Máte strach, že recenzentská práce se v hudební publicistice brzy smrskne na několikavětné cool výkřiky a povrchní ohvězdičkování? Prostor pro recenze se skutečně v hudebních i jiných periodikách zmenšuje. A newyorské vydavatelství Continuum Books vyhlásilo protiakci. V roce 2003 začalo v sérii 33 1/3 vydávat knihy věnované klíčovým deskám historie populární hudby. Do dnešního dne vyšlo šedesát dva paperbacků kapesního formátu pokrývajících nezpochybnitelné popové milníky od Live At The Apollo, Pet Sounds, Highway 61 Revisited, Harvest, Trout Mask Replica přes Paul’s Boutique, Daydream Nation, Loveless až třeba k 69 Love Songs od The Magnetic Fields, jediné desce mladší deseti let. Mezi autory jsou více či méně renomovaní grafomani z papírových i digitálních médií, pro něž je zadání napsat recenzi na jednu desku v rozsahu 150 až 200 stran něco jako vstupenka do ráje. Platí to ostatně i o fanoušcích, kteří se mohou o své oblíbené desce dozvědět vše, co chtěli i nechtěli vědět.

Naše ironická éra

V loňském roce se rychlost, s níž přibývají nové díly, maličko zpomalila, přesto vyšly dvě knihy, které jsou podle ohlasů považovány za dosavadní vrcholy série. V říjnu to byla kniha Johna Darniella (vůdčí osobnosti indierockové kapely The Mountain Goats) o albu Black Sabbath Masters Of Reality, pojatá jako román ve stylu Kdo chytá v žitě J. D. Salingera. Z obálky té druhé na nás shlíží quebecká diva Céline Dion. Kniha Carla Wilsona s podtitulem Cesta na konec vkusu je totiž věnovaná její desce z roku 1997 Let’s Talk About Love. Bestseller plný bombastických popových dojáků v čele s titulní melodií z filmu Titanic My Heart Will Go On je samozřejmě hodně kontroverzním přírůstkem do série 33 1/3, přestože Carl Wilson hned na úvod přizná, že Céline Dion nenávidí z hloubi srdce a doposlouchat poprvé album do konce pro něj bylo strašným utrpením. Jeho kniha však není tak úplně věnována desce a okolnostem jejího vzniku (což asi těžce nesl jistý fanoušek Céline, který mi knihu prodal za cenu dvou liber na eBay), jako spíše zamyšlení nad povahou estetických soudů v naší hyperironické éře.

Vyplatí se poslouchat i špatné desky interpretů, které nenávidíme, tvrdí Wilson, protože se u nich můžeme něco dozvědět o nás samotných a našem vkusu. Céline Dion je jedna z nejprodávanějších zpěvaček na globálním trhu, pro všechny obrýlené kritiky ale funguje jako symbol nevkusu, afektovaného kýče a tupé sentimentality. Lepší středobod populárně-estetické rozpravy snad ani autor najít nemohl. Cesta na dno vkusu v jeho podání je vzrušující výprava, na které navštíví její rodný Quebec, podívá se na její blyštivé vystoupení v Las Vegas, promluví si s jejími fanoušky, probere estetické teorie Kanta, Hegela či Huma, konfrontuje ji s marxistickými sociology a nakonec si desku s třesoucíma se rukama pustí („Nevadí mi, když sousedé přes tenké stěny slyší, že se s někým miluji, ale cítil bych se opravdu smrtelně trapně, kdyby zjistili, že si opakovaně pouštím Céline Dion.“).

Vkus je schopnost odlišení

Napsat, že Céline Dion je sentimentální popová sračka, by bylo příliš jednoduché. Pohybujeme se přece v oblasti popu, kde se klasické elitářské pojetí vysoké­ a nízké kultury nikdy moc nepěstovalo. Rocková autenticita (jako opak popového „falešného vědomí“) byla nedávno odhalena jako ideologie a i vážení kritikové se tak už mohou rozplývat nad prchavou krásou umělohmotného popu Britney Spears, propadají lásce k repetitivnímu disco osmdesátých let, skládají pocty primitivním halekačkám hudebního „outsider artu“, sledují televizní sitcomy a hrdě nosí trička hairmetalových kapel. Vyřknout estetický soud „Céline je Satan“ by bylo jednoduše intelektuálně naduté­ a Wilson to uznává. Místo toho povolává na pomoc francouzského sociologa Pierra Bourdieho a jeho estetickou teorii. Podle jeho klíčového díla La Distinction (1979) je vkus záležitostí distinkce, odlišení. Některé knihy, desky nebo filmy nezatracujeme kvůli nim samým, nýbrž se svou volbou vymezujeme od ostatních lidí, kteří mají rádi jiná umělecká díla. U Bourdieho je tato volba součástí širších společenských taktik, kdy se symbolicky identifikujeme s určitými společenskými či kulturními vrstvami.

Jako důkaz vhodnosti aplikace Bourdieho na populární hudbu použijme výzkum nazvaný Music Lab, jehož výsledky zveřejnil sociolog Duncan J. Watts před dvěma lety v New York Times Magazine. Čtrnáct tisíc dobrovolníků rozdělených do dvou skupin mělo za úkol poslouchat a hodnotit popové písně různých žánrů. V první skupině hodnotili uživatelé písně nezávisle na sobě, v té druhé utvořili osm různých „světů“, v jejichž rámci měli uživatelé přístup ke statistikám nejoblíbenějších písní. V okamžiku, kdy se některá skladba stala oblíbenou u více uživatelů jednoho „světa“, ji už tento samotný fakt učinil ještě populárnější. Lidé si jednoduše oblíbili písně, o kterých věděli, že jsou už oblíbené u jiných, protože mohli svůj původně nejistý estetický soud opřít sociálně. Není to vlastně v jádru princip, na kterém funguje pop? Aneb čím více lidí poslouchá Céline, tím více lidí ji poslouchá.

Estetický verdikt nad Let’s Talk About Love je tedy následující: nenávidím Céline Dion, protože nechci být jako lidé, kteří ji poslouchají. Mimochodem, při rozhovoru s jedním sympatickým fanouškem – utečencem z Kambodže usazeným v Kalifornii – si Wilson ve slabé chvíli posteskne: „Nejen, že je jeho vkus koherentní a přináší mu skutečné potěšení. Na chvíli jsem dokonce zapochyboval, jestli není jeho vkus vlastně nad tím mým. Proč sakra vůbec poslouchám všechnu tu negativní hudbu a nejsem tak otevřený životu a potěšení jako on?“ Poslední kapitola textu je smířlivá. Je v pořádku nenávidět Céline Dion, nicméně je zároveň stejně v pořádku její hudbu milovat. Každému jeho. Na úplný závěr pak ještě Wilson popisuje, jaké poučení načerpal pro další psaní o hudbě. „Kritik by měl méně bránit své volby a více ozřejmovat slast, kterou z nahrávky získává. (…) Ukázat, jaké pro mě je něco milovat.“ Koho by napadlo, že poslouchání Céline Dion může přinést takto působivé výsledky?

Autor je hudební publicista.