knihy

Zbigniew Herbert, Jan Zahradníček

Ze země pana Nikoho

Dokořán 2008, 125 s.

Útlá kniha přináší práce dvou básníků, českého Jana Zahradníčka a polského Zbigniewa Herberta. Výběr autorů není náhodný a dobře jej vystihuje podtitul knihy: Dva středoevropští básníci tváří v tvář totalitě. Snoubí se tu společný zážitek středoevropského prostoru – místo, které sdílí tytéž nebo alespoň analogické zvraty dějin – a zážitek zla totalitního režimu (respektive režimů); obé ve výrazném myšlenkovém přesahu (Zahradníčkovo katolictví, Herbertův vztah k antice) a samozřejmě přetavené do autonomního, nikoli prostě kronikářského či analytického básnického tvaru. Editor svazku Josef Mlejnek oběma básníkům přikládá „schopnost seizmického vnímání světa v ohrožení“. Právě tato citlivost je odlišuje od mnoha dalších umělců s podobnými zkušenostmi (Josef Mlejnek tu např. jmenuje V. Holana a jeho, byť kratičké zakolísání tváří v tvář komunismu), spájí je dohromady přes národní, jazykovou i věkovou (Zahradníček je o generaci starší než Herbert) vzdálenost. Výbor Ze země pana Nikoho obsahuje asi nejznámější (a snad můžeme říci i erbovní) litanickou báseň Jana Zahradníčka Znamení moci (napsána před básníkovým uvězněním v červnu 1951, v Čechách vyšla knižně poprvé v roce 1968). Z tvorby polského básníka jsou zastoupeny básně různého rozsahu, žánru i formy v překladech čtyř našich básníků; některé básně vycházejí v češtině poprvé.

Pavel Šidák

 

Bohumil Nuska

Kosmická událost. Filosofická pohádka pro dospělé

Nakladatelství Bor 2008, 137 s.

Zatím poslední dílo libereckého spisovatele a filosofa Bohumila Nusky se pohybuje na žánrovém pomezí poezie, filosofie a pohádky. Podtitul knihy nelže; text svou úsporností, hutností a zčásti i obsahem vzdáleně upomíná na Tao te ťing. V krátkých strofách Nuska glosuje jednotlivé fáze kosmogeneze, ovšem sui genesis, nikoli té z učebnic kosmologie. Každá její fáze získává originální jméno. Tak například na počátku byl pouze bod jménem BINK. Po nabytí dostatečné sebedůvěry se přeměnil v přímou čáru TVUÍÍÍ. Z ní se úhybem do strany stala „veleplocha“ MULNALNA. Přestože jde o pohádku, nelze se u její četby zbavit jistých pochybovačných otázek. Proč například musel BINKa stvořit Demiurg? A kdo stvořil Demiurga? V jakém vztahu je vlastně kosmos a Demiurg? Postava stvořitele sice prolíná celým textem, prakticky však zůstává jen tajemným prvotním hybatelem v pozadí. Eskapády kosmu se dějí víceméně samostatně, Demiurg může klidně podřimovat. Nakonec o vesmír možná ani nejde? Text je možné číst také jako alegorii obecně lidské situace. K ní směřují i Nuskovy kresby, umístěné na každé liché stránce. Text jednak doplňují, jednak tvoří paralelní příběh na totéž téma, v němž pohádka končí s menší rozhodností.

Daniel Novák

 

Adrien Goetz

Intrika po anglicku

Přeložil Jan Seidl

Host 2008, 268 s.

