International
Režie Tom Tykwer, 2009, 118 min.
Bontonfilm 2009
Koncept nového thrilleru Toma Tykwera je zajímavější než výsledný film. Součástí DVD je mimo jiné dokument, v němž režisér a jeho spolupracovníci hovoří o jednotlivých scénách, zejména o výběru konkrétních lokací a úloze architektury pro vyznění filmu. S přihlédnutím k těmto dílčím aspektům je International vcelku sofistikovaný počin. Tykwer pracuje s jednotlivými místy tak, aby nepůsobila samoúčelně estetizujícím dojmem, ale dotvářela obsahovou stránku filmu – například ve vztahu k postavám, jejich charakterům, aktuálním pocitům hrdinů či jejich (mocenským) pozicím vůči okolí. Kromě pečlivé práce s estetikou mizanscény je ve filmu k vidění několik vynikajících momentů – atentát na kandidáta do senátu nebo závěrečná přestřelka v Guggenheimově muzeu moderního umění. Jako celek ovšem International selhává kvůli slabému scénáři. Žánr politického thrilleru sice v současné době tíhne ke globálnímu pojetí příběhu a zjednodušuje či vypouští některé motivy (zejména týkající se detailů kriminální zápletky), aby dosáhl ucelenějšího obrazu figur, institucí a jejich vzájemných vztahů a vazeb. International ovšem nabízí přímo naivní a odbyté momenty a v klíčových pasážích se uchyluje k doslovnosti. Ambiciózní a propracovaná režijní koncepce se tak v důsledku nevhodně protíná s béčkovou upachtěností.
Tomáš Zabilanský
Tajuplný vlak / Mystery Train
Režie Jim Jarmusch, 1989, 110 min.
Levné knihy 2009
Se snímkem Tajuplný vlak nastal v tvorbě Jima Jarmusche odklon k formátu anekdotických povídkových filmů, které patří ke slabším článkům jeho díla. V pořadí čtvrtý režisérův snímek vznikl po dvojici mistrovských filmů Podivnější než ráj a Mimo zákon, které z něj udělaly jednoho z čelných tvůrců tehdy se ustanovujícího amerického nezávislého filmu. Tajuplný vlak je složen ze tří povídek, jež jsou vzájemně propojené jednotným místem a časem děje. Každá z nich kulminuje během jediné noci strávené v třetiřadém hotelu v Memphisu, kde se setkává mladý japonský pár, italská turistka a skupina opilých místních mužů, kteří se zde ukrývají před zákonem. Napříč povídkami se prolíná motiv Elvise Presleyho, který zde vystupuje jako tajuplný duch Memphisu. Děj předchozích snímků byl také rozdělený do tří poměrně odlišných částí, které však na sebe přímo navazovaly a spojovali je stejní hrdinové. V Tajuplném vlaku už je trojice segmentů jednoznačně oddělena. Jarmusch zde pokračuje v důsledném popírání dramatu, které je typické pro celou jeho tvorbu. Drama tu nahrazuje lakonickým humorem, který je sice zábavný, ale povrchní. Do civilního prostředí pronikají nevysvětlitelné absurdní situace a různé komicky pokřivené postavičky, které se setkávají a zase rozcházejí v příjemně líném tempu děje. Vedle řady významných herců z nezávislé kinematografie se v jedné vedlejší roli objevuje také zpěvák Screamin’ Jay Hawkins.
Antonín Tesař
Gran Torino
Režie Clint Eastwood, 2008, 116 min.
MagicBox 2009
Clint Eastwood si nemohl vybrat vhodnější téma pro ukončení své herecké kariéry. Ve svém posledním opusu se vyrovnává s minulostí jak protagonista Walter Kowalski – válečný veterán z Koreje a nenapravitelný xenofob –, tak sám herec a režisér. Jestliže se ve svém revizionistickém westernu Nesmiřitelní pustil do reflexe žánru, který ho proslavil, nyní se vypořádává se svou druhou hereckou polohou, Harrym Callaghanem z populární krimi série sedmdesátých let. Eastwoodovy filmy často unikají z výchozích žánrů a zde jde též o hru s diváckými očekáváními, která na konci nedojdou takového naplnění, k němuž film směřuje. Walter nelibě nese své korejské sousedstvo, shodou okolností však rozežene gang asijských mladíků a získá si bezmeznou úctu okolí. Postupně se stává takřka ochráncem celé čtvrti a po několika vyhrocených situacích vše směřuje k pomstě, která, zdá se, bude mít poslední slovo. Grand Torino přitom není nejsilnější v tom, jak utíká z žánrových standardů, co se týče struktury či zakončení, ale spíš ve vyobrazení hlavní postavy. Walter sice zdánlivě prodělává proměnu vnitřních hodnot, ovšem těžko říci, nakolik se opravdu zbavil rasistických předsudků a přijal Boha, a nakolik se tak chová jen kvůli lidem, k nimž má citové vazby. Eastwoodova režie je staromilská a nenápadná, o to víc působí drobné detaily, jako třeba pozornost k utínání či prodlužování záběrů, čímž se umně dotvrzuje hra s žánrovými očekáváními.
