Čím je Václav Havel české porevoluční realitě? A je to ten samý Havel, co předtím?
Rozpory mezi slovy Václava Havla před sametem či na jeho počátku a činy, které následovaly, by měly být všeobecně známé. Ty nejvážnější se týkaly státní suverenity, sociálního zabezpečení a obou vojenských bloků. Otázka pro historiky zní: Šlo o „zmoudření Dona Quijota“, anebo o vědomou manipulaci české a slovenské veřejnosti? Že moc dokáže zachutnat, je všeobecně známo, je ale vůbec možné ji tak rychle strávit? Jak vysvětlit Havlovu politickou flexibilitu? OF, Unie svobody, lidovci, zelení, a nedávno dokonce objevil sympatie pro Topolánkovu ODS. To mu přitom nebrání hrát i na dalších dvou stranických strunách – u zelených a TOP 09.
Vše začalo jeho „vizí“ o našem „návratu do Evropy přes Německo“. Byla omluva sudetským Němcům pouhým projevem politické naivity mravokárce a humanisty, jehož posláním je burcovat národní svědomí i za cenu porušení tabu, anebo součástí širší politické strategie od počátku osmdesátých let? Konstatovat můžeme následující: Havlova omluva zapadá do linie zákulisní exilové rivality mezi Tigridovou skupinou a Radou svobodného Československa, která zahrnovala i spor – vyprovokovaný Tigridem – o stanovisko k odsunu. Zatímco RSČS odmítala jakékoliv ústupky v této otázce, zastával Tigrid stanovisko opačné. Je otázkou, do jaké míry tato pozice odrážela utvářející se strategii USA v „německé“ otázce. Kontinuita této linie se zrcadlí i v Havlově vyhraněně antijugoslávské a antisrbské pozici, která vyvrcholila jeho výzvami k „humanitárnímu bombardování“ Bělehradu ještě předtím, než se tak stalo. „Havlárna“, pojem historika a bojovníka proti Husákově normalizaci Jana Tesaře v jeho stejnojmenném pojednání, jež napsal bezprostředně po listopadu ’89, je výstižnou charakteristikou politicko-psychologické struktury celého postsametového vývoje. Kauza Havel ovšem nesvědčí jen „o něm“, ale představuje zároveň indikátor psychogramu české společnosti.
Konec Československa
V obecném povědomí občanů je rozdělení ČSFR spojeno se jmény Klaus a Mečiar, nicméně budoucí historik se bude muset zabývat i rolí Václava Havla. Nastupující česká pravice vypověděla myšlenku ekonomické solidarity – celoplošně i mezi oběma federálními republikami. Havlovy iniciativy (namátkou připomeňme návrh na zrušení čs. zbrojního průmyslu, nového názvu státu a státního znaku, role Hradu v tzv. kauze „doktor“) mírně řečeno neprospěly k uklidnění atmosféry ve stále ještě společném státě, zásadní ránu budoucímu státoprávnímu soužití Čechů a Slováků nicméně zasadil svými návrhy ve Federálním shromáždění 3. prosince 1991. Zatímco jeho „hry“ se státními symboly mohly být vykládány jako projev diletantismu, který sice není neškodný, ale neohrožuje formu česko-slovenského státního soužití, požadavek zrušení ústavního zákazu majority mířil do srdce federace, založené na principu konsensu. Casus belli snad nemusel být ani tak v tomto požadavku samém, ten byl v Havlově návrhu vyvážen kompetencemi takzvané Federální rady. Ze slovenské strany se tedy jednalo spíše o psychologický než o praktický problém, jejž bylo možné postupně překonat. Explozivní náboj získal spojením s možností vzniku více než dvoučlenné federace, kterou Havel na závěr svého návrhu naznačil. Tímto bodem buď zpochybnil ČSFR jako federaci národních republik anebo počítal se „vznikem“ dalšího národa na její půdě. Stalo se Československo obětí několika zájmových skupin a Havlovy „nepolitické politiky“?
Mýtus „nepolitické politiky“
Ve svých esejích Moc bezmocných a Politika a svědomí se Václav Havel zabývá vztahem politiky a etiky, problémem posttotalitní budoucnosti. Má-li být pozitivní, je nutné, aby se uskutečnila „existenciální revoluce“, která vyprodukuje společenství jednající nikoliv na základě institučních, nýbrž lidských vazeb. Politika potom bude fungovat jako „praktikovaná mravnost“ a „služba pravdě“.
Co tedy znamenala „nepolitická politika“ v podání Václava Havla? Nadřazenost etiky nad politikou? Vnímání civilizačního rozměru sociálních a ekologických otázek? A jak koresponduje s havlíčko-masarykovským politickofilosofickým proudem?
Půdorys její praktické podoby vymezuje jmenný trojúhelník Rolling Stones-Dalajlama-Soros, jejím zrcadlovým obrazem je Forum 2000 a jeho účastníci. Je otázka, zda lze Havlovu „nepolitickou politiku“ chápat skutečně „pouze“ jako antistranickou záležitost, nebo zda bude nutné hledat i jiné, odtabuizované interpretační vzorce. V každém případě ale znamená necitelnost k národním a sociálním otázkám, potažmo pak k souvislosti mezi nimi. Tím se Havel zásadně liší od T. G. Masaryka, jehož symbolu využil k posílení své vlastní autority. Budiž zdůrazněno, že nešlo o historického Masaryka, ale o jeho mýtus, který se v české společnosti díky interpretačnímu stereotypu traduje již od dob první republiky. Sugesce kontinuity Masaryk – Havel z něj vycházela, přičemž nešlo o kontinuitu politickou, ale mravní!