Děj první do češtiny přeložené knihy francouzského historika a publicisty se točí kolem středověké tapiserie z Bayeux. Na té jsou zachyceny okolnosti bitvy u Hastingsu v roce 1066, během níž si Vilém Dobyvatel podmanil Anglii. Hrdinové románu pátrají po dávno ztraceném a zdánlivě znovu nalezeném kusu plátna, který by se mohl vztahovat k smrti Lady Diany a zároveň by měl mít moc změnit současnost anglické monarchie. V textech na zadní straně obálky se krom jiného píše, že se jedná o „literárně hodnotnou a inteligentní Šifru mistra Leonarda“ a že „autor odvíjí děj v živém tempu a jeho pero oplývá humorem a erudicí“. Příznačné ale je, že tyto úryvky z pochvalných recenzí jsou vyňaty pouze z francouzských médií. Román, který navazuje na módu knih s motivy odhalování zašifrovaných historických tajemství, má jeden podstatný problém. Díky autorově profesi je plný historických exkursů, reálií a odvážných spekulací, které ale – jednoduše řečeno – český čtenář s průměrným historickým povědomím příliš neocení. A příběh sám bohužel neobstojí. Zápletka se postupně ukáže jako chabá, detektivní pátrání vyšumí do ztracena až ke zklamání z náhlého, toporného konce. Styl je žurnalisticky lehký, dialogy a vnitřní monology rozčilují chtěným lexikem, díky čemuž postavy nabírají plochosti průměrného oddechového čtiva. Cestovní literatura pro znalce historie.

Karel Kouba

 

Sarah Watersová

Zlodějka

Přeložila Barbora Punge Puchalská

Argo 2008, 536 s.

Rozsáhlý dobrodružný dickensovský román z londýnského podsvětí s lesbickými motivy od waleské prozaičky (nar. 1966) stojí pevně na studiu dobových materiálů (Popravy a lid Anglie, 1770–1868), oslnění atmosférou starého špinavého Londýna a shovívavém zájmu o mizanscény pornografických spisků typu Paměti rozkošnice, Lauřina výchova či Chlípný Turek. Příběh komplikovaného útěku mladé ženy z uzavřeného zámku, kde pomáhá strýci sestavovat rejstřík lechtivých tisků, je vyprávěn dvěma jeho protagonistkami – přičemž obě se považují za inscenátorky všeho dění. Mylně. Watersová napodobuje sentimentalistické líčení barvitých typů skrze antributy (bordelmamá, prostitutky, sadistické zaměstnankyně blázince, zlodějky), užívá nesmrtelné rekvizity (bílá rukavička, medailon), napínavě zakončuje scény, hraje si s významy jiných druhů umění (výuka kreslení jako kulisa i pohon několikanásobné frašky) a tak vůbec se při psaní dobře a poučeně baví. Rozkošnicky líčí prostředí dobového blázince, špeluněk atd. Její smysl pro symetrii a důslednost má však brzy za následek houstnoucí nudu. Konkrétně od druhé části románu, kde druhá vypravěčka opakuje téměř scénu po scéně, co už víme, jen ve světle sice šokující, přesto snadno pochopitelné pravdy. Nebudeme prozrazovat jednotlivé zvraty děje, jen upozorníme, že vydržet do konečné scény odehrávající se na starém perverzníkově sofa stojí za to – pro něžnou utopii lesbické existence.

Libuše Bělunková

 

Roberto Calasso

K.

Přeložil Zdeněk Frýbort

Slovart 2008, 200 s.

Největší předností Calassovy knihy je, že se o K. – ať už tato iniciála znamená cokoli – nesnaží říct nic nového. V patnácti kapitolách se slibnými „kafkovskými“ názvy (Neveselý zámecký pán, Ze snů Pepi, Mocnosti nebo Dámské kapesníčky) se dostaneme ke všem tématům a motivům, které čekáme – vyvolení a odsouzení, cizinectví, prázdnota, stud, oběť, metafory boje, zápasu a procesu, zasvěcující erós. Přesto netonou Callasovy „zápisky“ v klišé. A to dokonce ani v okamžiku, kdy autor hledá motivy a metafory románové v Kafkových denících a dopisech. Neodběhne totiž k předvídatelné psychologické či psychoanalytické interpretaci Kafkova díla – byť i ta se, společně s mnoha jinými, v textu mihne –, ale k totalitě píšícího já; argumentem se Robertu Calassovi stávají Kafkova slova z dopisu Felici: „Nemám literární sklony, jsem literatura sama.“ V tom můžeme vidět jednotící leitmotiv knihy, jež hledá a zkoumá „mocnosti“ i „fantómy“ píšícího, který je literaturou samou: „Psaní ‚nepřebývá v sobě samém‘, je tudíž první ze všech cizostí. Vyprávět dobrodružství cizího pak znamená vyprávět samotné psaní, ‚radost a zoufalství zároveň‘.“ Ale ani jednota románového, deníkového a epistolárního Kafkova psaní nemusí být novinkou. Zajímavá je však kauzalita – téměř vždy, když Calasso nalézá identickou situaci „literární“ a „autobiografickou“, je jejich časová posloupnost přesně opačná, než čekáme – nejdříve se objeví v povídce a o mnoho let později v deníkovém záznamu – jako by Kafkův život pouze imitoval literaturu, psané bylo primárním vůči žitému. Nejenže opravdový život spočívá pouze v literatuře, ale všechny psané a vyprávěné metafory vždy svého autora v jeho „skutečném“ životě dostihnou – stejně jako se synova tvář šest let po smrti vepíše do tváře vlastního otce (kapitola Fotografie).

