Životní okolnosti dovolily Viole Fischerové vydat svou první sbírku teprve v osmapadesáti letech: Zádušní básně za Pavla Buksu se objevily roku 1993. Po šestnácti letech a po několika dalších svazcích, které zpřístupnily jak starší, tak současné verše, se uzavírá kruh: v poslední sbírce Domek na vinici se básnířka znovu obrací zejména ke svému zesnulému prvnímu manželovi.

Příprava na smrt

Opět máme před sebou lakonické básně, někdy jen o čtyřech verších, přerušované prázdnými řádky; fragmenty bez interpunkce, trčící svými zámlkami, otázkami, nebo naopak hořkou pointou. Znovu čteme verše adresované konkrétním osobám vedle těch, v nichž se autorka obrací k Bohu a sama k sobě. A uprostřed stále stojí smrt: ta však není pouhou nicotou, nýbrž smrtí konkrétních blízkých lidí – a právě skrze jejich smrt k nim básnířka hovoří.

Prvnímu manželovi, jenž odešel z tohoto světa už před lety, je věnován úvodní, nejucelenější oddíl sbírky. Hned prvými verši nás přivádí mezi zdi domku, do prostoru vzpomínky. Ten, s nímž básnířka mezi těmito zdmi kdysi žila, zde již není; zůstal po něm domek – křižovatka významů. Domek na vinici je čímsi, co svými verši udržuje, co opatruje; vrací se znovu a znovu na osudové místo, aby o něj pečovala: a toto místo je v srdci.

Vše zde upomíná na někdejší obyvatele, vše jako by se stalo teprve před chvílí: práh je ještě teplý, zdi dosud sálají. Avšak vinice již zplaněla a nenese nové hrozny. Rostou tu svlačce. Ale přestože je tu prázdno, cosi zabraňuje nechat domek zarůstat a chátrat: „Ničím ty šlahouny/ věčného života na zemi“, říká autorka, když obnažuje obrostlé kameny.

Trojverší, které zakončovalo jednu z básní Písečného dítěte (Fra 2007), se nyní stalo mottem celé knihy: „Jak křehké jsou tyto stěny/ mezi bylo není/ a jsem“. Tím jsme připraveni na blízkost vzdáleného, která se tak často ohlašuje ve snu: „Za nocí pro nás hledám/ nový domov/ byt/ Beru všechno/ od sklepa v baráku/ po vilu obrostlou divokým vínem“. Avšak vždy zůstane u hledání, protože ti dva se pokaždé minou; to dává tušit, že onen nový domov, pokud jej naleznou, už nebude zde. Zároveň cítíme, že ani básnířčin domov není plně záležitostí tohoto světa; jako by pro ni byla poezie přípravou na smrt, kontemplací smrti, sháněním domku, který není z cihel ani dříví.

Mají zvířata duši?

Světy živých a mrtvých nemohou být tak docela oddělené; smrt je zdí, jež je rozděluje, avšak zdí křehkou, zároveň snad i branou, která spojuje. Pak si můžeme dovolit „nesčítat a netřídit tváře/ na minulé a budoucí“. Básnické pronikání do smrti a za ni je cestou, jak zůstat se zesnulým. Proto může básnířka říci dávným známým, kteří se na manžela i po letech ptají: „Spolu jsme mrtví už třiadvacet let“.

Po další části, která se obrací k autorčině matce, a po verších věnovaných tu všeobecně známým osobám, tu přátelům jmenovaným jen křestním jménem, následuje prozaický závěr, svérázná povídka s názvem Cesta středního hříchu. Očima venkovského chlapce, kterému zemřel strýc a po něm i jeho milovaný pes, je zde předložena teologická problematika zvířecí duše. Páter Nosek tvrdí, že zatímco strýc má nesmrtelnou duši, která přijde do nebe, zvířata ji nemají. To je u milovaných zvířat zcela nepochopitelné: když nesmějí psi do ráje, za svými pány, to je nechají čmuchat jen tak před jeho branou, aby se tam utrápili podruhé? Koně a psi, kteří v téže souvislosti uzavírají Předkonec (Fra 2007), tak doplňují autorčino vytrvalé zaujetí otázkou, co s námi bude po smrti.

Sama básnířka přirovnala svou aktuální sbírku k Předkonci, vydanému předloni. A o něco rozsáhlejší Domek na vinici skutečně nepřináší mnoho nového; je zkrátka vytříbeným výrazem citlivého nitra. Rizika, která s sebou takto intimní poezie nese, jsou známá: tíhnutí k exaltovanosti, bolestínství, posluhování vlastním pocitům. Zdá se, že jim Viola Fischerová umí uniknout: opět poskládala jen ta nejnutnější slova, aby vznikla báseň.

Autor je komparatista.