Dámy a pánové,

zajímá-li vás, co se pozoruhodného i podezřelého děje (a myslí) v kulturní Evropě, vítejte. Ukrajinský spisovatel Taras Prochasko (1968), podle slavistky Věry Lendělové jediný adept své země na Nobelovu cenu za literaturu, se představuje ukázkou ze zákeřně komponované knihy Jinací, řazené, musíme-li pořád něco někam řadit, ke zvláštní odrůdě magického realismu. Nemusíme; ovšem. Lze si jako záchytný bod paměti zachovat jednu větu nebo obraz. Třeba městys pod krustou ledu. Polská spisovatelka Olga Tokarczuková (1962) má doma výsadnější postavení než Prochasko a její tvorbu český čtenář může znát velmi dobře. Tato svébytná prozaička a esejistka se v hlavním rozhovoru čísla problematiky magického realismu dotýká též. Její téma je ovšem jiné: běh, změna; tekutost našeho času. Velké interview poskytl A2 i německý skladatel Heiner Goebbels (1952), člověk, který naslouchá literárním textům jako nikdo jiný. Rubrika Odpor nabízí reportáž z Budapešti, ze čtvrti Józsefváros: občanská veřejnost tam mutuje v konformní obrysy (jak povědomé); reportáž z polských oslav konce druhé světové války je ještě temnější. V obou případech se vyjevuje význam širokého pojmu kultura, na který stále zapomínáme – a pak se divíme. Pitomé je, že se zatím pořád divíme každý zvlášť (akademici, nakladatelé, umělci rezidenti ad.).

Vrcholové čtení!