Calassův text nezapře znalce srovnávací mytologie, Kafka tak v jeho podání jemně rezonuje v sousedství klasické mytologie – „Zemdlenost K. je jako zděšení Arjunovo nad zjevením Kršny, jako mlčení Jobovo, když Jahve vzývá Leviatana“. Ale i tato interpretační cesta je naštěstí slepá. Do hlasu K., Josefa K., Karla Rossmanna se plete hlas Kafky syna, Kafky milence i přítele, Kafky autora a mísí se dokonce s hlasy jeho čtenářů – Nabokova, Musila, Adorna a dalších. Protože pokud Calassův text přece jenom k něčemu směřuje, tak ke čtení; na Kafkovo psaní odpovídá Calasso čtením a přečteno může být cokoli, včetně rodinných fotografií. Místo další zasvěcené a originální interpretace Kafkova díla máme před sebou spíš jakýsi pietní čtenářský deník přesně ve významu citovaných Nabokovových slov: „Krása přičtená k pietas – více už není možné se přiblížit k definici umění. Kde je krása, tam je i kajícnost.“

Blanka Činátlová

 

William Gibson

Jak vypálit Chrome

Přeložil Josef Rauvolf

Laser-Books 2008, 264 s.

„Třicátá léta snila o bílém mramoru a chromu vířícím vzduch, nesmrtelném křišťálovém skle a vyleštěném bronzu (…) Po válce měl každý auto – bez křídel – i slíbenou superdálnici, po níž mohl v tom autě jezdit, a zplodiny z nich zatemnily nebe, rozpustily mramor a rozežraly zázračný křišťál…“ Kniha je kronikou raných dějin kyberpunku. Představuje komplexní vhled do problematiky zrodu a trvání svébytného světa, který přesahuje hranice literatury, i exkurs do jeho pojmosloví. Svazek čítá deset povídek, autorův úvod a předmluvu další ikony kyberpunku, Bruce Sterlinga. Jeho text dnes můžeme chápat jako manifest, v němž spisovatel bilancuje minulost, vymezuje se vůči dosavadní sci-fi produkci a zároveň se snaží o uchopení a konstituování nového žánru. William Gibson v úvodu elegantně vystihl charakter celého povídkového souboru. Hovoří o zdrojovém kódu, ustavujícím mechanismy a principy kyberpunku; o materii, ze které žánr odčerpal vše podstatné, aby mohl vydechnout jako živoucí organismus. Soubor povídek je pevně ukotvený v tradici blyštící se patinou viktoriánské mechaniky, kterou ovšem ponechává za sebou – a vytváří svět, jenž je definován nekonečnými toky dat. Tento svět se pak místy tříští a rozpadá pod náporem okamžiků, kdy v něm prosakují zbytky oněch dávných mechanických časů.

Jarmila Křenková

 

Václav Vokolek

Obrazy ze Staré Říše

Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková

Mladá fronta 2008, 148 s.

