Hlavní budova Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, stejně jako Vysoká škola uměleckoprůmyslová, se nachází na náměstí, které se jmenuje po Janu Palachovi. Tisíce mladých lidí tak dostávají za vzor sebevraha.

Nejsou sami. Čtyřicáté výročí Palachova činu se stává další příležitostí, aby byl potvrzen v roli národního světce. Jeho portrét nalezneme na známkách, posmrtně mu dali i státní vyznamenání. Když chce někdo ospravedlnit hladovění proti radaru, použije Palachovo jméno. I takto se buduje „paměť národa“.

Až se všichni zabijeme

Etické posouzení činů jednotlivců je v západní tradici založeno na jejich následovatelnosti. „Jednej tak, aby se maxima tvého jednání mohla stát obecným zákonem,“ cituje se přitom z Kanta. Sebevražda následovatelnost popírá. Právem vyvolává pocity piety a zasažení jakožto osobní čin a reakce na konkrétní, osobní situaci. Je-li ale provedena s cílem politicky mobilizovat, je oprávněné namísto zachování piety klást politické otázky.

A klíčová politická otázka u mobilizační sebevraždy zní, jaký vzkaz přenáší. Je tímto vzkazem výzva k aktivitě a k odporu? Anebo především říká: chcete-li se postavit na odpor, zanechte všech nadějí. Reálný odpor, který by měl výsledky, je nemožný, možná je pouze oběť?

K čemu může inspirovat sebevražda většinu společnosti? Má se snad také společnost zasebevraždit? Ještě by spolu s ní mohla spáchat sebevraždu česká příroda, jak už na sklonku 19. století prorokovala pro případ okupace Eliška Krásnohorská: „ty smavé luhy schvátila by křeč… pole pukla by a zkameněla… tvář slunce zahalená by se stměla… červ uhlodal by kořeny těch bor, led navždy zavřel by těch zdrojů ústí, pták mřel by hladem v žáru na úhoru, kde hrůzou by se bála tráva růsti…“ Právem se jí za to tehdy F. X. Šalda vysmál…

Většina české společnosti Palacha skutečně následovala: v přesně opačném smyslu, než si přál. Jestliže on zvolil cestu do nebytí, i většina české společnosti si vybrala cestu do politické neexistence. Palachova oběť posloužila jako důkaz, že „normální člověk“, tedy z principu ne-hrdina, nemůže nic dělat.

Palachova popularita je možná vysvětlitelná právě z toho, že žijeme v prostředí, které má stále návyk považovat neúspěch za ctnost. „Strana byla bita, ale morálně zvítězila,“ zparodoval to už před lety Hašek. Oběti jako ta Palachova zvětšují lesk morálních vítězství, slouží jako vznešené alibi pasivitě: podívejte se, jak velkým strázním osudu jsme čelili, jak dokonale nereálná byla alternativa!

Sebevražda jako forma nadvlády

Pochopitelně, že záměr Jana Palacha byl přesně opačný – bylo jím mobilizovat, ne zdůvodnit pasivitu. Absolutnost kroku, který udělal, se ale podepsala rovněž na absolutnosti tónu, kterým hovořil se svými domnělými následovníky: „…nevstoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.“ Mučedník se zde staví do role autora rozkazu, přičemž zde neexistuje žádný prostor pro komunikaci mezi vůdcem a vedenými. Lze to přeložit i velmi drasticky: buď splníte naše rozkazy, nebo zemřou další vaše děti. Nic na tom nemění, že tato pohrůžka byla patrně nepravdivá a další živé pochodně jednaly z pouhé inspirace Janem Palachem. Mučedník se v tomto typu vztahu stává záhrobní autoritou, která rozhoduje za živé.

Evžen Plocek, neprávem zapomínaný komunistický funkcionář KSČ a devětatřicetiletá „živá pochodeň“ z dubna 1969, před svým zapálením odhodil papír s citací italského komunisty Antonia Gramsciho. V Gramsciho díle nacházejí současní vykladači možnost mnohem vyváženější interpretaci politického vztahu než pouhý příkaz podepřený autoritou, v mezním případě uchopenou tak drastickým činem, jako je sebezničení. Je to politický vztah založený především na komunikaci a vzájemném rozumění, v níž v ideálním případě může i zcela rozmlžit, kdo vede a kdo je vedeným. Takový vztah se ale nevytváří výjimečným činem osamělého jednotlivce, který má ztělesňovat trpkou výčitku pasivní a pohodlné mase.

Alibi, nebo aktivita?

Je zajímavé, že pro pamětníky, kteří se skutečně pokoušeli bojovat, nebyla postava Jana Palacha zdaleka tak jednoznačná, jako je pro současná média. Noviny dnes přinášejí „odhalení“, že Jan Palach před svým zoufalým činem chtěl obsadit rozhlas a odvysílat z něj výzvu ke stávce (stává se vůbec novým mravem, že národní hrdiny posuzujeme nikoli podle toho, co dokázali, ale podle toho, co chtěli dokázat, jak se dnes s mnohem větší silou ukazuje na příkladu nepoměrně spornějších světců českého antikomunismu, bratří Mašínů). Musel jsem si vzpomenout na svůj rozhovor s členem Hnutí revoluční mládeže, který vyprávěl, jak Jan Palach o tomto plánu mluvil na diskusi během studentské stávky. Radikálům, kteří o obsazení rozhlasu vážně uvažovali (a právě proto o něm nemluvili), se tajil dech nad naivitou člověka, který o takové věci mluví veřejně.

Na Palachův pohřeb přišli všichni. Když byli vězněni lidé z Hnutí revoluční mládeže a další, kteří se o odpor skutečně pokusili, pomocnou ruku jim podali nemnozí. A i dnes patrně potřebujeme pro masovou spotřebu spíše mrtvolné ikony než zkušenosti z reálných pokusů o odpor.

Autor je historik a redaktor revue A-kontra.