Během nedávné papežovy návštěvy v Česku ujišťovali představitelé katolické církve jeho, nás, ale hlavně sami sebe, že s tou nejateističtější zemí to není zase tak zlé. Jako by opakem ateistického bylo automaticky katolické a jako by mávání z chodníku na papamobil, víra v „něco nad námi“ či slušnost, ohleduplnost a nekonzumní život znamenaly přihlášení se ke konkrétní víře či církvi. Velkorysé mediální pokrytí státní a zároveň pastorační návštěvy však dalo vyniknout vztahu české společnosti a politiků ke katolické církvi.

Není kam se vracet

Do střední Evropy se papež vydal také v roce 1782, kdy podobné cesty nebyly zdaleka obvyklé. Pius VI. se ve Vídni pokusil zachránit pozice římské církve, otřesené osvícenskými reformami. Josef II. ho sice zdvořile přijal, neustoupil však ani o píď. Ač toleroval nekatolická vyznání a výrazně omezil kláštery, zbožná bratrstva a poutě, nebyl panovníkem protináboženským či protikatolickým. Prosazoval však svou představu, jak by náboženství mělo být státu a občanům k užitku. Zdůrazňoval jeho roli mravní opory, vylepšil farní a diecézní síť a postaral se o hmotné zabezpečení duchovních. Nad církevní svrchovanost postavil zájem státu a blaho poddaných. Osvícenská kritika náboženství a církví pak po celé 19. století tvořila neodmyslitelnou součást vyjednávání vztahu mezi státem a církví a nejdůslednějšího uplatnění došla v jejich odluce ve Francii v roce 1905.

Naše země však měly od dob Josefa II. k důslednosti spíše daleko. Čeští obrozenci byli mnohdy duchovní a katolická církev si podržela silné postavení jak v rakouské monarchii, tak v Československé republice. Oproti Masarykově představě nedošlo k odluce, o majetkové či správní autonomii mohly církve také jen těžko mluvit. V momentě, kdy padla státní kuratela, nastolená po roce 1948, stála zejména katolická církev před otázkou, zda a kam se ve vztahu k státu vracet. Tam na rozdíl od věroučných dogmat neexistuje žádný „zlatý věk“ či bod nula. Z dnešních výroků některých církevních představitelů (například o naději na konverzi českých politiků) lze však odtušit, že by se nejraději vraceli před josefinské reformy. V „papežských“ televizních debatách přitom z úst Václava Bělohradského zaznělo jen slabě, že k evropské tradici patří stejně tak křesťanské kořeny jako jejich radikální osvícensko-racionalistická kritika.

Pompa místo sebezapření

Benediktu XVI. věnovala nadměrnou a nekontroverzní pozornost nejen média, ale i čeští politici (snad s výjimkou předsedy KSČM, kterému neúčast na tuřanské mši katechetsky vytknul moderátor Václav Moravec). S laxností k náboženství a církevní organizovanosti to kontrastuje jen zdánlivě. Česká společnost se – je-li dovoleno zjednodušení – nikdy zcela neemancipovala od úcty k formálním autoritám, ať už panovníkovi, šlechtici, faráři, učiteli nebo právě papeži. Dvě z nich, současný prezident a papež, si koncem září až nápadně notovaly. Na rozdíl od svého předchůdce (a Klementa Gottwalda) nedal Václav Klaus sloužit po svém zvolení Te Deum a asi bychom ho stejně jako většinu veřejných představitelů neoznačili za náboženského člověka. Jako člověk konzervativní však souzněl s katolickými lamenty nad úpadkem tradičních hodnot – a taktně přitom nepoznamenal, že katolická ani jiné církve již nemají na „hodnoty“ a jejich výklad monopol. Klausův postoj má blíž k „tatíčkovství“ než k čirému monarchismu, to mu ale nebránilo svézt se na mediální prokatolické vlně.

Vlnu se snažili nepropást též katoličtí­ hodnostáři. Bůh však suď, zda prohlédají její pomíjivost. Místo aby se hrdě přihlásili k menšinovosti, morální nepohodlnosti a požadovali plnou nezávislost a tedy odluku, vidí v kráse katolické bohoslužby existenciální pravdu a snad i šanci na evangelizaci mas, unesených mešním představením. Představení skončilo a málokdo z posluchačů asi sáhl po tolikrát zmiňované poslední encyklice. Návštěva papeže nabídla mnoho hezkého na pohled a málo z onoho „zapři sám sebe“. Na údajné spontánní podpoře obyvatelstva, kterou vzápětí rozbijí nové průzkumy, ani na servilních politicích, koupajících se v mediálních odlescích papežského majestátu, nelze nároky církve směrem ke státu stavět. Stejně tak ale nelze neurčitě odkazovat na náboženské city obyvatel, když má být sňatek podle kanonického práva postaven na roveň občanskému nebo svátek církevní učiněn státním. Česká společnost postrádá republikánské sebevědomí a zkušenost civilní spolupatřičnosti. Chce-li slavit sama sebe, vezme zavděk religiozně-transcendentálním servisem, aniž by si zadala s Bohem: světí se prapory, slouží se mše, oddává se v kostele. Josef II. by se divil.

Autor je historik.