Lubomír Kotek (nar. 1958) vystavuje svědectví o represivních praktikách i duchamorné propagandě takzvaných komunistů do začátku příštího roku na dvou místech. V pražské Galerii Café Louvre na Národní třídě umístil stovku bizarních exponátů, nazvaných Tady bylo Husákovo. Pokračování pod názvem Absurdistán – léta nesvobody instaloval do nedalekých prostor Knihovny Václava Havla v Řetězové ulici. Pamětnické komentáře známých osobností vysvětlují momentky i těm, kteří by jinak tápali v nepředstavitelnu osmdesátých let. Glosy psali třeba Václav Havel, Jaromír Štětina, Jiřina Šiklová, Anna Fárová, Jáchym Topol, Ivan Martin Jirous, Petruška Šustrová, Michal Caban, Břetislav Rychlík, Jindřich Štreit, Vlasta Třešňák, Ivan Wernisch, Josef Klíma. Obvykle jsem na delší popisky zvědav spíše v knize než na výstavě, ale tentokrát jsem se začetl. Kotek vyhledával v osmdesátých letech nejen kontrasty mrtvých symbolů režimu s nečekanými okolnostmi všedního provozu, nýbrž i manifestace podřízenosti občanstva za účasti ukrutných zjevů. „S úchylnou radostí,“ vzpomíná autor, „jsem objevoval absurdní výkřiky o lepších zítřcích v prázdných výlohách režimu. Začal jsem si více všímat dobových reálií, pro ostatní tak málo viditelných, a zbavoval se strašidel tím, že je pojmenuji.“ Kotkova dokumentace protitotalitních demonstrací, předcházejících změnu státního zřízení, vyniká nad jednotlivé postřehy ostatních reportérů překvapivou vynalézavostí a systematičností. Stejně blízko se k výkonům uniformovaných i tajných příslušníků údajné bezpečnosti dostávali jenom její spolupracovníci. Kotek situaci monitoroval od pasu více či méně skrytou kamerou. Proto tolik podhledů a nakloněných horizontů. Album záběrů vychází péčí nakladatelství Gema Art. Fotografův výkon se tak mění v paradox, v memento éry prezidenta zapomnění, jak Gustáva Husáka tituloval Milan Kundera.