Debut anglisty Tomáše Zmeškala (1966) je pokusem o znovuzavedení příběhu do české literatury. V Milostném dopisu klínovým písmem propojuje typické současné české téma s exkluzivní motivikou a výchozí románovou historii rozšiřuje vloženými povídkami, čímž čtenářům nabízí neotřelý útvar.
Základní dějovou linií Zmeškalovy knihy tvoří de facto rodinná sága; příběh tří generací na pozadí komunistických a posléze popřevratových Čech, uvěznění hlavního hrdiny, zvláštní, pitoreskní či perverzní vztah z této situace vzešlý (tento motiv upomene na exilového Jana Křesadla) a pokusy o následnou rehabilitaci. Princip rodinné ságy zdůrazňuje malou, osobní historii, svatby, rozvod a rozchody, příbuzenské vztahy, nemoci, stáří a smrt. Nejrůznější obdobné kontaminace „velkých dějin“ a každodennosti představují v soudobé české literatuře jistý trend; je to tematická linie, kam zasáhli autoři nejrůznějšího typu a výrazu. Milostný dopis klínovým písmem k tématu samotnému nepřidává nic nového, ani explicitní morální soudy, ani faktickou objevnost, ale to také není jeho záměr. Příběh (manželství Josefa a Květy, manželství jejich dcery a vztah jejího dítěte) nemá centrální zápletku a nemá ani pointu (poslední kapitola se retrospektivně vrací před celý příběh a v podstatě jej nijak dějově nedoplňuje), což je spíše klad – snažit se z daného tématu vytvořit příběh ve smyslu gradované zápletky by totiž bylo násilné. Pojednávanému tématu i proto, že je již tolikrát opakované, negradované zacházení sluší.
Radost vyprávět
Novum Zmeškalovy knihy, které konvenční téma ozvláštňuje, je rozptyl vyprávění: příběhy vložené do onoho základního (vedle autorského vyprávění tu čteme dopisy, rozhovory, memoáry) a související stylistické rozšíření, jakási manifestace radosti z vyprávění. Kritici si již všimli, že jsou zde aluze na různé autory a poetiky (například Libuše Bělunková v A2 č. 1/2009 v Milostném dopise nachází Kafku, Borgese, ale i epos o Gilgamešovi a Mahábháratu; tu Zmeškal dokonce zmiňuje explicitně). Je tu znát poučenost na světové literatuře, aniž by autor sklouzával k mechanickému napodobování. Přesto lze vznést výtku. Vložené příběhy jsou dobré povídky (ve výčtu příbuzných
poetik je nutné uvést i Roalda Dahla), k celku ale nemají zřetelný vztah; to by ukazovalo na princip dekameronu, dekameron to ovšem není. Některé kapitoly působí samoúčelně, jako by zde byly jen proto, aby získala smysl objevivší se postava (krumlovská kapitola); zcela nesourodá je kapitola o doktoru Sukthankarovi. Tyto příběhy proto nedokážou násobit nebo prohlubovat smysl základního vyprávění. Stejnou výhradu lze použít i u motivu klínového písma, který dal knize název – kdyby jen byl o trochu vevázanější do příběhu, kdyby působil méně cizorodě!
Radost mluvit, radost číst
Je-li tedy étosem knihy radost z vyprávění, nabývá extrémní důležitosti jazyk. U rozšíření vypravěčova hlasu na různé příběhy bychom čekali analogickou různost jazyků (jak ji do české literatury vnesl například Jaromír John a jeho Večery na slamníku), odlišení mluvy postav i žánrových jazykových specifik; zde jsme poněkud zklamáni. Zmeškalův jazyk příliš prozrazuje anglistu a přehlcuje pasivními konstrukcemi („aby se alespoň nějak zkorigoval nepřesně spočítaný rok juliánského kalendáře Caesarovým astronomem Sosigenem“) a neústrojnými přivlastňovacími zájmeny („měla socha své paže s perutěmi“; „nožičku [brýlí] si opíral o svůj ret“ atd.), čímž se celý text nivelizuje a občas vypadá spíše jako špatný překlad z angličtiny; rozpačitě vyznívá i nedůsledný pokus o písemný záznam hovorové češtiny. Mnohdy se zřetelně jedná o chybu redakce (a ponecháváme stranou záměny jmenného rodu, špatnou interpunkci, obraty typu „jezdit s vlakem“ apod.). Autorův jazyk nemá sílu vytvořit elegantní stylistický rozptyl, který zvolený žánr, respektive formální nápad – sám o sobě zajímavý a vítaně ozvláštňující současnou českou literaturu – nutně vyžaduje.
Autor je bohemista a pedagog.
Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem. Torst, Praha 2008, 348 stran.