Pro Roberta Philena

1. Snídaně hravě

Sedím pak nahý ve vlhké trávě

(můj včerejšek propršel),

zatím dva důstojní běloši
v černých redingotech se kolem mě dělí

o oběd, vyměňují si kozí sýr, studené jaternice
a bagetky, francouzsky si pinkají

bonmoty v něčím 19. století,

v mém zmateném dojmu z něj. Ani
slovo nerozumím. Někde tu musí

být piknikový koš vyložený

plátnem s červenobílou kostkou,
nějaké vizuální klišé, byť vím,

že látka je bleděmodrá, bledý odraz

oblohy (ta chybí). Skoro si mě

nevšimnou (ti dva; teď si vyměňují jablka

a láhev průměrného červeného vína), ale

ne, přeháním, oni mě vůbec

nevidí, moje tělo nahé ve vánku, co

na poledne příliš studí, byťsi

byl máj; má kůže reaguje

stejně, ale bez odpovědi, stav, na nějž

jsem zvyklý. Hřejivá hněď mých

tělových tónů rychle chladne a den

je zaražený, zatažený; koš se

překotil, hrozny, broskve

a nějaké ovoce, co nepoznám,

se rozsypaly, stíny na zeleni. Básně

o jídle nesnáším. Teď už jsem

obraz, lak rozmázlý a temnící
v skladu, a rychle dostávám hlad.

2. Klíč k určování

Nad dálnicí, po níž jsme jeli domů,

mezi dvěma sněžnými kopci (z jednoho

klasického města do druhého) – pták,

kteréhos nejdřív nerozpoznal,

když jsem se ptal: Co to je?

Zmátlo tě, svedlo ze stopy

něco vlajícího – fábor,

zbytek draka, girlanda nebo

červené pero. Aha, káně rudoocasá,

s něčím, co chytila – těžko

říct. Zkrátka s večeří.

Špetka vůle poražená

ve větru, nějaký malý život
se tu třepotavě vzdal. Možná
veverka – červeň je v těchhle

končinách vzácná (tos říkal ty),

mohlo mě napadnout, ale

nenapadlo. Káně

nebude mít hlad dlouho, jsme

skoro doma. Bude to zas.

Přeložil Daniel Soukup