Asi nejvýznamnější součástí publicistiky Andreje Stankoviče jsou jeho filmové kritiky, jimž se nejintenzivněji věnoval po roce 1988. Tuto plodnou fázi předznamenalo krátké, ale výrazné kritické entrée na konci šedesátých let, v němž demaskoval estetické stereotypy filmového jazyka a nedostatek etiky některých představitelů nové vlny (Jiří Menzel, Miloš Forman). Srovnáním Menzelovy adaptace Hrabalových Ostře sledovaných vlaků s knižní předlohou (s přihlédnutím k Legendě o Kainovi, první verzi spisovatelova textu) Stankovič odhaluje režisérův sklon k upřednostnění a vyzdvižení líbivých prostředků („vůle ke kýči“), do nichž kritik vedle některých strukturních postupů (např. „předznamenání, expozice určitého stěžejního momentu, což má zaručený dramatický efekt“) zahrnuje třeba zidyličtění a tendenci k přímočarosti („eliminace všech drastických, retardujících epizod“). Podobně odmítavě přistupuje k Formanově recepci a distribuci všednodenních motivů a banality (mj. i jazykové absurdity). Režisérovu pozici shledává povýšeneckou; obzvláště zavrhuje manipulativní charakter jeho debutového snímku Konkurs. Originalita výrazu (jeho adekvátnost či autenticita), účelnost a přiměřenost kompozice a etičnost látky a jejího uchopení patří mezi stálá kritéria Stankovičových hodnocení. Jeho kritiky jsou výstižné, pečlivě vyargumentované a mají dar pronikavé analýzy.

„Rozpraskaj se stářím staré filmy.“

Dalším výrazným Stankovičovým tématem se stává česká filmová kritika. Její obraz je v jeho podání značně neutěšený: spíše než autonomní hodnotící prostor, axiologicky vyhraněný, připomíná lobbistické frakce. „Kritik“ přestává být nezávislým interpretem či posuzovatelem díla, ale figuruje jako činná součást trhu. Komercionalizace filmového psaní se těsně dotýká grantové problematiky, se kterou se Stankovič důvěrně seznámil jako člen Rady Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. V textech bilancujících její činnost vedle hodnocení dotovaných projektů otevřeně rozkrývá mechanismy udílení grantů a podobnou skepsí jsou podloženy i jeho glosy k filmovým cenám.

„Uschly jilmy. I my.“

Stankovičovu filmovou kritiku pojí s dalšími žánrovými poli jeho publicistického díla množství spojnic. Vedle vztahu filmu a literatury (mj. při posuzování filmových adaptací literárních děl, např. Hrabala, Vančury, Váchala, Erbena nebo Demla) a úrovně domácí filmové publicistiky nebo grantové problematiky jsou to převážně témata vyplývající z charakteristik jeho kriticismu. Odmítá zejména zkreslování českých dějin dvacátého století. Nejde jen o historické nepřesnosti či prohřešky, ale především o zatvrzele nekritické zobrazování „obyčejných“ Čechů, které podle něj motivuje nechuť zabývat se hříchy a zločiny minulosti a raději zapomenout. Tento nešvar nachází i v dalších sférách české kultury a politiky (nejvýrazněji u spolupracovníků StB a odtajňování spisů).

Přes tematickou pestrost vyznívá Stankovičovo publicistické dílo sevřeně. Spíná ho mimovolné utváření iluzivního společenství „outsiderů z přesvědčení“, bytostí lišících se ze své vlastní vůle a potřeby, nekompromisně žijících pro život sám a pro své dílo, které se stává výrazem jejich touhy a které bývá pro běžné vnímatele příliš nepřístupným. Je to bezčasý prostor otevřený všem cupovaným mimochodcům (od Stanislava Mráze po disidenty a emigranty). Andrej Stankovič byl kritik dobrovolně stojící na okraji, skeptický k úspěšnému (čili průměrem adorovanému), věrný svým zásadám a hodnotovým kritériím, precizní ve svých formulacích a nekompromisní ve svých argumentech.

Autor je bohemista.

Citace v textu pocházejí ze Stankovičovy „cinefilní“ básně The End ze sbírky Osvobozený Babylon. Slovensky Raj.