Ad Odmítnutí normality (A2 č. 13/2009)
Doplňuji k tématu Schwarzer Kanal, o kterém jste psali. V Berlíně jsem se ve dnech 16.––19. 7. 2009 zúčastnila multižánrového festivalu LaD.I.Y.fest, v němž byla genderově pestrému (LGBTIQ) publiku nabídnuta spousta workshopů, přednášek, koncertů, výstav, performancí a filmových projekcí. Mezinárodní chumel osob s queer identitou, jejich přátel a sympatizantů se vyznačoval neobyčejnou otevřeností a jakousi těžko definovatelnou tichou sounáležitostí. Nastíněno bylo několik klíčových problematik se sociálním, kulturním a politickým podtextem: imigrační politika EU, lidská práva a specificky práva žen, feministická literatura, ideál krásy v kontextu levicové a queer subkultury a další. Z filmů stály za zhlédnutí například bosenský dokument o sarajevském queer festivalu 2008, předčasně ukončeném pro brutální odpor veřejnosti, nebo německý snímek Abortion Democracy, srovnávající dramatickou situaci ohledně možnosti ženy svobodně rozhodnout o vlastním životě v jižní Africe a v Polsku. Na koncertě v dnes již legendárním obsazeném prostoru Schwarzer Kanal výtečně zahrály Argentinky Las Kellies. Návštěva téhle ojedinělé komunity ale přinesla i něco víc než jen zážitek z dobré hudby a chutného jídla (za hubičku!). Schwarzer Kanal je místem více než alternativním, nicméně svým způsobem i spořádaným – k odlišnostem všeho druhu tolerantní prostředí se nevylučuje ani s ohleduplným chováním všech přítomných, ani s čistými toaletami i v časných ranních hodinách po party. Na sobotním koncertu v SO36 na Oranienstrasse předvedly exkluzivní pop Švédky z kapely Skilla, nevšimnout se nedalo ani dámské deathmetalové formace Agatha z italského Milana. Celý festival byl přístupný zdarma či za dobrovolný příspěvek, zajištěna byla bezbariérovost, tlumočení do znakového jazyka a hlídání dětí. LaD.I.Y.fest Berlin 2009 byl ve skutečnosti ostrovem normality, jestliže za „normální“ považujeme úctu k druhému, energii zapojovat se do věcí veřejných a vůli systematicky vytvářet lepší, otevřenější a kulturnější společnost.
Zdenka Sokolíčková
Ad Poslední generace (A2 č. 17/2009)
Komunismus nám podle mého názoru umožnil jiný pohled na dějiny právě proto, že je účelově vykládal. Proto se lidé vůbec o historii tolik zajímali (což je markantní zejména v porovnání se západními zeměmi, kde – alespoň podle mé zkušenosti – lidé o své historii nevědí téměř nic), protože jsme to vnímali jako vlastní možnost obrany proti těm veřejně hlásaným nesmyslům. Absence obecně rozšířeného hlubšího a nezávislého zájmu a studia historie ve společnosti však problémem je, a je to problém v celé dnešní rozvinuté kapitalistické společnosti. Právě proto si lidé nechají nabulíkovat cokoliv, jako například, že byly v Iráku zbraně hromadného ničení nebo že částečné zetatizování zdravotnického systému je nacistická politika, která povede ke zřizování panelů smrti.
Honza z Luxu
Ad Jak zabít vědu a výzkum (A2 č. 17/2009)
O financování Akademie věd a vědy v naší vlasti píší do všech médií pořád ti samí lidé a téměř vždy jsou to vědci humanitní. Od žádného z nich jsem ještě nečetl žádnou kritickou poznámku do vlastních řad. Opravdu je v akademických luzích všechno v nejlepším pořádku? Prosím pěkně, poučte mě: jaká významná škola filosofická, lingvistická či uměnovědná dnes existuje v České republice? Na kterých pracovištích to vědecky skutečně žije?
Igor Kubíček