knihy

Radek Malý

Kam až smí smích

Ilustrovala Anna Neborová

Meander 2009, 96 s.

Ke své letošní sbírce Malá tma (viz A2 č. 20/2009) přidal básník Radek Malý také soubor básní pro nejmenší. Obsáhlá sbírka je rozdělena do tří oddílů: Lyrika přírodní, Lyrika školní a Lyrika záškolácká. Najdeme zde krátké cykly – inspirované ročními dobami, dny v týdnu, měsíci, abecedou – i básně stojící samostatně. Některé jiskří šrutovským vtipem a tíhnou k nonsensu, jiné čerpají inspiraci z lidových říkadel, další se blíží didaktické poloze. Všechny spojuje lehká ruka autora, který si psaní tu bezpochyby užíval, tu snad trochu plnil zadání, každopádně nikdy nešlápl vedle. Ke kladům knihy bezpochyby patří ilustrace a grafické zpracování, nápadité, zábavné; minimalistické. Anna Neborová zvolila styl kombinující snovost koláží s jednoduchými pérovkami, dobře čitelnými i pro nejmenší. Ilustrace doplňují titulky a drobné ornamenty sestavené z legendární stavebnice Merkur, čímž knihu skvěle ukotvují nejen do dětského světa, ale také do domácího kulturního prostředí. Kniha je zkrátka naše, vychází z poctivé tradice, kdy se tvorbě pro děti věnují zkušení autoři, a rozhodně jí nedělá ostudu. A teď už dobrou: „Pod postelí zašustí šest myší,/ tma je tady, tma tě všude slyší,/ není nikdo, kdo by té tmě plách…// Uteč strachu! Buď tišší než mniši./ Schovej se mu v Hajajově říši,/ zavři oči a jdi po šipkách.“

Jana Šrámková

 

Petra Rosette

Dovnitř obrácené oko

Litterula 2009, 191 s.

Wyerzte nebo ne, kazdy nemusý byt hnet géniuz, aby wstoupyl do děyin lyteratury. Staczy se wroďyt do správné doby a obyetovat wlastňý žywot umieleckým ideálům – a posmrtný úspiech zaruczen! Tento axyom ye urczite platny wzdy, a proto se do umieni pouszti yenom odwazni lyde. Potom si o yubileyňých wýročých liďy prolystowáwají antologye a tyí z wašeho utrpeňý – hladowiel yste a swúy um uskutecznowal vzdor obtiezym, zemrzel w nouzy, ale nyňý hyeny na wás hoduyi a yste yim ku proszpiesznosťy; wiedatorzy o was pravy, ze yste byl takowy a makowy, acz yste zrczadlyl ydealy swe doby – aby ste se wydral z wszednosťy fadnyho wukolnyho zywota. Yiny zase rzegnou, ze yste swuy umieleczky zamier nerealyzowal srownatelnie se wzorem, acz umisl yste miel swuy i kryterya twurczy - ale nenaplnil yste przedstavy estetiku, acz ty mohou neylepe mlczet przed suwerenym twurczym czynem? Wskudku – niekdy waygl ye lepszi nez hayku: awtorka se stylyzuye do háwu, protože za sebe by nevyrzkla ni orygynalnyho slowa, nemayíc wlastního prozitku kromnie umieni pro umieni; tag se topyme w nadprodukci kytsche. Neny dyvu, ze se autorka skrywa pot pseudonymem – rada by pozytky udielu poesie, ale yeho tieži odmytla; mnoho ye powolanych, ale malo wywolenych, a lze yenom dúfat, ze awtorka ponecha také nieco pro wostatni haykarze.

Vít Kremlička

 

Tomáš Vondrovic

Bod singularity

Malvern 2008, 178 s.

