Audiokniha – nové médium?

Návrat ke kořenům literatury

Přestože je audiokniha docela mladým médiem, můžeme jejího předchůdce – vyprávění, deklamaci – vystopovat dávno předtím, než vůbec začala existovat literatura, jak ji dnes známe. Dnes se k poslechu vracíme. Jak se toto staronové médium vyvinulo a kam směřuje?

Na západ od nás jsou „audiobooks“ běžné už dlouho, v USA přes tři desetiletí. U nás se prosazují teprve posledních pár let a jsou, podobně jako recitace, uměním interpretačním. Audiokniha je pevně svázána s literárním dílem, je to moderní součást slovesnosti v širším smyslu, užívá její zvukové vyjadřovací prostředky. Literatura jako by se tu po několika staletích vracela ke svému původnímu způsobu vnímání – poslechem. V antice ani ve středověku neumělo v Evropě číst ani 10 % obyvatelstva a prakticky až do 19. století tu negramotní převažovali (v Rusku ještě počátkem 20. století). Audiokniha jako mé­dium má proto na literaturu přinejmenším stejné právo jako kniha tištěná. V některých rozvojových zemích (například v rovníkové Africe) předběhlo masové rozšíření rozhlasu a audioknih všeobecnou gramotnost do té míry, že slovesnost je tam dodnes, kontinuálně, vnímána spíš ve fonografické interpretaci než individuálním čtením.

 

Kniha je vlídná partitura

Jak má být vlastně literatura vnímána? Básníci měli po celá staletí na mysli především takový způsob šíření svých děl, kdy auditorium poslouchalo interpreta (jímž mohl být i autor sám). Proto obzvlášť u poezie, epické i lyrické (o dramatu nemluvě), vážil vždy autor zvukovou podobu svých veršů a mnozí tak činí dodnes. Kupříkladu původně bratislavský, dnes pražský básník Róbert Gál své texty (ukázka viz A2 č. 26/2007) při psaní čte nahlas a i pak je podrobuje zkoušce čtením: pasáže, které mu neznějí dobře, přepisuje nebo vypouští. Není divu, že pak už je „blízko chuti performovat s textem veřejně“ (Respekt č. 3/2009), tedy prezentovat je v podstatě divadelním způsobem, za alespoň potenciálního kontaktu s publikem.

Přes 2000 let byl poslech slovesných děl nutně v širším slova smyslu divadelním zážitkem, ať už byl interpret recitátorem, zpěvákem či pouhým předčitatelem; vždy tu byla alespoň minimální vizualita a především: vždy tu byl kontakt mezi interpretem a posluchačem. Teprve kvůli rozšíření rozhlasu a nejrůznějších fonografických technologií převažuje dnes u zvukově interpretované literatury poslech nekontaktní, reprodukovaný.

Při poslechu audioknih komunikuje posluchač s dílem pomocí technického zařízení (reproduktoru) a nemá bezprostřední kontakt s tvůrci nahrávky. I oni, stejně jako autor textu, jsou ovšem umělci, jakkoli ne básníci či spisovatelé. Jsou to interpreti literárního díla v „jazyce“ zvukového umění a blíž než k literátům mají k hudebníkům, přehrávajícím hudební skladbu. Zvukové nehudební dílo je ovšem případnou literární předlohou předurčeno kvalitativně i kvantitativně méně než zvuková interpretace hudby partiturou, protože skladatel na rozdíl od spisovatele počítá nutně se zvukovou realizací svého díla. Naproti tomu literární dílo je uspokojivě vnímáno i čtením. Vždyť již Aristoteles znal díla, o kterých píše v Poetice, pouze z četby.

 

U nás Hurvínek, v Americe Bible

Audiokniha má k dispozici nejrůznější nosiče, od gramodesky a kazety přešla na CD a do formátu mp3, který můžeme zaznamenat na různé druhy pevných pamětí. Má také blízko k rozhlasu, podobně jako má film blízko k televizi. Původně však šlo o díla připravovaná specificky pro audioknihu (jakkoli se jí tak tehdy ještě neříkalo); teprve později se začaly pro audioknihy využívat nahrávky z rozhlasového archivu. Na počátku byly zvukové interpretace literárních či hudebně-literárních děl šířené na gramofonových deskách: vyprávěné anekdoty, pohádky, kabaretní scénky, dialogy Spejbla a Hurvínka nebo monology Vlasty Buriana. Jedním z prvních vrcholů je sedmnáctideskový komplet Haškova Švejka převyprávěný v sedmdesátých letech Janem Werichem.

Skutečný rozmach zažily audioknihy souběžně s rozšířením magnetofonových kazet v sedmdesátých letech 20. století, a to především ve Spojených státech amerických. Jednou z prvních audioknih byla samozřejmě kompletní Bible v angličtině. Do Evropy pronikly audioknihy později a dlouho byly pouze okrajovou záležitostí pro děti, nevidomé a seniory. V novém tisíciletí ale nastal prudký rozvoj nejprve v německy mluvících zemích, kde je dlouhá tradice veřejného předčítání literatury.

 

Audioknihy, které mluví česky

Dnes u nás působí dvě desítky nakladatelství, která se věnují vydávání audioknih. K těm nejznámějším se řadí Supraphon, Radioservis nebo malé a progresivní Tympanum (viz rozhovor na straně 11). Čtvrtina celé produkce pochází z hudebního vydavatelství Popron Music, jehož katalog čítá kolem sta položek, převážně detektivního a humoristického žánru. Mezi úspěšnými tituly tu najdeme Denik Ostravaka, Švandrlíkova Kopyta a Mňouka nebo Jirotkova Saturnina. Ve všech případech se prodeje pohybují mezi dvěma a třemi tisíci vylisovanými nosiči. Nejúspěšnějším titulem je i u nás Audiobible, které se za deset let prodalo přes sedmdesát tisíc výtisků.

Elektronické audioknihy začal nabízet i Český rozhlas, když v roce 2008 spustil projekt Čtenářský deník. Na webu (www.rozhlas.cz/ctenarskydenik) si mohou zájemci stáhnout ve formátu mp3 českou literární klasiku od Máchy přes Němcovou, Haška až po Škvoreckého v podání špičkových interpretů. Někdy se dnes také kombinuje médium tištěné knihy a audioknihy: ke knihám vychází jako doplněk dokumentární nahrávka. Příkladem mohou být čtyřdílné Dějiny české literatury. Naopak booklet u audioknihy se může rozrůst až na brožuru.

I když ponecháme stranou ekologický aspekt (ekologická stopa CD je jistě menší než u knihy, jakkoli je nutno započítat i přehrávač a spotřebovanou elektřinu), je audiokniha v mnoha ohledech výhodným médiem a v řadě oblastí je nenahraditelná. Vedle lidí negramotných (včetně malých dětí) slouží zrakově postiženým, lidem vykonávajícím relativně mechanickou práci, například řidičům a řidičkám na dlouhých trasách nebo v dopravních zácpách či lidem při činnostech v domácnosti. Zvyšující se odbyt audioknih svědčí o tom, že kulturní veřejnost to již vzala na vědomí.

Autor je teatrolog a kritik.