Dámy a pánové!

Je to už více než sto let, co Sigmund Freud položil základy nového nazírání lidské duše i její léčby. Psychoterapie se od té doby proměnila, žáci překonali otce zakladatele, ale hlavně se stala vědou, jež dnes stojí na vlastních nohách a v mnohém dokonce předčí své starší sourozence, jimiž jsou psychiatrie a psychologie. Pokud je výklad snů královskou disciplínou psychoanalýzy, pak platí, že dialog je královskou a určující metodou psychoterapie. Proto jsou i v tomto čísle A2 hlavními tematickými materiály dva rozhovory s psychoterapeuty Jiřím Růžičkou a Oldřichem Čálkem. Jejich protagonisté se shodují v tom, že duševní chorobou dneška jsou osobnostní poruchy, které zjednodušeně řečeno vypovídají o stavu dnešní společnosti. Jsou odrazem našeho přežívání namísto žití a trpí jimi stále více i takzvaně normálních lidí.

Vyšší než obvyklý počet textů věnovaných české literatuře, a prvotinám zvláště, které v psychoterapeutické Ádvojce naleznete, je pochopitelně náhoda. Kamila Chlupáčová se na dalších literárních stranách věnuje Nabokovovu ranému pojetí tématu pedofilie (s. 8), Petr A. Bílek si ve svém zápisníku všímá roztroušených příznaků zájmu kulturních žurnalistů o debutanta Tomáše Zmeškala, zvláště kazuistika moderátora veřejnoprávní televize Oty Svobody stojí za pozornost (9). Povzbudivé vlně tuzemských debutů věnujte v letošním jaře (i zpětně) čas, ještě letos jich bude hodně a pak už asi ne. Nakladatelé dovydají některé připravované a nasmlouvané knihy, ale pak očekávejme finanční opatrnost a návrat ke klasickým dílům, jejichž autorská práva jsou volná. Tato tendence už je patrná v repertoáru divadel, kde se změny projevují rychleji (o tom se dočtete příště).

Jeden z hlavních textů čtvrtého čísla se týká příběhu téměř dvacetiletého boje občanských iniciativ proti bezohlednému a pro veřejnost nekontrolovatelnému zastavění pražské Pankrácké pláně (rubrika Odpor, s. 38). Způsoby rezistence se proměňují (ankety, veřejné dialogy, petice, jednání s politiky, pomoc autorit ze zahraničí atd.), jejich účinnost také. Obecně však u případů, kde jde o velké peníze, a to jsou vlastně všechny, jež se na chvíli probojují do médií, nyní vítězí skepse a únava z marnosti a stereotypu.

To bylo částečně vidět i na pražské demonstraci za postavení blobu, svolané nedávno na Staroměstské náměstí zábavným volnočasovým způsobem, pomocí módní internetové sítě Facebook, kde obraz a informace o člověku vytvářejí zdání intimity a nezávaznosti. Osazenstvo se tu vymezuje zaškrtnutým způsobem zábavy, „přátelskými“ vztahy a ledabylým přístupem k vlastnímu soukromí. Demonstrace se konala po medializaci smrti Jana Kaplického, dávno po všech možnostech (a nebylo jich málo) přinutit své volené zástupce k činu nebo aspoň jasnému slovu. Akce trochu připomínala důstojnější městské vánoční trhy; pěkně oblečení, většinou mladí lidé se sluchátky mp3 v uších vyposlechli mainstreamové umělce se stejnou laskavostí a podporou jako politiky (včetně členů současné vlády), jichž se nikdo neptal, jsou-li tedy nyní aktivisté nebo jaké konkrétní kroky ve věci učiní. U sochy Jana Husa nepříjemně často zaznívalo slovo národ, dvojice v oranžovém tričku rozdávala v davu tužky a letáčky nikoli s peticí, nýbrž s propagací Mladých sociálních demokratů. V domě U Kamenného zvonu končila vernisáž Prinzhornovy sbírky, lidé s očima plnýma art brut vplouvali do davu. Rozptyl pohnutek demonstrující masy byl nepřehlédnutelný: snaha podpořit stavbu, vzpoura vůči antikulturní pražské radnici, dojetí nad rodinným neštěstím sympatického architekta, sbírání politických bodů, touha být viděn/a a něco výjimečného, pospolitého zažít. Dohromady to nedávalo velké naděje a místy se na náměstí dokonce nadzvedl obláček čehosi spojeného s Nabokovovým oblíbeným a téměř nepřeložitelným výrazem pošlosť (plíživé vulgarity, dorážlivé banality, přisprostlosti atd.). Ukázalo se, jak se čím dál lépe daří patlat veřejnou nespokojenost dohromady se zájmy očividných protivníků a zábavním průmyslem. Jak mainstream strhává další kus druhého břehu. Jiří Růžička v hlavním rozhovoru čísla podotýká, že „jednou z hlavních příčin poruch osobnosti je kulturní nedozrálost“. Platí to i o větších organismech.

Čtení (jako) na měkkém sofa!