Poezie, jakou píše Tomáš Vondrovic (nar. 1948), je v dnešní době vzácná. Je téhož rodu jako tvorba Jiřího Golda (1936) nebo Gustava Erharta (1951): vznosná, intelektuální i intertextuální, bytující spíš v racionálních než citových krajinách. Nese silný etický náboj, potřebu vyslovit stav věcí a zároveň se po něm neustále znova ptát. Tento společný bod je však zároveň umělecké rozcestí. Jiří Gold vždycky rytířsky začíná nejdřív sám u sebe a jeho sbírky jsou zároveň ojedinělými básnickými deníky; Gustav Erhart protkává své básně aluzemi s rafinovaností až zaumnou a přitom s nadhledem. Vondrovicova poezie, též pracující s antickými i soukromými mýty či citáty v latině, je o poznání přímější: „Tihleti mládenci se pokoušejí/ mít vše v pohybu/ Staří hledali/ klid jasu/ Ale to znamená že těmto/ se svět ne a ne pohnout/ A oněm/ tančil.“ Minulé a přítomné stojí proti sobě i u Gustava Erharta, tam se však konflikt náhle přelévá do dialogu či překvapivého souladu. Všechno je v pohybu, tedy žije. U Vondrovice jako by slovo bylo kámen a myšlenka skála. Jsou tak pevné, že stojí v cestě leckdy i samotnému básnění, a činí jeho poetiku spíš silovou než silnou. Ano, Vondrovicova poezie je vzácná. To však bohužel nezaručuje mimořádnou kvalitu. Samozřejmě, že se v Bodu singularity najdou výkyvy oběma směry od jeho průměru, v úhrnu však svět a člověka jen ukazuje a někdy až divadelně předvádí. Jistě, ukázat je víc než jen popsat, a někdy to vrchovatě stačí. Poezie z pera obou zmiňovaných pánů ovšem umí víc: v pravou chvíli výmluvně naznačit. Tak, aby čtenář zahlédl záblesk bohatých barev, chutí a vůní – a zbytek ať je na něm.

Simona Martínková-Racková

 

Ante Tomić

Co by byl chlap bez fousů

Přeložil Jaroslav Otčenášek

Kniha ZLIN 2008, 195 s.

V chorvatském Smiljevu se, obdobně jako v každé jiné vesnici, všechno hned rozkřikne, bez ohledu na to, jestli je to pravda nebo ne. Dochází tak k mnohým nedorozuměním, s nimiž si svérázné postavy Smiljeva poradí po svém. Ať už jde o mladou vdovu zamilovanou do místního faráře – vyléčeného alkoholika, nebo o bývalého emigranta, který by rád pro svou německou dcerku našel vhodnou partii i za cenu zmrzačení nezpůsobilého kandidáta. Podstatnou úlohu ve vesnici zastává hospoda, v níž se hromadí, probírají a přetvářejí veškeré události týkající se tamějšího života. Máte-li rádi poetiku a hravost balkánského venkova, dílo Ante Tomiće vás potěší. Příběhy Smiljevských jsou psány s lehkostí a vtipem, a to přívětivým. Každá postava má v knize svůj prostor, žádné není nadržováno. I figurka věčně nalitého mrzáka je vykreslena s až intimní obeznámeností i pochopením. Vypravěč komentuje dění ve vesnici trefnými, nápaditými a občas kousavými poznámkami a nadto ovládá i jadrný jazyk vesničanů. Jak se v knize píše, ve Smiljevu je nádherné být jak ráno, tak v poledne, v podvečer nebo po půlnoci, prostě je tam krásně. Podobné je to i se čtením této knihy: je jedno, v kterou hodinu a v jakém rozpoložení se do příběhu dostanete, nenáročný humor vás rozptýlí a osvěží.

Štěpánka Součková

 

Roman Sovák

Zastřelte růžového medvěda

Kniha ZLIN 2009, 165 s.

Román Romana Sováka má dle anotace obsahovat mimo jiné „zemitost generačních reflexí“ a nutno říct, že zemitost mu vskutku nelze upřít. Autor zjevně využívá své textařské a bohemistické praxe, mísí různé stylové roviny, slang, brněnský i pražský dialekt spolu s módními výrazy současné generace milovníků smajlíků, mejlíků a ftípků. Tato pestrost se ale stává pastí, protože text sklouzává k tomu, co autor paroduje – je přesycen slovy, ale chybí mu myšlenka a hloubka. Pokud má být onou generační reflexí míněn fakt, že jsou oba protagonisté ve svých čtyřiceti stále v jádru nesmělí a křehcí chlapci toužící vodit se s děvčetem za ruku, avšak před sebou a dotyčnými děvčaty hrají zhýralé cyniky, pak to není pranic originálního. A ani to, že takových komplikovaných mužů existují stovky ve skutečnosti i v literatuře, nedodává románu na opravdovosti. Příběh spadá do linie totálního realismu moderní prózy s trochou poetiky Bukowského. Rozlišují se „léta nucených prací manželského života“ oproti bujarému popíjení a svádění „lízátek“, případně „roštěnek“, přičemž hodnota vztahů je nezměrně zvyšována uměním převést je v dobrý příběh a případně jím ohromit další mladou, trochu zkaženou a velmi zklamanou intelektuálku nebo svůdnou prostitutku s nekalými kontakty v podsvětí. Vztahy Karla i Vladimíra se vzájemně proplétají a zrcadlí, jak v jejich rozmluvách, tak ve vnitřních monolozích. Téma lásky a vztahů je dále rozvíjeno ve vedlejších dějových liniích, ty však jsou načrtnuty jen povrchně a budí dojem nahodilosti. Je to škoda, protože například historka o bezdomovci Emilovi začíná sympaticky věcným tvrzením, že „hlavním benefitem nepřeemancipovaných a nepřemanažerovaných žen je nakonec stará dobrá něha“, avšak když později vrcholí recitací Shakespearova Sonetu LXVI za Emilovu družku, již zabil alkohol, není jasné, máme-li se smát nebo plakat. A máme-li se smát, je-li to záměr.

