Před časem vzbudil zájem otevřený dopis americkému prezidentu Obamovi odeslaný skupinou dvaadvaceti osobností ze střední a východní Evropy, především bývalých diplomatů a politiků (vedle Lecha Wałeşy zde figurují například Michal Kováč, Václav Havel, Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra). Dopis na první pohled odráží a svými intencemi dokonce prohlubuje nešťastné dělení na vyhraněně atlanticistní „novou Evropu“ a méně atlanticistní „starou Evropu“, jak tyto dvě části kontinentu kdysi pojmenoval Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld. Signatáři dopisu tak sami sebe označují za „přátele a spojence“ Washingtonu, přičemž opakovaně zdůrazňují, jak vzorně proamerická stanoviska zastávají. Současně však vyjadřují jisté zklamání, že „země střední a východní Evropy již nadále nejsou středem americké zahraniční politiky“. Představitelé východoevropského regionu tak prý dnes dokonce „často bojují o to, aby ve Washingtonu přitáhli pozornost a učinili své hlasy slyšitelnými“.

Malování čerta na zeď

Z dikce dopisu prosvítá pošetilá představa, že východoevropský region tvořil jednou provždy pupek světa, jehož vývoj by měl Washington neustále sledovat (a ovlivňovat) se stejným zaujetím jako v době studené války nebo v devadesátých letech minulého století. Není dnes ale nesrovnatelně větším problémem právě třeba Blízký či Dálný východ?

Čím se tedy snaží přitáhnout Obamovu pozornost signatáři dopisu? Bohužel hlavně malováním čerta na zeď. A tak se poněkud paradoxně dočteme, že nyní je NATO údajně slabší, než bylo před vstupem postkomunistických zemí. Říkají to přitom titíž lidé, kteří rozšíření aliance kdysi vehementně prosazovali a kteří dnes většinou schvalují další rozšíření o nové postkomunistické státy (Ukrajina, Gruzie). Washingtonu se také otevřeně sděluje pikantní obava z toho, zda by aliance opravdu přišla na pomoc východní Evropě. Jenže zase, pokud i Havel pochybuje, že by nás NATO v případě nutnosti bránilo, proč si tak přál do něj vstoupit (a to bez referenda)? Signatáři dopisu dokonce vidí „bouřkové mraky [jež] se začínají stahovat na zahraničněpolitickém horizontu“. Co tak strašného se ale děje? Především klesla popularita
a vliv USA ve východní Evropě. V regionu zároveň nastupuje k moci nová generace politiků. Ti by mohli příště „více kalkulovat ve své podpoře Spojeným státům“. Ale co je na tom tak špatného? Většina států přece kalkuluje naprosto běžně. Nebo snad představuje bezvýhradná podpora Washingtonu nějaký kategorický imperativ?

Ruský revanšismus

Shora nastíněné jevy jsou v dopise Obamovi vydávány za ohrožení transatlantické orientace postkomunistických států. K tomu ještě přistupuje návrat Moskvy na mezinárodní scénu: „Rusko je zpět jako revizionistická mocnost,“ varují Vondra se Schwarzenbergem. Z teorie mezinárodních vztahů vypůjčený termín „revizionistická mocnost“ zde v podstatě nahrazuje komunisty zprofanované zaklínadlo „revanšismu“, smysl (věcný i propagandistický) však zůstává stejný: někdejší okupant-imperialista po porážce v globálním konfliktu znovu významně sílí, stává se sebevědomým, ba asertivním hráčem, jenž ukazuje svaly hlavně bývalé sféře vlivu, odkud všichni signatáři dopisu pocházejí.

Kdysi východoevropští politici pohlíželi nedůvěřivě na poválečný německý hospodářský zázrak a zapojování Bonnu do západoevropských struktur, dnes se pro změnu zneklidňují, když americký prezident jedná s Rusy jako s důležitým a respektovaným partnerem, který teď kromě tradiční vojenské moci disponuje i opětovně nabytým ekonomickým vlivem.

Signatáři dopisu přesto vítají Obamův pokus o nový začátek americko-ruských vztahů. Varují ale současně před „chybnými ústupky Rusku“. Právě tato možnost jim přidělává nejhlubší vrásky: „V našich hlavních městech je také nervozita.“ Není to ale celé spíš tak, že nervozita vládne především v hlavách pana Havla, Vondry a Schwarzenberga? Nervozita z toho, že se velmoci – nikoli poprvé – dohodnou nakonec jen mezi sebou?

Amerika jako kompas

Dopis tvrdí, že „mnoho lidí v regionu pohlíží na Obamovu administrativu s nadějí v obnovení atlantického vztahu jako morálního kompasu pro jejich domácí i zahraniční politiky“. Této větě musíme správně porozumět: Schwarzenberg vlastně nežádá nic menšího, než aby se zájmy a představy Washingtonu staly určující pro českou domácí (!) i zahraniční politiku. Ačkoli USA prokázaly schopnost více než problematické zahraniční politiky a přestože jejich celosvětová moc objektivně slábne, Vondra volá po ještě těsnějším spojení s Washingtonem. A i když to dopis neříká explicitně, rozmístění prvků protiraketové obrany USA v Česku a Polsku představuje ten nejlepší způsob, jak nadlouho dopředu svázat osud (střední) Evropy se Spojenými státy a jejich globální strategií. Vybudování základen Pentagonu si totiž přímo vynutí pokračování transatlantické orientace hostitelských zemí.

Signatáři dopisu tak možná chtěli Obamovi omezit manévrovací prostor. Odtud jejich zbytečné obavy o důvěryhodnost Spojených států, pokud by snad přece jen opustily projekt evropské části raketové obrany či do něj příliš inkorporovaly Rusko. Komu ale v takovém případě hrozí ztráta tváře? Američanům, nebo provinčním politikům, kteří Bushovi odkývali všechno a najednou by mohli působit poněkud směšně? V sázce není důvěryhodnost Spojených států, ale jejich „ochotných pomahačů“ (Václav Bělohradský, Právo 23. 7.) ve střední Evropě.

Autor je student politologie FF UK a mezinárodních vztahů FSV UK.