Tomáš Stejskal
Qwat Neum Sixx
Live at festival NPAI 2007
Amor Fati 2009
Muzikanti, kteří se sešli ve volně improvizačním kvartetu Qwat Neum Sixx, se do něho dostali odlišnými cestami. Barytonsaxofonista Daunik Lazro působil nejprve jako jazzman, improvizátorka a hráčka na preparované piano Sophie Agnelová vyšla z vážné hudby, houslista Michael Nick hraje vážnou hudbu dodnes a Jérôme Noetinger, který obsluhuje dřevní analogovou elektroniku, je skladatel a teoretik elektroakustické hudby. K improvizaci tedy přistupují z různých hudebních podloží, jejichž ozvuky přetrvávají i ve spontánním tvaru nahrávky. Všechny ale spojuje potřeba uniknout před striktně vymezenými hranicemi do světa nevyžadujícího nutný tvar a omezení, v němž platí pouze pravidla koncentrace, rovnocenné komunikace a vzájemného naslouchání. Z jejich spolupráce vznikl svěží a originální tvar, který v sobě nese prvky komorní hudby, freejazzu a ruchové elektroniky. Výrazně se na albu prosazují housle a saxofon; preparované piano vytváří ojedinělé náznaky basové linky, slouží jako perkuse či zdroj drásavého dronu. Vpády Noetingerových elektronických obvodů a syntezátorů hudbu zanášejí jemnou vrstvou bílého šumu, který občas vybuchne pisklavými sinusoidami. Ačkoliv je všechno odměřeno ve skromných dávkách, na albu se děje mnoho dramatického. Hudba kvartetu se přelévá, ztišuje a znovu mohutní, jako by ani nevznikla jako improvizace. Jistá míra komponovanosti je dána tím, že nahrávka není čistým záznamem, ale její materiál je vybraný z delšího živého záznamu a mírně upravený.
Karel Kouba
Strom stínu
Zimokruhy
Guerilla Records 2009
Vzpomínáte? Před deseti lety jich bývalo všude plno. Teď už je Strom stínu svým způsobem výjimečnou kapelou, většina jejích souputníků pěstujících „ohlasy písní unijazzovských“ už totiž vyklidila pole. Trojice se koncem devadesátých let nevyhnula tolik populárnímu angažování hráček na smyčce s převážně dekorativní funkcí, v současnosti je ale téměř prosta kudrlinek. Zimokruhy jsou druhým albem Stromu stínu, to první spatřilo světlo světa asi před osmi lety. Z dvanácti písní alba je jasné okouzlení nervózními rytmickými vzorci brněnské scény (Dunaj atd.), atmosféra se ovšem výrazně liší. Místo nervního bigbítu soustředěné písničkářství s vybroušenými melodickými linkami a původními texty, které sice nezapřou inspiraci „povinnou četbou“ české alternativy (Wernisch, Reynek, David), dohromady ale tvoří svébytný a kompaktní celek, ozvláštněný jakousi onomatopoickou řečí, která tvoří několik slok dvou písní, jimž se stará o podmanivé melodie. Vokální linky jsou vůbec silnou stránkou skupiny, zpívají všichni tři členové, často v hlubokém unisonu, občas připomínajícím odvěké dumky. Pro polo- či úplnou recitaci zde není místo. Kytara, baskytara a bicí jsou decentně doplňovány syntezátory, violoncellem a kontrabasem, saxofony (Mikoláš Chadima), didjeridoo a perkusemi. Žádná z dvanácti skladeb neopouští styl, který si skupina vybudovala. Nijak novátorské, ale po všech stránkách dotažené, soudržné a tak nějak „nečasové“ album.
Petr Ferenc
Haydn, Krommer-Kramář, Mozart
Hobojové koncerty, Sinfonia concertante
Supraphon 2009
František Hanták (1910–1990) patřil k našim předním hobojistům. Supraphon nyní na jednom CD vydává jeho tři starší, již klasické nahrávky z let 1951 (Krommer-Kramář – tato nahrávka je mono; Komorní orchestr rozhlasu Brno řídí Antonín Devátý), 1961 (Haydn; Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Harry Newstone) a 1965 (Mozart; Českou filharmonii řídí Václav Smetáček). Kramářův koncert pro hoboj a orchestr z roku 1805 patří u nás k oblíbeným skladbám tohoto druhu. Jde o skladbu melodickou a veselou, která se ve střední větě již blíží romantismu. Druhý koncert na této nahrávce byl v době jejího vzniku ještě tradičně připisován Josephu Haydnovi – dnes však již víme, že Haydn jejím autorem není a skutečný autor zatím zůstává neznámý. Skladba má však různé rysy Haydnova umění, a tak není divu, že mu byla dlouho připisována. Sólista v ní může plně uplatnit své mistrovství, melodiku, virtuozitu a technickou brilanci, což F. Hanták činí s velkou chutí. Albu však dominuje skladba poslední, Mozartova Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot, lesní roh a orchestr K 297b z roku 1778. Mozart přímo hýří melodickými i harmonickými nápady. Dílo je lehké jako divertimento a přitom má i jistou závažnost. Rovnoměrně dává příležitost všem čtyřem sólovým nástrojům, ať už hrají společně nebo jednotlivě. Album je dokladem vysoké kvality českého interpretačního umění té doby.
Milan Valden