Napsat příběh využívající známé reálie, od prostoru po značky cigaret či telefonních operátorů, a většině lidí středního věku i známé životní obtíže a přitom nesklouznout ke kýči je problém. Každý z nás zažil více či méně milostných faux pas, přesto většinou stále doufáme, že se to jednou s někým někde podaří. Teze možná banální, základ klišé. Nicméně, jen proto by se na příběhy o hledání lásky nemělo rezignovat, stejně jako se přes veškeré trápení nerezignuje na lásku samu. Bohužel, v Sovákově románu se toto hledání rozplývá v efektních popisech nevěstinců a moderních firem, světáckých poznámek o ženské tváři a mužské duši a podařeného pozorování pouličního dění okořeněného kriminální zápletkou s gangem taxikářů. Autorovi nelze upřít vtip a postřeh, ale pokud má být tento román opravdu románem generačním, jde o výpověď nepříliš přesvědčivou.

Anna Vondřichová

 

Michael Straczynski, Ken Lashley

Vycházející hvězdy 2: Síla

Přeložil Richard Klíčník

Crew 2009, 144 s.

Nejdřív byli Superman s Batmanem, pak Strážci, následovaly Vycházející hvězdy a na závěr tu máme televizní seriál Hrdinové. Tak lze popsat genezi superhrdinského žánru. Všichni se inspirují svými předchůdci. Alan Moore ve Strážcích zproblematizoval do té doby kladné superhrdiny, J. Michael Straczynski udělal superhrdiny z několika nebožáků, kteří byli počati v (ne)správný okamžik, a tvůrci Hrdinů podobně náhodně obdařené superlidi zasadili do Darwinovy evoluční teorie. První díl Straczynského trilogie vyšel už před pěti lety, i děj nyní poskočil o pár let dopředu. Když se armáda pokusila ty „zvláštní“ zneškodnit dřív, než oni rozpráší ji, několik superhrdinů se od svých kolegů odvrátilo a začalo své schopnosti využívat pro hrátky s lidskou rasou. Ostatní se proto musí spolčit a situaci vyřešit. Straczynski do děje zabudoval jeden důležitý fyzikální zákon – o zachování energie. Když zemře jeden superhrdina, jeho energie se rozprostře mezi pozůstalé. Proto se v jedničce pátralo po hrdinovi, který vyvražďuje ostatní a chce všechnu energii pro sebe, proto se teď jeden ze zvláštních pokouší ostatní poštvat proti sobě a posbírat, co zbude. Oproti prvnímu dílu je děj předvídatelnější a otřepanější, stále však svou nesmlouvavostí vůči některým postavám vyčnívá ze superhrdinského žánru. Kdoví, kdy se dočkáme dílu třetího; po dočtení toho druhého zůstávám v napětí.

Jiří G. Růžička

 

E. D.

Výboje mladistvého záletníka

Přeložil Petr Letar

Dybbuk 2009, 182 s.

