Je to skoro trapné, ale silnější než já – uplatnil jsem bonmot nejmenovaného kolegy hudebního pisálka, který kdysi řekl: „Když nevíš, co napsat do sloupku, projeď si hudební články v Reflexu a vždycky najdeš něco, na co reagovat.“ Nemyslím, že to platí beze zbytku, nedávné články o vinylech a Žluté ponorce mě docela potěšily, profilky zrovna letících hvězdiček nestojí za komentář. Ale již podruhé nešlo odolat a nereflektovat Reflex.
V čísle 41 jsem našel text Hvězdy Hvězdné pěchoty podepsaný Josefem Vlčkem. Ten se zamýšlí nad fenoménem nezpěváků typu Aničky Dajdou a dalších nechtěných komiků ze soutěží Superstar a dochází k překvapivému objevu: „To hlavní, co Hvězdná pěchota do SuperStar přináší, je komično. Lidi se rádi baví neschopností a nešikovností jiných.“ Kdo by to byl řekl?
Pak přijde zamýšlení se nad širším kontextem fenoménu diletantismu a Vlček se jme srovnávat Aničku Dajdou s jmény celosvětové proslulosti. Americkými Aničkami jsou podle něj Captain Beefheart, Moondog a Harry Partch, britskou pak Syd Barrett. Ano, zmíní i „nejhorší zpěvačku všech dob“, samozvanou operní divu Florence Foster Jenkinsovou a roztomile falešné teenagerky Shaggs, v předchozí větě jmenovaná čtveřice, respektive jména použitá v takovém kontextu mě ale opravdu zvedla ze židle.
Kdysi mi v internetové diskusi na advojka.cz někdo vytkl, že píši ad hominem. Má reakce byla ve smyslu, že tak vskutku píši, pokud znám onu osobu a její názory či historii; těžko v podobném případě totiž předstírat, že je tomu nějak jinak. Tento text je psaný ad hominem, jinak by nevznikl. Kdyby jej totiž napsal mladistvý pisálek, u nějž by bylo lze věřit, že ona jména prostě někde vycucal z internetu, bylo by vše v „pořádku“, který je v dosti povrchním časopise o lifestylu a svatebních reality shows vcelku běžný. Jenže Josef Vlček je odborník, autor třídílné samizdatové enycklopedie Rock 2000 (vydala Jazzová sekce), jejíž záběr, přihlédneme-li k tomu, že byla napsána v ČSSR osmdesátých let, je dodnes udivující. V textu Rock na levém křídle Vlček (vulgo Zub, jak podepisoval mnoho svých textů) zase vášnivě obhajuje právo umělce na svébytné subjektivní vyjádření. V devadesátých letech se překvapivě stal rozhlasovým dramaturgem a spoluautorem formátů rozhlasového vysílání: na jeho kontě se najednou ocitla hrůza jménem „pohodové české rádio“ a podobné zhůvěřilosti. Obhájce „nové vlny“ zametl cestičku návratu Michala Davida a podobných krasoduchů s idiotskou výmluvou „lidi to chtějí“. (Nechtějí, volám, prostě je tím krmíte, ale to sem nepatří.) Šokovala mě ale skutečnost, že Vlček zcela smazal hranice mezi svébytnou autenticitou a pustým popem.
Jinak by asi těžko napsal, že „Syd Barrett, Captain Beefheart (…) podobně jako Hvězdná pěchota ze sebe vychrlili svá díla v průběhu několika hodin či minut a bez doprovodu. Instrumentaci dodali jejich skladbám producenti až ex post. Všimněme si, že také Aniččin a cappella zpěv nebo Turkovu Stávku DJů jejich fanouškové také dodatečně remixovali.“
Budu nucen sdělovat fakta, která každý, kdo se jen trochu zajímá o hudbu šedesátých a sedmdesátých let, velmi dobře zná: Syd Barrett coby výhradní skladatel a vedoucí raných Pink Floyd pochopitelně nepracoval s „producenty“, ale se zvukem své, sdostatek šikovné skupiny. Když po vyhazovu nahrál dvě sólová alba, pomáhali mu s ním opět členové Pink Floyd, autorství skladeb ale bylo pevně v jeho rukou, což se o Aničce Dajdou opravdu říci nedá. Captain Beefheart postupoval jinak: své divoké klavírní improvizace nechal přepisovat do not a pak je, velmi zjednodušeně, skládal jako mozaiku. Opět šlo o silnou autorskou výpověď.
Vlček se zkrátka rozhodl ignorovat celý aspekt autorství a diletantismus, který má tisíce odstínů a jehož zástupce si vybral opravdu špatně, zplošťuje na „někdo něco neumí“ (nebo, ještě méně logičtěji, „je divnej“). Opravdu těžko vinit Partche a Moondoga z neumětelství a „potrhlé“ je na nich snad jen to, že oba žili určitou dobu na hranici bezdomovectví a slepý Moondog navíc pěstoval image Vikinga s mohutným vousem a rohatou přilbou. Kromě toho ale zajímavě mísil jazzovou hudbu, u níž neuznával improvizaci, s přísným kánonem hudebního kontrapunktu. Co je na tom diletantského? A co na Partchovi, „který pro své skladby vytvořil úplně nové vlastní [mikrotonální – pozn. aut.] stupnice a zkonstruoval speciální hudební nástroje, na nichž se daly hrát?“ Mimochodem, suchý perkusivní zvuk takzvané hudby kostí Toma Waitse je přiznaně inspirován právě Partchem.
„Němci je nazývali geniálními diletanty, Hrabal některým z nich říkal pábitelé,“ píše se o podivně definovaných „podivínech“… Že by Hvězdná pěchota byla skvadrou pábitelů? To snad ne. A oni Vlčkem zmínění Geniální diletanti byli skupinou hudebníků, kteří v Západním Berlíně tvořili vysoce avantgardní hudbu částečně i jako protiklad šamponového popu například Modern Talking – čili přesně toho, nač by si Anička Dajdou a spol. tak rádi sáhli. Nejslavnějšími zástupci hnutí, které pojmenovalo samo sebe (tedy nikoliv „Němci je nazývali“), jsou industrialisté Einstürzende Neubauten.
Josef Vlček ve svém článku mluví i o umělcích, kteří jsou dnes považováni za génie (van Gogh třeba), a říká si něco ve smyslu: co kdyby například Anička Dajdou byla pozdějšími generacemi oceněna? Jako co? Snad ne průkopník? On totiž ten, kdo se jeví podivínem, může být jen o krok „napřed“ či „jinde“, ale ve světě televizního karaoke bych takové vizionáře rozhodně nehledal. Záhadou je, jak Vlčka proboha napadlo hledat je právě tam a za cenu vršení amatérských chyb srovnávat evidentně nesrovnatelné. Jediná odpověď, kterou mohu nabídnout, je v titulku.