Knihu určenou především dětským čtenářům tvoří čtyři samostatné příběhy propojené prostorem městečka Stará Říše (souvislost se Starou Říší Josefa Floriana se omezuje na zmínku a pak doslov). V textech nabitých fantazií se prolíná realistické vyprávění se snovými motivy a výlety do světa pohádek. Co příběh, to dětský hrdina, který prožije dobrodružství plné nečekaných setkání. Ať už jsou novými známými děda Čas, ředitel cirkusu Rodolfo Canarinni, archivář města Uprostřed nebo vietnamský obchodník pan Luong z krámku v průjezdu, z každého rozhovoru vyplyne drobné poučení. Příběhy jsou místy nedějové, čistě konverzační, někdy vtipně ironizují svět dospělých, jindy působí svou snahou ilustrovat myšlenku těžkopádněji. Text by se jistě obešel bez vsuvek typu „nestyděla se za to, že je Romka, a ve Staré Říši to nikomu nevadilo“, které literaturu pro děti spolehlivě degradují na výchovnou pomůcku. Ve Vokolkově textu se jich objevuje naštěstí únosné množství. Nechybějí četné jazykové hříčky, kromě poněkud násilných jmen některých postav zdařilé, které podobu okolního světa nejen pojmenovávají, ale i transformují. Výtvarného doprovodu se ujala zkušená dětská ilustrátorka – spolu s grafikem odvedla solidní práci bez novátorských ambic. V rámci dětské produkce větších nakladatelství lze knihu jednoznačně označit za nadprůměr.

Jana Šrámková

 

Benedict Anderson

Představy společenství – Úvahy o původu a šíření nacionalismu

Karolinum, 2008, 274 s.

Máme před sebou jednu z nejdůležitějších publikací, které se o teorii nacionalismu v posledním čtvrtstoletí objevily. Poprvé vyšla v roce 1983. Autor patří k subjektivistické škole, která neomezuje podstatu národa na souhrn nějakých objektivních znaků (jazyk, území, náboženství apod.), nýbrž se soustředí na subjektivní prvek, národní vědomí. Jeho „imagined communities“, jak zní i název originálu, neznamená, že národy jsou společenství „vymyšlená“. Přesnější je pojem „myšlená“. Proto i český překlad „představy společenství“ problematického názvu lze považovat za přijatelný. Ona představa spočívá v tom, že každý zná jen zlomek příslušníků svého národa, a přesto nepochybuje o své příslušnosti k této entitě. Anderson se soustředí především na příčiny, které zformovaly schopnost této představy. Klade v tomto směru důraz na genezi tiskového kapitalismu, produkujícího v masovém měřítku noviny a romány, stejně jako na nové formy kontroly obyvatelstva (cenzus), zobrazování geografického prostoru (mapy) a formování historické paměti (muzeum). Je zásadní, že se neorientuje čistě na evropskou perspektivu. Naopak nejčastější jsou příklady z Ameriky a Asie. V tomto směru dokonce vznáší kontroverzní tezi, že se nacionalismus poprvé objevil nikoli ve Starém, nýbrž v Novém světě. Ostatně Anderson je expert především na jihovýchodní Asii.

Jakub Rákosník

 

Dominic Streatfield

Brainwash – Tajná historie ovládání mysli

Přeložil Jiří Balek

Mladá fronta 2008, 411 s.

Kniha, která vyčerpávajícím způsobem reflektuje nejrůznější manipulativní techniky, stejně jako zneužívání drog při výsleších a výzkumy vedoucí k nalezení nikdy neobjeveného séra pravdy, překvapí především výtečnou Streatfieldovou prací v archivech amerických a britských tajných služeb a armádních zpravodajských složek. A ačkoliv se autor snažil zmapovat i dění na území Sovětského svazu, je zřejmé, že zde tolik úspěchů neměl. Vedle závodů ve zbrojení, které provázely studenou válku, se závodilo i v praxi ovládnutí lidského mozku a nutno říci, že především v Americe se FBI nezastavila ani před pokusy s lidmi z ulice, kteří o ničem neměli ani tušení. Konspirativní byty, kde vám podají LSD či jinou drogu, psychiatři, kteří zcela nelidsky v rámci výzkumů pracují s elektrošoky, direktivní hypnózy, podprahová sdělení v rockové hudbě, to vše se Streatfieldovi podařilo publicistickým stylem vměstnat do knihy, která je vlastně jednou souvislou citací lidí, kteří výzkumy sami prováděli, jejich obětí nebo řečí archivů. Pro hypotézy tu není místo a čtenáře zamrzí snad jen skutečnost, že autor se mnohdy až úzkostlivě snaží nedat najevo svůj subjektivní názor, zdržuje se veškerých interpretací a tím jako by chvílemi až legitimizoval počínání těch, kteří ve jménu ovládnutí lidské mysli řadu lidských duší totálně zničili.