Další ze svazků jediné současné české erotické edice, která soustavně ohledává klasickou erotickou literaturu, je příběh o prvních erotických zkušenostech mladého chlapce. Anonymní francouzský spisovatel tvořící v 19. století, který se skrýval pod iniciálami E. D., zdařile popisuje iniciační zážitky hlavního hrdiny, čtrnáctiletého Gustava. Ten je prožívá převážně ve vzdělávacích ústavech – nejprve na lyceu a později dokonce na církevní koleji. První extatický zážitek příjemně (a vtipně) vybočuje z žánrové normy: současně s vyvrcholením dostane mladý záletník mocný záhlavec od ředitele školy, s jehož dcerkou společně zkoumali odlišnosti svých pohlavních orgánů. Taková zkušenost ovšem v hrdinovi nevzbudí výčitky svědomí, ale naopak v něm probudí dřímající touhu, kterou si bude ukájet ještě na služce i ředitelově manželce, ženě s mohutnými stehny a velkou zadnicí. Ostatně právě gigantická stehna a zadnice spolu se zarostlými klíny jsou autorovou hlavní obsesí, takže si jich dosyta užijeme v mnoha kombinacích, jejichž nejzazší mezí je vždy anální spojení. Nezvladatelný sexus mladého hrdiny se postupně ukazuje spíše jako destruktivní síla a po dramatických okolnostech, kdy se ukáže, že jsou dcera i matka těhotné, je chlípník uklizen do kláštera. Zde opět zničí pár životů (zábavná je odhalená soulož v sakristii), načež odjíždí dokazovat svou fertilitu do domu svých rodičů. Plastické popisy a svižný děj tohoto nadprůměrného kusu i přes nezbytnou míru konvenčnosti strhne, čemuž napomáhá i slušný překlad.

Karel Kouba

 

Luboš Y. Koláček

České středohoří

Regia 2009, 239 s.

Kniha z edice Tajemné stezky je kompilace věnovaná několika místům pozoruhodné krajiny Českého středohoří, ovšem spíše než na přírodní památky se zaměřuje na pověsti, historii zdejších měst a osudy významných osobností. Zpočátku vypadá slibně – vlastně už jen proto, že kulturně-historických knih o tomto regionu je poskrovnu. Záhy však zjišťujeme, že se tento pokus příliš nezdařil. Autor se s ohledem na „tajemnost“ v záhlaví knihy snaží pojmout hornatý kraj jako alchymistickou zahradu. Pohled na krajinu skrze alchymii je v tomto případě oprávněný, vždyť skoro v každém městě byla větší či menší laboratoř, avšak Koláčkův text i člověku alchymie neznalému musí nutně připadat jako nezasvěcené, povrchní žvanění, přepsané (což naštěstí většinou nezastírá) z několika dalších knih. Jediným osobním vkladem je naivní hledání záhad za každou cenu a několik humorných snah o lidovou etymologii. S tím souvisí i poněkud otravný styl, plný řečnických otázek a nedořečených výpovědí. Jistá míra odvozenosti je u publikace takového charakteru nevyhnutelná, ovšem i zpracovávat zdrojový materiál se musí umět. Zde se jedná spíše o koláž různých textů, o čemž svědčí naprosto disparátní styly jednotlivých pasáží. Kniha troskotá také na velkém množství faktických chyb, za nimiž stojí buď nepozornost nebo neznalost regionu. Neodpustím si citovat aspoň jednu z těch nejvtipnějších: „Město Roudnice nad Labem leží na levém břehu Vltavy.“ Z knihy se ale i přes úmornou formu dá leccos dozvědět, ovšem na fundovaného kulturně-historického průvodce si musíme ještě počkat, protože v této krajině je co objevovat.

Karel Kouba

 

Josef Pikl

Paměti jihočeského odbojáře

Academia 2009, 478 s.

Odbojářské paměti Josefa Pikla – panečku, s takovým jménem se dá dělat rezistence! – jsou čtenářsky pozoruhodné z více důvodů: zaznamenává události v koncentračních táborech, kterými prošel po svém zatčení v roce 1943, komentuje dění na vsi v poválečném Československu – manipulace ze strany mocenských úřadů, potíže učitelského stavu, státní machinace všeho druhu až k roku 1975, kdy své paměti uzavřel. Kniha jihočeského odbojáře má přednost i tím, že je prosta tendenčnosti – na rozdíl kupříkladu od problematické Reportáže psané na oprátce – a ukazuje totalitní rejstřík, jak se uskutečňoval v Československu po konci války. Osobností byl Josef Pikl z rodu vlastenských učitelů – nějaký čas psal i obecní kroniku a byl činný ve společenských organizacích navzdory překážkám, které mu kladla tehdejší moc. Více než dvacet let vedl „boj za odboj“, za uznání nekomunistických odbojářů na roveň preferovaných odbojářů komunistických, a především za zhodnocení odboje proti nacismu spravedlivou měrou. Patří se zmínit Piklovu korespondenční anabázi s redakcí táborského Hlasu revoluce, kde se bránil proti falešným nařčením; jeho popisy obecních skandálů též stojí za pozornost – s nádechem gogolovské satiry, z reality vesnického rozvinutého socialismu. Kniha čtenářsky vděčná, i jako pramen historického poznání!

