Brněnské Květy se za cca deset let existence staly jistotou alternativního folku. Letos skupina vydala sedmé album Myjau, debutovala v roce 2000 albem O Červené Karkulce. S karkulkovským programem se téhož roku zúčastnila soutěže Malá Alternativa, kde její vystoupení vyznělo jako začátečnická studentská recese. Přiznám se, nadlouho jsem pak Květy ztratil z očí, až s posledními dvěma alby přede mnou rozkvetly úplně jinak.

Skupina, vedená písničkářem Martinem E. Kyšperským (mimo jiné někdejším hráčem v sestavách Čvachtavý lachtan a Che, kde se setkal s multiinstrumetalistou Tomášem Vtípilem, členem sdružení Osamělí písničkáři), se uvolnila a zvážněla zároveň. Kromě Kyšperského tvoří současnou sestavu vynikající bubeník Aleš Pilgr, jehož hra na nejrůznější cinkátka a drobné perkuse tu a tam připomene styl, který vymyslel pro skupinu Jablkoň Ivan Podobský, basista Ondřej Čech a nejnověji houslista Albert Novák. Nové album Myjau vzniklo v létě ve studiu Jámor Ondřeje Ježka, který si na něm společně s Lenkou Dusilovou a dalšími i zahostoval.

Když Laďa Kerndl zpíval na lodi

Hudba Květů je zcela podřízena textům a charakteristickému zpěvu. Kyšperský je výrazný vokalista, který vsadil na kartu přidušované expresivity a v písních se v jednom kuse zajíká, teatrálně (tj. nahlas i pro galerie a bidýlko) šeptá a rád generuje vysoká zavytí. Obecně mám rád zpěváky, na jejichž projev je třeba si zvykat (David Tibet, Genesis P-Orridge, Ghédalia Tazartés, Jiří Dědeček, jen Pepa Nos mi stále odolává…), a Kyšperský rozhodně patří mezi ně. Pokud jste ve světě Květů začátečníkem, dopřejte jim víc poslechů, půvab textů a melodií vokálních linek se před vámi bude otvírat možná velmi zvolna. I samotné album se rozvíjí tak nějak pomalu: úvodní verše „Jedu vlakem za Ester do Olomouce/ zdálo se mi, že stojí ve žlutých šatech/ a ty se náhle rozlétají do ulice…/ holubi spí na okapech mezi dráty“ jsou spíše průměrně folkové, hned začátek druhé sloky „na obalu tatranky jsou malé znaky/ tak šklebí se osud“ ale svědčí o tom, že folkovým arzenálem krystalicky jednoznačných citů a pocitů se tu sice také bude chřestit, ale zdaleka nejen jím.

Ano, Květy vykvetly ve víceméně folkovou skupinu, předtím se ale stihly poučit v alternativnějších zahradách. Díky tomu nejsou jednobarevné a vedle zašifrovaných milostných poselství dokážou akcentovat pocity například vlekle trapného bezčasí či potěšit po svém pojatým tradičním žánrem: jedním z majstrštyků alba je píseň Když L. Kerndl zpíval na lodi, v níž „český Sinatra“ při pauze mezi programovými rundami na palubě parníku řeší s bubeníkem problematiku hubení krtků. Když nedojdou k žádnému závěru, vracejí se na scénu zahrát Something Stupid. Zkrátka báječné…, a co se může zdát zcela nepravděpodobným, Kyšperský ustojí i ženskou roli v bluesové S kokrháním psů. Jeho monolog servírky trčící v hnusné nalévárně, protože i ta je lepší než domov, je pochopitelně podmalován naznačeným blues. Cožpak to šlo jinak? – „Máma byla v továrně, kde pes by chcíp…/ tak balím kufry, že kdekoliv je líp.“ A zní to zcela patřičně, na hony daleko od marných, ale stále nevzdaných pokusů tuzemských bluesmanů stát se pravým černochem z Jihu. Podobně naladěn je Kyšperský i v Tulákovi, tam ale s ostřejším ostnem ironie.

To, co syčí

Jinde tak prvoplánový není. V chytlavém Balónu je pozorování dětského fotbalu přerušeno prásknutím mrazivé pointy: „Něco se stalo/ – malého fotbalistu odnáší/ rozhodčí/ v náručí…/ ostatní děti mlčí…/ ale psi, kteří vyrostou, jí kosti psů…/ pamatuj!!!“ A v písni Metrem mluví řečí znaků, jimž rozumí asi jen on sám: „Vlčku, tvá ruka mizí mezi lidmi v roce devadesát dva.“ Dvanáct textů takové žánrové šíře zaručuje opakované čtení a průzkumy, během nichž se rozhodně hodí prozkoumat i „předsádky“ bookletu, na nichž je koláž tištěných novinových slov: „Od holubice pře/ Rozloučení/ O tom,/ Člověk/ 100 kol za 10 minut…“ Dadaistická báseň? Inspiromat? Útržky starých zapomenutých slov?

Hudba Květů se většinou nese v lehkých rytmech a úsporných aranžích. Na mnoha místech jako by si skupina zakázala výraznější chytlavost a jen uhlazuje plochu, po níž klouže frontmanův hlas v nenápadných melodiích. Brnkání akustické kytary a Pilgrových zvonků je občas vystřídáno ostrým rockovým nášupem, v němž se skupina s chutí pustí do umanutého opakování. Novákovy housle drobnými kudrlinkami zahušťují zvuk, mají podobnou roli, jakou plnil na přelomu osmé a deváté dekády Vojtěch Kupčík ve Vášových Z kopce. Existuje-li nějaká „nová brněnská scéna“, Květy jsou rozhodně její součástí. „Nedalo se vydržet na Kokoliově čtení,“ zpívají ostatně v jedné starší písni. Vynikající album vyšlo na CD i LP, o prvotřídně zpracovaný obal se postaral (pro změnu) Kyšperský s Pavlou Kačírkovou.