Lukáš Rychetský

 

Jaroslav Pánek a kol.

Idea Českého státu v proměnách staletí

Nakladatelství Lidové noviny 2008, 280 s.

Úspěšný rozhlasový seriál o českých dějinách, vysílaný v roce 1998 na vlnách Vltavy, se nyní představuje v knižní podobě. Autorský tým zvučných jmen obsáhl proměny české státnosti od velkomoravských kořenů po vznik České republiky a její vstup do Evropské unie. Reflexi dějinného vývoje rozdělenou do tří částí (Zrod státu a středoevropské mocnosti, Zápas o zachování svébytnosti, Český stát v evropském dramatu 20. století) doplňují Výlety za poznáním (Říp, Pražský hrad, Olomouc). Tyto přílepky jsou v rámci popularizačního zaměření knihy pochopitelné, ale ve vztahu k její koncepci zcela neorganické. Naštěstí jinak je tomu s „neoborovými“ kapitolami zaručeně štiplavého filosofa Václava Bělohradského i právního historika Karla Malého, jejichž postřehy dotvářejí celkový obraz. Sborníkem prostupují všechna významná témata našich dějin jako česko-německý antagonismus, husitská revoluce a vznik stavovského státu, vztah k Habsburské říši či názor české elity na postavení Čechů v Evropě. Jelikož byli pisatelé nuceni zhustit svou interpretaci dějin do několika málo stran, soustředili se většinou na koncepční či provokativní postřehy, které vybízejí k dalšímu přemýšlení. Jen škoda, že text, který by mohl oslovit širší čtenářstvo, je v brožovaném vydání (autoři se navíc vzdali honorářů) k mání za přehnaných 250 Kč.

Václava Kofránková

 

Petr David, Vladimír Soukup

Za strašidly po Praze – 100 rodinných výletů

Ikar 2008, 464 s.

Průvodce naším hlavním městem je určen především dětem. Na základě strašidelných příběhů by je měl vylákat za výletem. Kniha je přehledně řešena – autoři na dvou stranách představí historii daného místa, odvyprávějí strašidelnou legendu, přidají pár zajímavostí. Na další dvoustraně pak vyberou uzlové body vycházky, přidají kilometráž a ve stručném průvodci popíší místa, která budete po cestě míjet. A nechybí pár tipů, jak se na dané místo dostanete, kde se můžete najíst nebo zda je možno tam navštívit třeba galerii. Texty často vysvětlují, jak které místo přišlo ke svému jménu, takže se dozvíte, že Modřany byly „vsí lidí od Modrého louhu“. Jednotlivé výlety jsou seskládány tak, že pokud se po nějakém vrátíte ještě plni sil, můžete navázat dalším. Všechny jsou ostatně docela krátké – ty v centru, kterých je tu většina, nejsou delší než dva kilometry, ty v okrajových částech mají často přes pět kilometrů. Tradiční fotografie míst jsou doplněny ilustrovanými mapkami a obrázky Miloslava Dismana a Libuše Ladianské. Jednu nevýhodu však publikace přesto má. Omezený prostor, daný velkým počtem výletů, nedovoluje rozepsat legendy na víc než pár řádků a dítě tak těžko nalákáte k nějakému konkrétnímu okruhu. Kniha je také pro přenášení příliš velká, těžká... a chybí v ní záložka.

Jiří G. Růžička