Vít Kremlička

 

Václav Cílek

Orfeus – kniha podzemních řek

Dokořán 2009, 237 s.

Ve své poslední knize nás čerstvý držitel ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 zavádí do podzemní říše nebo spíše do zásvětí. Soubor esejů provází jeskyněmi v Egyptě, Americe, ale také na Kokořínsku nebo v pražském Prokopském údolí. Jeskyně sloužily našim předkům dlouho jako obydlí a zároveň byly chrámem, kde sídlili bohové a kam se odebíraly duše mrtvých. Václav Cílek vybízí čtenáře, aby spolu s ním (tedy s touto knihou) do nějaké jeskyně vyrazili a meditovali. Přestože se pohybuje v jeskyních celého světa, snaží se ukázat, že mystický okamžik můžeme prožít v libovolné jeskyni za humny. Kniha je rozdělena na část cestopisnou a výběr z nejrůznějších textů, které měly mrtvé provázet na jejich cestě k novému životu, případně blaženému nebytí. Z Cílkových textů je znát mohutný zájem o toto téma na pomezí historie, mytologie a esoteriky. Autor navíc dokazuje, že má znalosti též z klasické literatury. Jeho texty občas působí trochu nabubřele (jakkoliv je mottem skromnost), Cílek se pasuje do role vykladače starých textů, historika, filosofa i básníka. Neopomene zmínit svá sezení v různých knihovnách světa, kde se staromilsky probíral zaprášenými svazky. Je to šikovný rétor a solidní autor, a tak si získal početné obecenstvo, pro které má status gurua. Kdo jeho kouzlu propadl, jistě si rád počte i v této knize a možná si ji skutečně vezme do jeskyně a nechá si na některé ze stránek prokapat vodou z krápníku otvor do vlastní duše. Ostatní se budou po dočtení cítit příjemně moudřejší, anebo trochu znuděni, jako se to stalo mně.

Jiří G. Růžička

 

Ian Stewart

Hraje Bůh kostky?

Přeložila Helena Nyklová

Argo/Dokořán, Praha 2009, 431 s.

Pozoruhodnou knihu z teorie chaosu napsal anglický matematik I. Stewart (nar. 1945). Ukazuje, že chaos je běžný jev, s nímž se můžeme setkat v nejrůznějších oblastech: při kapání z kohoutku, při nepravidelnostech srdečního tepu, za turbulence mraků; vyskytuje se ovšem i v základech kvantové mechaniky. I zdánlivě zcela zákonitý jev může podléhat vlastnímu druhu chaosu. Determinismus zákona se tak lehce spájí s náhodně chaotickými procesy. Albert Einstein hledal v kosmu spíše zákon a pořádek, kdežto Stewart ukazuje, že „bůh“ jako by spíše přece jen „hrál kostky“, přičemž ona pravděpodobnostní hra má i svůj řád. Matematik probírá v jednotlivých kapitolách pohled na pojem chaosu, jak se rozvíjel v dějinách, a spěje k samotné textuře vesmíru a reality vůbec. Komplexní struktura vesmíru má zároveň fraktální i homogenní strukturu. Proto, jak autor poznamenává, ani galaxie nejsou rozmístěné rovnoměrně, hmota se vyskytuje v houbovitých shlucích, což zase ukazuje na propojení fraktálů a chaosu. Vesmír je nesen chaotickou i deterministickou dynamikou, čímž se modeluje i nepravidelnost našeho světa. K možnosti popsat svět nějakou teorií všeho, která by odhalila fungování přírody na všech jejích úrovních, se však Stewart staví skepticky: žádná fundamentální teorie není možná, myslitelná je jen teorie pro jednotlivé úrovně světa. Přesto tvrdí, že naše teorie jsou s to postupně vysvětlovat stále záhadnější jevy.

Jiří Olšovský