Václav Havel tedy ve svých teoretických dílech interpretuje politiku jako abstraktně mravní záležitost, čímž zdánlivě navazuje na masarykovský politický ideál. Zatímco však Masaryk považoval etiku, která podle něj musí být praktická, za disciplínu sociologie (sociální etika), v Havlově podání se stala výhradně abstraktním, kvazimetafyzickým pojmem bez sociálního zakotvení.
Dalším mýtem Havlova občansko- a lidskoprávního pojetí politiky je její údajné „nadstranické“, univerzální zakotvení – stačí se přitom podívat na jednoznačnou a jednostrannou bilanci jeho zahraničněpolitických aktivit a výzev k „humanitárnímu bombardování“. Zavádějící je i asociace Masarykovy politické filosofie na domácí půdě, neboť Masarykovo pojetí humanity nemělo v žádném případě charitativní, nýbrž sociálně-
-politickou podobu: socializující demokracii.
Vše mluví pro to, že Havlova „image“ zeleného mírotvorce se sociálním cítěním byla účelová záležitost. Vzhledem k silné autentické tradici sociálního, respektive socialisticky orientovaného hnutí v českých zemích od konce 19. století nebylo na přelomu let 1989/90 jisté, zda je možné otevřeně provést změnu režimu pod praporem liberálního kapitalismu. V první fázi tvorby sociálního mýtu vystupoval Havel jako garant zachování sociálních jistot (viz jeho projevy v období od listopadu 1989 do června 1990), ve fázi druhé jako morální a politický antipól k Václavu Klausovi (v této souvislosti lze připomenout takzvaný zápas o Českou televizi).
Metodologie Havlova mýtu
Politická efektivita Václava Havla vybudovaná na jeho morální autoritě je fenomén, který nemá v Evropě obdoby. Dlouhou dobu ji nenarušila ani evidentní diskrepance mezi slovy a činy.
Národní obrození vytvořilo filosofické paradigma hledání „smyslu dějin“, založené na úzkém propojení mezi idejí a etikou. Důsledkem pro českou politickou mentalitu je, že procedurální záležitosti jsou vnímány v lepším případě jako druhořadé, v horším zůstávají mimo naši pozornost. Pokud přistoupíme na to, že politika je „služba pravdě“ nebo „praktikovaná mravnost“, potom se jakýkoliv její právní rámec musí jevit jako druhořadý, ne-li zbytečný či dokonce rušivý. Aktuálním případem takového ignorování právněpolitické reality je česká „diskuse“ o Lisabonské smlouvě, která se pohybuje na čistě abstraktně ideové rovině. Například evropské Chartě základních práv eurooptimisté přisuzují automaticky roli garanta sociální Evropy, aniž by hlouběji zkoumali, v jaké právní relaci se nachází k ostatním „paragrafům“, respektive jaká je její skutečná právní závaznost. Prostě stačí vědomí, že ji Lisabonská smlouva obsahuje.
Václav Havel tedy navazoval na mýtus o Masarykovi, nikoliv na Masaryka jako takového. Ten sice rovněž zdůrazňoval mravní dimenzi politiky, odvozoval ji nicméně od konkrétního sociálního činu jednotlivce i společenství a státu. Při českém sklonu k interpretaci historie jako dějin mravnosti se není čemu divit; první prezident Československé republiky nebyl vnímán jako státník, ale jako „tatíček“. Přitom kdyby se v Česku méně ideologizovalo a více analyzovalo, přišlo by se na to, že filosof a politik Masaryk potíral vše, co s sebou přinesla „sametová revoluce“: indiferentní liberalismus, plytký kosmopolitismus i eklekticismus.
Havel bubnující, Magor stripující
Původní Havlova zahraniční klientela, pomineme-li okruh přátel Pavla Tigrida, nebyli američtí neoconi, ale lidé z prostředí liberální levice. Její politická simplifikace spojená s obyčejným snobismem, celkový odklon od konkrétních sociálních problémů a následná potřeba zástupných témat, to vše umožnilo vytvoření Havlova kultu. Pokud dnes po jugoslávské, irácké, kosovské a radarové kauze ztratil na lesku, je to výsledek vlastní, nechtěné demytologizace.
Jedno pozdně letní sobotní odpoledne se na trutnovském festivalu Open Air Music objevil „náčelník“ v doprovodu politických „podnáčelníků“ Schwarzenberga a Lišky. Šlo o návrat ke kořenům? Asi ano, neboť na pořad přišlo nejen muzikální parodování Internacionály a dělnických písní, ale i Jirousův striptýz. Mravní „elita“ českého politického „Kocourkova a Hulvátova“ (T. G. Masaryk) opět prokázala, že politika je nejen záležitost morálky, ale i piva a srandy. Zvláště u těch, kteří mají tak vytříbené sociální cítění a smysl pro historické souvislosti, že si v kruhu disidentských kámošů rozverně zabubnují popěvky těch, kteří před sto lety neměli nic jiného než hlad a ty písně.
Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.