuje jevy, které by jinak zůstaly skryty a které mohou vypovídat o skutečných společenských problémech. Proto se nemohu hlásit ke zdánlivě samozřejmé zásadě, že „nepřipustíme, aby tyto názory a myšlenky pronikly do veřejného diskurzu a politické reality předvolebního boje“. Demokracie totiž dokáže své problémy řešit lépe než jiné režimy právě proto, že je dovoluje vyslovovat v co možná nejméně reglementované podobě. Liberální zásada, že i vysoce problematickým subjektům je třeba dát na veřejnosti prostor, pokud přímo neiniciují násilí proti jiným, má hlubší význam, než je tolerance k „pouhým slovům“, která sama o sobě nezabíjejí. Pokud velká část „normálních lidí“ vnímá takzvanou romskou otázku v kvazirasistických termínech, problém se jenom zhorší, když jim ho zakážeme veřejně artikulovat a poutat k němu pozornost. Do establishmentového diskurzu pak třeba pronikne v podobě „rasově korektního“, ale významem daleko drastičtějšího pojmu „nepřizpůsobiví“.
Ve sféře oficiální politiky je sice žádoucí formulovat syntakticky správné výroky a proto by v ní například neměla zaznít věta o opálených lidech dělajících nepořádek. Demokracie však současně nemůže fungovat bez podhoubí občanské společnosti, kde vládne syntaktická anarchie a kde nekorektní výrok není totéž co špatný výrok. „Extremisté“, ať už si o nich myslíme cokoliv, investují čas a energii do politické akce, identifikují se s nějakou kauzou, snaží se o změnu vlastními silami – a i to je pro otevřenou společnost pozitivní.
Zde se těsně dotýkáme role politických stran v demokratické společnosti. Politická strana by měla stát na dvou nohou, měla by prostředkovat mezi dvěma světy, překládat jejich nesourodé jazyky. Jestliže se zdánlivě zodpovědně politické strany zavazují bojovat proti „extremismu“, příliš se přichylují k státu a jeho represivním strukturám, zesilují svůj potenciál k „partajničení“ a oslabují svůj „partyzánský“ aspekt, který spojuje stranickost s artikulací kolektivních identit, se sdíleným a sémanticky intenzívním MY, jehož zájmy a hodnoty dávají politické řeči smysl.
Při zmíněné kavárenské debatě jsme došli k tomu, že by bylo dobré sepsat deklaraci proti „extremismu středu“. Ne proto, že bychom „extremismus“ brali tak vážně, ale proto, že je na místě jej parodovat. Příliš lehce dává do jednoho pytle odlišné významy, smazává důležité rozdíly a nakonec jen přispívá k normalizační atmosféře. Demokracie se neobejde bez lidí, kteří v pravý čas dokáží zacházet do krajnosti. Za starých dobrých časů se takovým lidem připisovaly občanské ctnosti.
Autor je filosof.