Bezejmenný baletní tanečník je jednoho dne unesen trojicí žen, která jej po následujících osmnáct dnů vězní na neznámém místě. Připoutaného ke zdi řetězem spojeným s kroužkem v propíchnuté předkožce jej nutí tančit Labutí jezero na podivném banketu, jeho tělo užívají jako servírovací talíř i pokrm v jednom a vymýšlejí i různé další psychické i fyzické formy zneužívání. Po necelých třech týdnech jej bez jakéhokoli vysvětlení propouštějí. Hrdina, který se ve snaze zachovat si naprosto nezbytné minimum živoucího jedince vzdal své subjektivity a individuality, se ocitá v nepochopitelné situaci „přeživšího“, poznamenané oběti. Pokouší se tak opětovně získat některé aspekty svého dřívějšího já, odložené sociální vazby a poztrácenou osobnost.

Co dělat?

Záložkový text přirovnává Knihu zjevení (The Book of Revelation, 1999) k „moderní verzi slavného románu Johna Fowlese Sběratel“; podobnost s Fowlesovou prvotinou je však pouze základně tematická. Kde Fowles rozehrává komplikovanou psychologii únosce a oběti, tam Thomson cíleně nabízí spíše nepříliš dočištěné náčrty. Je tak zřejmé, že pro Knihu zjevení nemá být ústřední ona vypjatá pasáž téměř třítýdenního zajetí a zneužívání, která byla v leckterých recenzích označována ne zrovna padnoucími přívlastky, jako „otřesná“ či „skandální“; nejde tolik o konflikt mezi únosci a obětí. Ústředním se zdá být „hrdinovo“ vynucené odkládání vlastního já, odosobnění, které je zdařile vyznačeno i (dočasným) přechodem k vyprávěcí er-formě. Aby přežil a vydržel, musí se zbavit mnoha vrstev své osobnosti. Co ale potom dělat, když se náhle zjeví zpátky v okolním světě, dobře známém, ale najednou podivně cizím Amsterdamu?

Nutnost odpovědí

Druhé polovině knihy dominuje protagonistův vnitřní souboj o rekonstrukci sebe samého, o vyrovnání se a „smíření“ s prožitým. Taková snaha je ale komplikovaná, protože celé osmnáctidenní věznění postrádá zřetelný a nějak uchopitelný smysl, určující motivace, jež by bylo únoskyním možné připsat. Vztah z doby před únosem se rozpadá; k čemu by bylo vysvětlení, které postrádá smysl, navíc z úst osoby, která sotva poznává sebe samu? „Věděl jsem, kde začínám a končím, kolik prostoru zabírám. Znal jsem své hranice – a to nebylo pro začátek málo.“

Znovuzabydlování vlastního já přechází v druhé polovině románu v horečnaté hledání trojice únoskyň. Jejich nalezení by před hrdinou otevřelo mnohé možnosti: jistě pomstu, především by ale nabídlo odpověď na stále se vracející proč? Pátrání po trojici nedobrovolně poznaných těl se zahalenými tvářemi zavádí hrdinu stále blíže k hranici, za níž může křehkou, zpět nabytou svobodu zase ztratit.

Thomsonův román nestrhne komplikovanou dějovou linií, ve své místy až pozvolnosti působí přízračněji, postupně buduje psychologický portrét obnovené osobnosti, člověka, který v mezní situaci odložil téměř vše a nyní se pokouší porozházené vrstvy dohledat a obléci. Některé ty „šaty“ byly odneseny neznámo kam, po těch lze alespoň pátrat. Jiné jsou pohodlně k dispozici na ramínku v dobře známé skříni. Najednou ale nesednou. Kniha zjevení není bez chyb, v druhé polovině chvílemi ztrácí na tempu, přílišná rozvolněnost nahrává oslabení čtenářské soustředěnosti a někdy autor zbytečně polopaticky doříkává tušené. Zaujme ale fascinujícím vylíčením chatrné rekonstrukce osobnosti, působivým pohledem do psychologie oběti.

Autor je bohemista.